reklama
 
 

MFF KV: Děsivá Čarodějnice je důkazem, že dobrý horor žije

10. 7. 2015 12:41
Vizuálně podmanivý horor o rodině, kterou na útěku pronásledují nevysvětlitelné jevy, dopadl pod režijním vedením Roberta Eggerse skvěle.

Recenze (MFF KV 2015) - Půlnoci patří v Karlových Varech hororům. Někdy bizarně špatným a tím zábavným, jindy nefalšovaně povedeným. Čarodějnice debutujícího Roberta Eggerse mohla patřit na obě strany barikády, hranice mezi povedenou žánrovkou a „blbostí“ bývá tenká. Naštěstí se suverénně zařadila do druhé skupiny a spolu s Tokijským klanem Šiona Sona mezi nejlepší půlnoční projekce letoška.

Eggers se doposud věnoval filmové a divadelní výpravě, není tedy překvapivé, že se jeho návrat do dob, kdy v lesích číhalo zlo limitované pouze lidskou představivostí, vyznačuje vizuální propracovaností a i při zjevně omezených prostředcích vypadá jeho historický snímek plnohodnotně.

Sledujeme v něm rodinu zbožných osadníků, jež se vyčlenila své komunitě a pokouší se v americké pustině přežít na vlastní pěst. Otec, matka a čtyři děti však zakoušejí jednu ránu za druhou a začínají mít dojem, že jejich Bůh je opustil. Ve chvíli, kdy nejmladší potomek záhadně zmizí, nabude matka podezření, že nejstarší dcera musí být čarodějnice. Spouští se tím řetězec událostí vyvolávajících rozklad rodiny a test hranice víry a oddanosti jejích členů.

Na Čarodějnici je zajímavé, že takřka od počátku víme, že nadpřirozené síly v lese skutečně existují, když sledujeme tajemnou osobu provádět jakýsi rituál. Co už nevíme, jestli má tato entita něco společného s některým z hrdinů a jestli je tedy jejich rostoucí nedůvěra v sebe navzájem oprávněná, nebo naopak usnadňuje čarodějnici uskutečnění jejích úmyslů.

Čarodějnice, jako většina dobrých hororů, si bere jednoduchý motiv a pomocí žánrových a nadpřirozených prvků exponuje jeho explicitní i emocionální hodnotu. Posun děje do minulosti pak krom atraktivnějšího prostředí přináší i mentalitu (důrazně podpořenou dobovou mluvou), která svou upjatostí ještě víc otevírá možnosti vyhrocení konfliktu.

Díky tomu všemu je výsledek i při své snaze uchovat si minimalismus velmi bohatý. Nikdy ale nad rámec užitku. Vše v něm slouží celku, podtrhuje výslednou atmosféru a klestí cestu k intenzivnímu finále, jež sice není překvapivé, určitě ale smysluplné a právě to, jak k němu děj celou dobu plynule směřuje, se nakonec ukáže být spíš předností.

Hodnocení: 80 %

autor: Martin Svoboda | 10. 7. 2015 12:41

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama