Recenze (MFF KV) – „Antináckovská“ komedie Heil aspirovala na to být jedním z favoritů hlavní karlovarské soutěže. Natočil ji mladý německý režisér Dietrich Brüggemann, který loni okouzlil filmové fanoušky formálně vyzrálým, provokativním a precizně promyšleným dramatem Křížová cesta o mladé křesťanské dívce na cestě k sebeobětování. Heil je ve světle tohoto předchozího režisérova tvůrčího triumfu docela zklamáním.
Brüggemannova komedie si nestřílí pouze z nácků, ale schytávají to od ní anarchisti, novináři, politici, feministky, aktivističtí spisovatelé nebo policajti. Všechny postavy, co se ve snímku objevují, se chovají jako po lobotomii. Ve snímku čas od času někdo někoho praští baseballkou do hlavy, následkem čehož daná osoba ztratí rozum, začne se chovat jako děcko a pouze papouškuje hovory ostatních. Potíž je v tom, že v tomhle filmu se jako praštění pálkou chovají úplně všichni.
Lokální vůdce náckovské party Sven (Benno Fürmann) chce zapůsobit na svou platonickou árijskou lásku Doreen (Anna Brüggemannová), která mu dá ultimátum, že musí nejdřív vládnout Německu a napadnout Polsko. Což se Sven pokusí uskutečnit pomocí černošského aktivisty Sebastiana (Jerry Hoffmann), jenž se po ráně do hlavy stane z antirasistického aktivisty hlasatelem čistého Německa. Bláznivý děj zalidněný dobrou dvacítkou epizodních postav nakonec skutečně vyústí v malou válku na obou březích Odry, v níž se polovina těchto postaviček zlikviduje pomocí zbraní ukradených z armádního skladu.
Brüggemann film jistě zamýšlel coby výsměch lidské blbosti ve všech jeho podobách, problém je v tom, že když zalidníte fikční svět filmu pouze samými blbci, působí to jen jako pozérské pankáčské gesto. Zvlášť když se do filmu obsadí i sám režisér a jeho alter ego je jednou z mála nezkarikovaných aktérů snímku.
Brüggemann vystupuje ve snímku jako účastník talk show, v níž mluví o svém antináckovském filmu, a když se ho moderátorka zeptá, proč se do filmu sám obsadil, odvětí, že mu to přišlo jako vtipný nápad. A ono to opravdu vypadá, že tvůrci do filmu jako do eintopfu uvařeného pejskem s kočičkou nacpali všechny nápady, které jim zrovna přišly vtipné. U filmu evidentně scházel dramaturg, který by jim poradil zlaté pravidlo, že v žánru komedie je míň někdy víc.
Heil zkrátka rozhodně není satira, jak se uvádí v programu, protože satira poukazuje na společenské stereotypy a vtipně je podrývá. V Brüggemannově filmu jsou ale všechny stereotypy tak přepálené, že nemají větší pojítko s žitou realitou. Je to prostě občas vtipná, ale častěji otravně infantilní bláznivá komedie, která se tváří, že říká něco o stavu Německa, přitom ale jenom všem pubertálně ukazuje fakáče.
