Zatímco ten napsal knihu za pár týdnů, přípravy a tahanice okolo práv trvaly deset let. Nakonec jako vítěz vyšel Jiří Menzel a příběh o číšníkovi Janu Dítětovi začal točit letos na jaře. "Ale štvou mě takové ty řeči, že jsem si tím splnil svůj sen. To je romantický blábol," říká režisér. Předpokládaný hit českých kin se natáčel šestašedesát dnů v pětadvaceti lokalitách.
Mezi představiteli téměř čtyřiceti hlavních a sto padesáti vedlejších rolí je i několik cizinců. Ke ztvárnění hlavních rolí byli přizváni bulharský herec Ivan Barnev, Oldřich Kaiser a Němka Julie Jentschová.
Po třinácti letech jste se vrátil k filmové režii, jaký to byl pocit?
Jako návrat domů. Byla u toho příjemná parta lidí.
Hodně se změnilo...
Změnila se technika, je flexibilnější a sofistikovanější. Dá se točit rychleji. Lépe se všechno organizuje. A štáb byl skvělý: pracoval se zahraničními produkcemi, je vycepovaný. Myslím, že mě všichni hodně podrželi.
Zalitoval jste někdy , že jste se pustil do Krále, měl jste pochyby?
Pochybujete pořád: jestli to, co děláte, je to nejlepší. Pořád si musíte rozhodovat, až do posledního střihu. Musíte se navíc rozhodovat rychle. I s vědomím možné chyby.
Jiří Menzel
Narodil se v roce 1938 jako
syn spisovatele
a scenáristy Josefa Menzela.
V roce 1962
ukončil studium režie na FAMU
v Praze. V šedesátých letech
20. století byl spoluzakladatelem
filmové nové české vlny. Menzelův
první celovečerní film
Ostře sledované vlaky z roku 1
966 získal Oscara za nejlepší
zahraniční film. Na začátku
normalizace dokončil Menzel svůj
druhý film podle Hrabalových povídek
Skřivánci na niti, který však pro
svou kritikukomunistické zvůle
skončil v trezoru a k divákům
se dostal až po listopadu 1989.
Další Menzelovy hrabalovské
filmy Postřižiny a Slavnosti sněženek
stejně jako jeho komediální filmy
ze 70. a 80. let Na samotě u lesa,
Báječní muži s klikou či
Vesničko má středisková,
patří dnes již k legendární klasice.
Snímek Vesničko má středisková
byl na Oscara nominován
v roce 1985. Od sedmdesátých let se
Jiří Menzel věnuje i divadelní režii.
Spolupracuje s pražskými
divadly Činoherní klub,
Vinohradské divadlo.
K filmové režii se
letos vrátil po třinácti letech
Při jaké scéně jste se nejvíc pobavil?
My jsme pracovali, ale nasmáli jsme se hodně. Třeba při natáčení scén s habešským císařem. Za producenty přišli fanouškové filmu, že si chtějí v našem filmu zahrát; ve skutečnosti to byli lidé vážných profesí - advokáti a bankéři. A hráli velmi dobře - papaláše, kteří baští na hostině.
V knize je hostina popisována velmi důkladně. Jak jste se na ni připravovali.
Měli jsme na to odborníky skvělé pány Šmída a Kalinu. Jeden je historik, který staral o to, aby stolování a vše okolo bylo historicky věrohodné, a druhý je praktik, který učil herce číšnickým grifům.
Podle čeho jste si vybral Ivana Barneva a Oldřicha Kaisera jako mladšího a staršího představitele hlavní postavy?
Hledal jsem člověka, který má v sobě tajemství i mužnost a zralost. Člověka, který má ve své tváři cosi zapsaného - to je Olda. Má v sobě i ty správné běsy. Barnev je naopak takové štěňátko poznal jsem ho , když jsem s ním dělal divadlo v Sofii.
Má Oldřich Kaiser něco společného s Bohumilem Hrabalem?
Je mu fyzicky podobný. Není to kecálek, ale muž, co má něco za sebou. Ty vrásky to nejsou jen tak, svědčí o jeho zajímavém životě. Stejně jako vrásky pana Hrabala. Olda byl za mlada hezkej, elegán a vyžehlenej kluk. Teď už moc vyžehlenej není, ale elegána má pořád v sobě. On je opravdu zajímavý typ.
Jaké bylo vaše první setkání s Hrabalem?
To bylo v roce 1963, když jsme připravovali Perličky na dně. Vůbec nevypadal jako spisovatel, ale spíše jako sportovec. Říkal jsem si, že ten člověk musel určitě hrát fotbal, nebo nějak jinak sportovat. Měl hezkou postavu a hezkou pravidelnou tvář,
Pamatujete si i na poslední setkání?
To bylo v Nemocnici na Bulovce několik dnů před jeho skonem. Měl u sebe novou knížku o sobě od paní Zgustový a měl z ní radost. Přinesl jsem mu vodku, která se jmenovala Stalinovy slzy. Nevím už ale, jestli ji stačil vypít.
Myslíte, že jeho smrt byla nešťastná náhoda?
Po tom nechci pátrat. To je jeho věc. Do toho nám nic není.
Chyběl vám při natáčení?
Při natáčení ne, on na natáčení nechodil, ale při psaní scénáře ano.
Byl hodně kritický?
Ne, byl velmi laskavý. A když měl výtku, řekl ji velmi opatrně.
Co máte nejraději na jeho poetice?
Popisuje lidi, jací jsou - ať ve špatném nebo dobrém, ale vždy v láskou. A humorem. Když jsem se hrabal v Králi, obracel jsem se i k jiným textům. A člověk si uvědomí, že jeho předností je velmi silný vztah k člověku - ke každému k nás. Když jsme spolu dělali první film Ostře sledované vlaky, tak jsem to už tehdy formuloval takto: Pan Hrabal má rád lidi jako maminka své děti, a když maminka svoje dítě miluje, tak miluje i jeho hovínko.
Patří Anglický král patří k tomu nejlepšímu, co Hrabal napsal?
Já raději čtu jeho povídky, jsou mi bližší. Ale pokud se to dá měřit, pak za největší vrchol považuji Příliš hlučnou samotu.
Král je vaše šesté zpracování Hrabalovy tvorby. Říkáte si: Tohle se dalo udělat jinak?
To si říkám pořád. Když něco děláte, nemůžete mít odstup a nevíte, co si o tom myslet. Až když vám lidé řeknou svůj názor, stejně nevíte, jestli si to opravdu myslí - nebo vám chtějí z nějakého důvodu ublížit, nebo naopak vás potěšit. Jediná věc, která za něco stojí, je nakonec to, když je film na světě delší dobu a lidé se na něj pořád rádi dívají.
Takže filmové ceny nejsou důležité?
Ne, jsou užitečné pro propagaci filmu. A určitě nejsou spravedlivé. Myslím, že kdybych neměl Oscara, spoustu dalších cen bych nedostal.
Když zrovna netočíte nebo nehrajete, co děláte?
Nedělám nic.
Jak to vypadá?
Koukám do blba, čtu si a vyháním si z hlavy myšlenky.
Film je nasazen do kin ve vánočním čase. Má to nějakou souvislost s adventním časem?
Ne. Ale je to dáreček lidem pod stromeček. Doufám, že hezkej.
To rezolutní ne vypadá, jako byste Vánoce neměl rád...
Hledáme cestu, jak z nich utéct. Jsme domluveni s celou rodinou, že je budeme totálně ignorovat. Loni se nám povedlo, že jsme trávili Vánoce v cizině.
Takže žádné zvyky.
Ne nic takového. Nebudeme lít olovo.
Pamatujete si na nejhorší vánočního dárek.
Já jsem nikdy nedostal nic špatného. Nepamatuju si. Možná nějakej byl, ale už jsem to vytěsnil z paměti.
Takže taky žádná bilance na konci roku?
Konec roku je náhodně zvolené datum. Dávat mu nějaký význam je jen výraz všeobecné hysterie, stádnosti.
Tudíž jí nepodléháte a žádné předsevzetí si nedáváte.
Nemám proč. Jsem dokonalý, takže nemusím nic zlepšovat.
Ani politici si nezaslouží nápravu? Nerozčiluje vás povolební krize?
Rozčiluje je špatné slovo. Sere.
Díváte se na politické diskuse?
Nejsem masochista, stačí to sledovat chvilku. Oni se všichni berou hrozně vážně, i když k tomu nemají vůbec žádný důvod. Jejich chování je nesnesitelné, není tam žádná noblesa. Jen se hádají a jejich nejistota pramení z toho, že každý z nich má vlastně špatné svědomí. Jsou to amatéři a smůla je, že nejsou o moc lidsky, mravně a intelektuálně lepší lidé, než my všichni ostatní..
