Mengele bez mystiky. Nový film nabízí přesný, avšak neúplný portrét nacisty na útěku

V exilu žijící ruský režisér Kirill Serebrennikov si pro svůj nejnovější film znovu zvolil postavu, která se vzpírá jednoduchým interpretacím. Po rockerovi Viktoru Cojovi a disidentském spisovateli Eduardu Limonovovi se zaměřil na Josefa Mengeleho.

Člen SS, který na vězních v Osvětimi prováděl experimenty překračující veškeré morální i lékařské hranice a v mnoha případech končící smrtí, uprchl po válce do Argentiny. V následujících desetiletích pobýval pod falešnými identitami také v Paraguayi a Brazílii. I kvůli laxnosti západoněmeckých úřadů unikl všem pokusům o dopadení. Zemřel až v únoru 1979 na mrtvici.

Zobrazit
7 fotografií

O muži, jenž dožívá ve stínech

Serebrennikova ale nezajímá Mengele primárně jako historická figura, kterou je třeba vysvětlit. Bere jej spíš coby vypravěčskou výzvu – jak o podobném člověku vyprávět, aniž byste sklouzli k démonizaci nebo ilustrativní moralitě? Při adaptování stejnojmenné knihy francouzského autora Oliviera Gueze proto rezignoval na klasicky vystavěnou biografii. Pozornost věnuje primárně Mengeleho dlouhému, v zásadě banálnímu dožívání ve stínech.

Vyprávění více než dvouhodinového snímku je rozparcelované do krátkých úseků z různých období a míst. Argentina padesátých let, Paraguay, Brazílie let sedmdesátých. Film mezi nimi přeskakuje bez upozornění a bez toho, aby divákům poskytoval pevnější orientační body. Paralelně tak sledujeme dvě podoby téže postavy: sebevědomějšího, stále ještě krytého Mengeleho v ranější fázi exilu a zlomeného, paranoidního starce, který v Brazílii dožívá v izolaci.

Naznačená struktura odpovídá roztříštěnosti zločincova života, zároveň ale vede k jisté monotónnosti. Mengele změní úkryt, je odhalen, znovu se přesune, znovu je odhalen. Jednotlivé situace splývají, nepřinášejí nové informace ani napětí.

K většímu oživení dochází ve scénách Mengeleho setkání se synem Rolfem. Ten v roce 1977 přijíždí za otcem, aby si ověřil fakta o jeho minulosti. Místo upřímné zpovědi je mu ale nabídnut akorát proud výmluv, paranoidních úhybů a sebestylizace. Mengele odmítá odpovědnost, mluví o „pomluvách“ a sám sebe staví do role oběti. Nejlépe se při tom vyjevuje nadčasové jádro filmu: ne snaha pochopit zlo, ale zachytit mechanismy jeho popírání a udržování v pokřiveném vědomí.

Mengeleho zvěrstva jako barevné home video

Předností filmu je v této souvislosti herecký výkon Augusta Diehla, který si nacistu zahrál už v Hanebných panchartech od Quentina Tarantina. Jeho Mengele je přízemní, nudný narcis, který si soustavně upravuje realitu tak, aby za své činy nemusel nést odpovědnost. Jde o postavu, jejíž sledování působí spíš únavně než zábavně, což byl zjevně cíl – snaha vystihnout to, co filozofka Hannah Arendtová označila za banalitu zla.

Zatímco ale Arendtová k danému pojmu dospěla přesnou analýzou, Serebrennikov jej spíš jen ilustruje. Nejproblematičtější je v tomto ohledu zobrazení samotného holokaustu. Serebrennikov většinu filmu drží v silně kontrastním černobílém obrazu, který zdůrazňuje bezbarvost a prázdnotu Mengeleho exilu. O to výrazněji vynikne barevný flashback z Osvětimi, stylizovaný jako amatérské home video. Zatímco současnost je tlumená a rozostřená, minulost je náhle konkrétní, tělesná a explicitní.

Režisér tak odmítá pouhé náznaky, jakých se držela například vynikající Zóna zájmu, a místo toho násilí vystavuje ve vší jeho brutalitě. Serebrennikov své kontroverzní rozhodnutí v rozhovorech hájí obavou, že kdyby v současné době zůstal u náznaků, našli by se lidé, kteří by Mengeleho zvěrstva relativizovali. Problematická je spíš forma: stylizovanost sekvence a důraz na šokující efekt neprohlubují téma, ale vytvářejí rozpor mezi závažným obsahem a nepatřičným způsobem jeho podání.

Související

Mengele mě ušetřil smrti, maminku poslal do plynu, vzpomíná žena, jež přežila Osvětim

Strhující scény netvoří soudržný celek

Film také jen letmo naznačuje širší kontext. Témata jako selhání poválečné justice, fungování nacistických sítí v Jižní Americe nebo politické krytí válečných zločinců v Argentině a Brazílii zůstávají nedotažená. Přitom právě postupný rozpad zmíněných sítí – od relativního komfortu v Argentině po paběrkování v Brazílii – patří k nejsilnějším motivickým liniím. Mengele se z privilegovaného člena komunity bývalých nacistů postupně mění v paranoidního uprchlíka závislého na milosti druhých.

Kameraman Vladislav Opeljanec při snímání Mengeleho rozkladu využívá dlouhé záběry i promyšlené kompozice. Mnohé scény (například svatba) mají strhující energii a rytmus. Často ale působí spíš jako samostatné epizody než jako součást soudržného celku.

Související

Znepokojivý vhled do ruské duše. Cannes vidělo film o zakladateli radikální strany

Serebrennikov se i touto nespojitostí zjevně snaží zabránit tomu, aby divák k Mengelemu cítil jakoukoli sympatii. To se mu daří. Zároveň ale film nenabízí jiný pevný bod, o který by se bylo možné opřít. Perspektiva pachatele zůstává uzavřená sama do sebe a okolní svět je pouze hrubě načrtnutý.

Film nakonec spojuje spíš téma mizení než narativní kompozice. Mengele mizí fyzicky, když utíká z Evropy. Mizí z kolektivní paměti i z dosahu spravedlnosti. A do určité míry mizí i sám sobě: jeho identita se rozpadá pod návaly lží, strachu a neustálého přepisování vlastní minulost. Sledujeme tak portrét člověka, který přichází o zázemí, kontakty i schopnost udržet konzistentní obraz sebe sama. V tom je snímek přesný, dobře zahraný a znepokojivý. Zároveň i jednotvárný a emočně nepřístupný. Serebrennikov se sice úspěšně vyhnul senzaci i moralitě, ale prostor mezi nimi nedokázal přesvědčivě zaplnit.