reklama
 
 

Mark Gatiss na Febiofestu: Příští James Bond přijde z televize, prorokuje bratr Sherlocka Holmese

20. 3. 2018
Britský komik, herec, scenárista a představitel bratra Sherlocka Holmese ze slavného seriálu BBC Mark Gatiss přijel na pražský Febiofest představit svůj nový seriál Queers. Originálně pojatý projekt v osmi monolozích zachycuje dějiny homosexuality ve Velké Británii. Jako by je divákům někdo vyprávěl u stolu v hospodě.

Mark Gatiss k věcem rád přistupuje jinak. Tak jako když spolu se Stevenem Moffatem napsali moderní verzi Sherlocka Holmese.

Seriál Sherlock, v němž si Gatiss zahrál bratra slavného detektiva, učinil z herce Benedicta Cumberbatche hvězdu. Gatiss by s ním ale neměnil a je spokojen se svou rolí Mycrofta i se štěstím, že občas coby scenárista "třímá klíče od Baker Street", jak říká v narážce na místo bydliště nejslavnějšího soukromého vyšetřovatele všech dob.

Nadšený vypravěč Gatiss nezapře původní roli komika, v níž se skupinou The League of Gentlemen v 90. letech vtrhl do britské televize. Stejnojmenný pořad se stal kultovním, byť nikdy nedosáhl popularity svých předchůdců Monty Python.

"Jsem od přirozenosti optimista, velmi hloupý optimista," poznamenává Gatiss během rozhovoru pro Aktuálně.cz. To mu však nebrání vedle seriálů či budoucnosti satiry hovořit též o budoucnosti lidstva. Tu vidí trpce.

Váš nový seriál Queers je tradiční, ale zároveň trochu experimentální. Je vyprávěný jako série divadelních monologů, avšak divák je díky kameře postavám nablízku.

Jde o starou formu, vlastně tu nejstarší, že? Jako když tu nyní sedíme vedle sebe na židli a vyprávíme si příběhy. Ta forma je velmi stará, a přesto i dnes stále dobře funguje. Vždy jsem miloval formát monologu, když mě tudíž BBC oslovila s Queers, byl jsem nadšený. Dnes už to není tak běžné, ale pomalu se monology vrací do módy. Vždy jsem měl rád dramatika Alana Bennetta. Ten pro BBC napsal dvě řady monologů nazvané Talking Heads. Velmi mě ovlivnily v tom, co se tímto formátem dá sdělit. Sledujete vše z úhlu pohledu jediné postavy a ke konci si můžete uvědomit, že její verze nemusí přesně odpovídat tomu, co se skutečně událo. A zadruhé tak lze vytvořit postavu, kterou jste nikdy neviděli, čistě na základě toho, jak vám ji někdo popisuje. Což je vzrušující dramatická výzva.

Zážitek ze sledování Queers je zvláštní už v tom, že to pro televizního diváka může být nezvyklý formát, ale přitom jej coby tvůrci posadíte přímo vedle vašich postav ke společnému stolu v hospodě, což je naopak běžná zkušenost každého z nás…

Ano, ta myšlenka umístit všechny monology napříč dekádami do stejné hospody mě napadla hned na začátku. Místo samo vypráví vlastní příběh, líbí se mi ta intimnost. Samozřejmě musíte přijmout jistou míru divadelnosti, protože takhle lidé běžně v hospodě nemluví. I proto mě napadlo začít vždy s plnou hospodou a postupně nechávat okolní ruchy mizet, aby se divák víc a víc soustřeďoval jen na promluvu hrdiny, který sedí "vedle něj" u stolu.

Queers skrze osm postav a osm příběhů vyobrazuje století života queer komunity v Británii. Co se - vedle zřejmých věcí jako padesát let staré změny zákona zakazujícího homosexualitu - pro tuto komunitu v britské společnosti od roku 1917 změnilo a co ne?

Změnila se spousta věcí. A to jen za posledních dvacet let. V roce 1994 se ve sněmovně projednalo snížení věku způsobilosti k sexuálnímu styku na 16 let. O pár let později přišla myšlenka dosažení skutečné rovnoprávnosti gayů, registrované partnerství, svatby mezi homosexuály, adopce a další věci. Ale zároveň platí, že vše je velmi křehké. Stačí se podívat ne zase tak daleko od místa, kde sedíme, do Čečenska, kde jsou homosexuálové shromažďováni v táborech. No a, bože, co se právě děje v Americe.

Vše může snadno jít nahoru i dolů. Jakýkoliv progres lze lusknutím prstů zničit. Před pěti lety bych na stejnou otázku odpověděl: Nemyslete si, že všechny bitvy jsou vyhrány. Nenapadlo by mě, že se věci mohou zase vydat opačným směrem. Přesto je stále co oslavovat, což je skvělé.

Naději vidím v mládeži. Mladí lidé dnes nemají problém, když jsou jejich přátelé či oni sami gayové. Možnosti seznámení jsou pro gaye mnohem větší, sex je dostupnější, než když jsem byl teenager, což na druhou stranu samozřejmě přináší i problémy - někteří lidé jsou zranitelní, jiní zase touží po moci.

Co je tak lákavého na oprašování velkých kulturních ikon jako Sherlocka Holmese či Doctora Who? Jde o zábavný způsob, jak vydělat peníze, nebo je v tom i touha stát se součástí velkého popkulturního kánonu?

Nebyl v tom žádný plán. Rád jsem se stal součástí týmu, který oživoval seriál Doctor Who, ale nebyl to můj nápad. Seriál Sherlock už byla společná mise se Stevenem Moffatem, chtěli jsme se vrátit ke kořenům a zjistit, co na tomto příběhu dvou nezvyklých přátel, kteří spolu řeší zločiny, přetrvává. Přenesením do dnešní doby se ta známá díla snadno dala oživit.

Ale nebyla to pro mě nikdy mise v tom smyslu, že bych si odškrtl splněnou položku ze seznamu. Spíše to bylo obrovské štěstí - být součástí celosvětového fenoménu, který z Benedicta Cumberbatche učinil superstar. Je skvělý pocit mít v ruce klíč od pokladů jako Doctor Who a Sherlock Holmes, mít klíče k Tardisu nebo k Baker Street. Ty klíče už třímalo obrovské množství lidí a vy je držíte jen na chvilku, než je zase předáte dál.

Není to i břemeno, když víte, že před vámi existovaly desítky, možná stovky Sherlocků Holmesů napříč různými médii?

Ne, neboť každý je jiný. Bylo už tolik Sherlocků, stejně jako Drákulů. Vy prostě vytváříte toho svého. Nedávno jsem sledoval hodně verzí Drákuly kvůli přípravě našeho nového seriálu. Je zvláštní, kolik jich vzniklo jen v 70. letech, během krátké doby. Nikoho tehdy nenapadlo: To nemůžeme dělat znovu. A tak vznikla adaptace s Christopherem Leem v roce 1973, další jen o rok později s Jackem Palancem, za další tři roky byla natočena slavná verze s Louisem Jordanem, o dva roky později přišel herec Frank Langella coby další Drákula. To je opravdu hodně Drákulů. Ale každá interpretace je jiná.

Mycroft Holmes, jehož v seriálu Sherlock hrajete, poznamenal, že jeho vztah s Sherlockem je obtížný, o čemž se pak diváci mohli snadno přesvědčit. Jak byste vztah obou bratrů popsal vy? Neskrývá náhodou Mycroft, že v sobě nosí podobného výstředního Sherlocka?

Určitě mají mnoho společného. Oba jsou nezvykle inteligentní, sám Sherlock uznává, že Mycroft je chytřejší než on. Ale je líný. V původních příbězích je to líný tlusťoch, který se raději mýlí, než aby musel dokazovat, že má pravdu. Rozhodli jsme se této představy Mycrofta zbavit. Chtěli jsme, aby jejich vztah byl mnohem peprnější, podobný tomu, jak ho ve svém filmu Soukromý život Sherlocka Holmese ukázal režisér Billy Wilder. To je opravdu chytře napsaná věc. I my jsme se snažili učinit jejich vztah obtížnějším, vnést do něho sourozenecké rivalství.

Neměl jste někdy chuť si ty role s Benedictem Cumberbatchem prohodit a zahrát si Sherlocka?

Někdo už naše obličeje digitálně prohodil. Je to děsivý pohled. Protože napřed si říkáte, ale ano, s touto tváří bych se dokázal sžít. Po chvíli to ale začne být opravdu divné. Ale jinak ne, jsem naprosto šťasten se svou rolí Mycrofta.

Mycroft ve vaší verzi nosí jistou společenskou masku, zatímco o Sherlockovi se dá říci, že je zcela sám sebou, jakkoliv je to pro okolí nesnesitelné. Není to upřímnější postoj?

Ano, to je přesné. Mycroft je vlastně takový "uber-Sherlock". Co o jeho postojích Sherlock říká, není pravda. Ale Sherlock tomu chce věřit, pro něj je to hrdina. Vtipné je, že když divák vidí Sherlocka poprvé, působí na něj jako odtažitý, výsostný intelektuál. Ale až když spatří jeho bratra, pochopí, že Sherlock je ve skutečnosti neřízená střela, že to on je oproti bratrovi ten zábavný a vřelý. Přitom Sherlock chce být jako svůj bratr.

Vlastně je jako Spock ze Star Treku. Spock touží být čistým Vulkáncem (pozn. red.: Spock je napůl člověkem, napůl Vulkáncem, což je mimozemská rasa vyznačující se naprostou racionalitou), ale jeho lidské srdce ho od té snahy vždy odvede.

Váš první televizní projekt The League of Gentlemen vznikal původně jako divadelní i rozhlasová série skečů. Lze vůbec v Británii tvořit v tomto žánru a vyhnout se srovnáním se skupinou Monty Python?

Rozhodně ne. Oni nás všechny obrovsky ovlivnili. Tehdy ještě neexistovaly videokazety a jejich filmy jsem sledoval až obsesivně, ale doslova magicky na mě zapůsobily jejich audionahrávky. Plné skvěle načasovaných gagů, množství různých propriet. Nejvíc mi utkvěl gag Matching Tie and Handkerchief.

Pracujete v britské televizi dvě dekády. Je kvalitnější, než byla v 90. letech?

Dnes přetrvává mýtus o zlatém věku televize. Podle mě televize vždy míchala a stále míchá dobré věci s naprostým odpadem. Obecně vzato je ale dnes skvělá doba pro drama, po celém světě vzniká spousta výborných věcí, mnohé americké i britské seriály jsou vynikající. V Americe se nyní více přiklánějí k evropskému modelu menšího množství epizod v co největší kvalitě. Pro mě hlavní změna spočívá v tom, že filmy jsou čím dál hloupější a seriály chytřejší. Lze to poznat už na tom, jak velké hvězdy proudí z plátna na obrazovky, to by dříve nebylo myslitelné, bylo by to pod jejich důstojnost.

Znáte seriál Noční recepční? Jde o vynikající a velmi drahou produkci, je to neuvěřitelný počin, který - kdyby šlo o film - by možná nezískal zdaleka takovou pozornost. Bylo pozoruhodné, co ten seriál udělal s kariérou herců Toma Hiddlestona či Hugha Laurieho.

Něco podobného ostatně dokázal seriál Sherlock, posílil hvězdný status svých herců.

Ano, a nyní je například zajímavá otázka, kdo bude příští představitel Jamese Bonda. Jsem velmi zvědav, neboť tu není žádná filmová hvězda, která by se vysloveně nabízela, zato je tu docela dost kandidátů z televize. Televize je líheň hvězd.

Máte tip na nového Bonda?

Ne, to nemám.

Jak je na tom dnes britská politická satira? Nenaráží na problém, že politiky už nelze trumfnout?

Ano, to je celosvětový problém. Jako základ musíte mít nějakou normalitu, aby ji šlo satiricky uchopit. Víc a víc mám pocit, že nejlepší reakce je dnes mlčet. Jakkoliv mám rád americký pořad Saturday Night Live, nejhlubší, co by mohl komik Alec Baldwin udělat, by bylo zahodit onu trumpovskou paruku - neříkám, že chci, aby to udělal. Jenže k čemu je dělat si z Donalda Trumpa legraci další tři nebo třeba taky osm let? Mnoho monstrózních politiků už bylo v dějinách polidštěno tím, že se díky komedii stali legračními. Že se stali svými vlastními postavičkami z grotesky. Jako třeba Benito Mussolini. Takové postavičky lze milovat, přitom ti skuteční lidé pouze zosobňují zlo.

Řekl jste, že jste opravdu pesimistický ohledně budoucnosti lidstva. Proč tak hluboká skepse? Nikdy jsme na tom nebyli hůř?

Jsem od přirozenosti optimista, velmi hloupý optimista. Někdo mi však řekl krásnou větu: "Historie se neopakuje, ale rýmuje se." To je tak pravdivé. Nejde vždy o totéž, ale rýmuje se to. Demokracie je v sakra vážných potížích úplně všude. Už jsme tady byli, takovéto situace obvykle vyústí v konflikt, jenže nikdy dříve jsme neměli zbraně, jaké máme dnes. Stačí se podívat na ten falešný jaderný poplach na Havaji před několika měsíci, aby si člověk uvědomil, jak snadno může dojít ke katastrofě. A jak kdosi poznamenal: "Lež oběhne svět dřív, než si pravda obuje boty." Troška fake news smíchaná s další troškou fake news a s falešným poplachem a bum, dobrou noc.

To tedy nekončíme zvesela.

Vždy si vzpomenu na Nicolase Meyera, který napsal knihu Sedmiprocentní řešení o Sherlocku Holmesovi a Sigmundu Freudovi. Také režíroval ty nejlepší filmy ze světa Star Treku, jako Khanův hněv. A Star Trek je velmi optimistickou vizí budoucnosti. Jednou se Meyera někdo zeptal na závěr rozhovoru: "Vidíte budoucnost optimisticky?" Odpověď zněla: "Ha ha, ne, budoucnost je jen popel."

autor: Tomáš Stejskal | 20. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama