Videotéka Netflix čile expanduje mimo Spojené státy. Nejen lokalizací nabídky, ale také produkováním nových filmů a seriálů ve vybraných regionech. Letos vznikly první v Polsku, Turecku, Nizozemsku nebo na Islandu. Portugalci takto vytvořili nedávno zveřejněné desetidílné drama Glória z období studené války.
Počtem obyvatel srovnatelně velké Česko zatím streamovací gigant využívá jen jako natáčecí lokaci, ryze český seriál ještě Netflix nevyrobil. Glória nicméně zdejšímu publiku poskytuje malou satisfakci v podobě nepřehlédnutelného otisku české historie.
Smyšlený, leč skutečnými událostmi lehce prodchnutý příběh začíná v srpnu 1968. U československých hranic se pod záminkou vojenského cvičení srocují sovětské tanky. Generál Boris Barkov, což je fiktivní postava, proto zavítá do mnichovského sídla Rádia Svobodná Evropa.
Rozhodne se nahrát vzkaz pro své krajany v armádě, ze které sám zběhl. Vojáky nabádá, aby neuposlechli příkazu, budou-li pověřeni obsazením Československa. Čechy a Slováky považuje za spojence, kteří pouze zvolili odlišnou cestu k socialismu.
Třaskavá slova má do éteru vypustit vysílací komplex Raret, který nedaleko portugalské vesnice Glória do Ribatejo postavili Američané v roce 1951. Zakázané krátkovlnné vysílání putovalo do Československa, Maďarska nebo Polska právě přes Portugalsko, kde existovalo menší riziko intervence z Moskvy.
Sověti ovšem i tak dokázali najít způsob, jak informační vliv Západu omezovat. Barkovův apel nakonec odvysílán není - z důvodů shrnutých v závěru první epizody replikou "Máme v Raretu agenta KGB".
S odtajněním identity tohoto "krtka" nás tvůrci nijak nenapínají. Od začátku víme, že se jedná o inženýra jménem João Vidal. Ačkoliv podezřelé události se začínají dít s jeho příchodem na základnu, nikdo jej dlouho z ničeho nepodezírá. Je totiž synem ministra zahraničí a dobrým přítelem šéfa portugalské tajné policie.
Nadřízení u něj automaticky předpokládají poslušnost autoritativní vládě premiéra Antónia de Oliveiry Salazara. Přehlížejí ovšem, že Vidal absolvoval vojenskou službu v Angole. Na vlastní oči viděl zvěrstva páchaná koloniálními mocnostmi ve jménu boje proti komunismu, což v něm probudilo vzdor vůči otci i režimu.
Vidal tak navenek slouží militantní garnituře, vnitřně ale souzní s myšlenkou proletářské revoluce. Nebo bychom tomu alespoň měli věřit. Jeho životní příběh, ovlivněný mnoha mocnými osobnostmi a klíčovými dějinnými událostmi, je možná podezřele modelový, pro účely dramatu však ideální. Kříží se v něm vlivy obou velmocí soupeřících o nadvládu.
Vysílací komplex Raret, v jehož rozlehlých chodbách se odehrává podstatná část seriálu, pak představuje obdobně optimální dějiště - zmenšenou verzi bipolárně uspořádaného světa, v němž probíhá informační a dezinformační válka ne nepodobná té, jaká zuří na dnešním internetu.
Zatajování a získávání informací agenty KGB a CIA i vzájemná sabotáž bohužel tvoří jen jednu, navíc méně nosnou větev košaté osnovy. Stejně tak je Vidal jen jednou z mnoha postav mozaikovitého, zprvu ne úplně zacíleného vyprávění.
Spletité vztahy mužů a žen různých národností poměrně záhy zastiňují zápas o dominanci mezi SSSR a USA i protagonistovo pátrání po zmizelé kolegyni: mladá servírka čeká na návrat svého milého z války, technický ředitel Raretu znásilňuje a psychicky týrá manželku, svůdná telegrafistka si zpestřuje pracovní dobu milostným záletem a tak dále.
Byť se postavy, především Vidal, zpočátku jeví nejednoznačně, postupně vychází najevo, že jednají podle krajně banálních motivací. Hrdinové i antihrdinové se z větší části neřídí vlasteneckými povinnostmi, ale svými vášněmi. Politika je pro ně druhořadá.
Rovněž pro autory jsou těžištěm seriálu partnerské hádky, nevěra, domácí násilí a dlouhé, naivně doslovné dialogy. Bez velké invence nasnímané hovory se sice sem tam stočí k napjaté politické situaci nebo školometské úvaze nad slovem "ideologie", osobní traumata však v souhrnu dostávají přednost před těmi národními.
Ačkoliv by Glória s rozpočtem šest milionů eur, v přepočtu přes 151 milionů korun, měla být nejdražším portugalským televizním projektem všech dob, dobové reálie neukazuje příliš přesvědčivě a vedle americké konkurence působí jako chudý, poněkud papundeklový příbuzný.
Interiérové scény režisér Tiago Guedes vcelku vzácně prokládá záběry pečlivě vybraných lokací, jejichž pohlednicová malebnost příliš neladí s temnou atmosférou nedůvěry a podezřívaní. Veškeré kostýmy, rekvizity i automobily jsou prakticky bez poskvrny a připomínají spíš opečovávané muzeální exponáty než dennodenně využívané objekty.
Tak okatě tvůrci dávají najevo, že děj situovali do 60. let, až fikční svět působí naprosto uměle. Tento dojem posilují i herci, kteří jako by vystoupili ze stránek módního katalogu. Ožívají jen při intenzivnějších emocích. V jemnějších polohách jsou ztuhlí, bez výrazu, a jejich nekonečné konverzace postrádají šmrnc. Pro představitele Američanů to platí dvojnásob.
Scénář navíc hercům a herečkám předepisuje s až robotickou pravidelností opakovat určité výrazy a činnosti. Pokud by si divák dal panáka pokaždé, když si některá z postav zapálí cigaretu, nevydrží střízlivý ani do konce druhé epizody.
Podobně mechanicky se opakují scény, v nichž se až karikaturně zlotřilí příslušníci tajné policie snaží vytáhnout z někoho informace krutým mučením. Stejně jako hezké, prázdné a stopáž natahující scény, v nichž Vidal projíždí krajinou za zvuků tehdejší rockové hudby.
Navzdory přemíře dějových linií a nesmyslně vysokému počtu často neopodstatněných střihů tempo vyprávění není nijak závratné. Zatímco Vidal se ve dne v noci nikým nespatřen infiltruje do libovolné kanceláře a odnáší si, co potřebuje, ostatním agentům jen pomalu dochází, kdo že jim narušuje plány.
Když seriál po více než sedmi hodinách, půl tuctu absurdních zvratů a hromadě béčkových klišé doklopýtá k těžko uvěřitelnému odhalení, proč se Vidal zapletl s KGB, CIA i portugalskou policií, definitivně vychází najevo, že jsme nesledovali špionážní thriller, ale sentimentální báchorku. Ta se spíš mimochodem, asi aby byla atraktivnější v zahraničí, dotýká některých méně známých kapitol dějin poválečné Evropy.
Možná je ale neprozíravé očekávat od první portugalské produkce podobného rozsahu stejnou kvalitu jako od špičkových amerických a britských špionážních seriálů typu Takových normálních Američanů, Nočního recepčního nebo Ve jménu vlasti.
Portugalská televizní tvorba vychází z jiných tradic a Glória je jimi přirozeně ovlivněna. Podle ohlasů tamních diváků výprava, kamera, zápletka, charakterizace postav i nucené herectví odpovídají typickým portugalským telenovelám.
Z této perspektivy bychom s lehkou nadsázkou mohli brát jako pozitivum, že si seriál v časech globalizace zachovává národně specifické znaky a místo vzrušujícího špionážního intrikaření zaměřuje pozornost na milostné vztahy nezajímavých postav. Jde ale o dost chabou útěchu na to, aby přebila pachuť promarněné příležitosti. Dramatický potenciál studenoválečného dění okolo Svobodné Evropy je rozhodně větší.
Glória
Režie: Tiago Guedes
Seriál je k vidění na Netflixu.
