Praha - Poslední film Jana Hřebejka Svatá čtveřice měl až na pár výjimek nepříliš pochvalné recenze. Režisér ale objektivně nemá čas, aby se jimi příliš zabýval. Právě podle scénáře Petra Jarchovského natáčí Líbánky: třetí díl z volné trilogie temných dramat navazuje na Kawasakiho růži a Nevinnost. V posledních srpnových dnech dostříhal filmový přepis jedné z nejlepších her Divadla Komedie Odpad - město - smrt.
Se Svatou čtveřicí ho na podzim čeká kolečko po festivalech, v těchto dnech se příběh dvou manželských párů, které se pustí na ostrově v Karibiku do společných sexuálních radovánek, pouští na několika projekcích na nedávném festivalu v Torontu (první zahraniční promítání si film odbyl už 7. září, jakýkoli divácký ohlas nebo recenzi jsem zatím na internetu marně hledal). Rozhovor, který jsem s Janem Hřebejkem vedl na zahrádce jedné pankrácké kavárny těsně po premiéře Čtveřice, se točil kolem všech jeho aktuálních aktivit.
Nosič dobrých zpráv
Od snímku, který právě vstupoval do kin, se nešlo neodrazit. Režisér přišel na schůzku údajně ještě v euforii z pozitivních reakcí na jedné ze slavnostních premiér pro diváky, kteří si vstup zaplatili, jak zdůraznil: „Radši točím s Jarchovským, ale na premiéry jezdím raději s Vieweghem," pomáhá si bonmotem. „Jarchoň" podle něj někdy naštve i lidi, kteří mu přejí, zatímco Viewegh zvládá podle něj těžkou disciplínu naklonit si diváky na svou stranu.
Podle Hřebejka jsou oba scenáristé odlišné typy: „Michalovy scénáře jsou jednodušší, dialogy jsou plné bonmotů, což Petr nesnáší. Viewegh je nosičem dobrých zpráv, Jarchovský si vše potřebuje zrelativizovat." V tom je Hřebejk se svým dvorním spolupracovníkem už od Šakalích let zajedno. Už v Nestydovi chtěl do snímku vnést temnější tóny, ale dvě různé poetiky do sebe prý narážely, a tak se teď nechtěl do Vieweghova scénáře příliš montovat.
Po oznámení, že se Svatá čtveřice dostala do programu prestižního Toronta, byl prý Jan Hřebejk v mírném šoku. Dokonce byl podle svých slov producentem Rudolfem Biermanem trochu pokárán, že nemá film podceňovat. Vysvětlení zahraničního zájmu (film bude promítán i na festivalu ve Vancouveru a bude zakončovat festival ve Varšavě) vidí v tom, že svět od českých filmů očekává komedie.
Každá země má podle něj svou vlastní kinematografickou tradici a čeští filmaři tradičně bodují - už od dob Formana a Passera po Menzela a duo Svěrákových - mísením komických a hořkých tónů. Adorace českého odlehčujícího přístupu je obzvlášť patrná v Polsku, kde mají filmy třeba takového Petra Zelenky až kultovní status. „A když pak Zelenka natočí vážné Karamazovy, tak z toho tak nadšení nejsou, protože si řeknou, že tohle si umí natočit sami," říká Hřebejk a dodává, že si myslí, že díky absenci humoru se do Toronta ani do Varšavy nedostal s předchozí drásavou Nevinností.
Balada pro Pařízka
Právě dokončovaný snímek Odpad - město - smrt ve světě patrně také žádnou díru neudělá. Ale o to vůbec nejde. Je to adaptace jednoho z nejvýraznějších představení právě skončivšího souboru Pražského komorního divadla, které vytvořilo v posledních deseti letech nejvýraznější pražskou scénu z Divadla Komedie. Radim Špaček pořídil v poslední sezoně divadla sérii dvanácti záznamů nejpovedenějších divadelních představení souboru pod vedením Dušana Pařízka a Davida Jařaba.
Ty podle Hřebejka přinesou věrné svědectví, ale ukázat náboj éry jedné silné generace může lépe adaptace přenesená do reálů: „Taková Balada pro banditu nejspíš není dokonalý film, ale má v sobě obrovskou energii, a kdo si chce připomenout, jak hráli Donutil nebo Polívka v době svého působení v Huse na Provázku, má tady výbornou možnost."
Pro adaptaci, odehrávající se nejvíce v Lucerně a přilehlém Václaváku, byla nezbytná úprava Fassbinderova a Pařízkova divadelního textu, který obsahuje dlouhé monology postav. „Na divadle do nich herci vtahují publikum, ale ve filmu jsou tyhle dlouhé pasáže hraniční záležitost, co se pozornosti týče." S obavami šel Hřebejk na schůzku s Dušanem Pařízkem s některými naznačenými škrty a ulevilo se mu, když režisér inscenace přinesl verzi, v níž byly úpravy ještě radikálnější. „Dušan tyhle věci cítí a já bych byl blbý, kdybych šel proti němu," říká Hřebejk s tím, že je rád, že se Pařízek rozhodl aktivně na filmu podílet.
Dosavadní zkušební projekce už přinášejí vyhraněné reakce: „Zatímco střihač si mě po promítání vyhledal, aby mi sdělil, že z filmu chytil pěknou depku a že bych se měl vrátit k odlehčenějším tématům, producent Čestmír Kopecký mě zpucoval přede všemi, že je to moc uhlazené, nemá to takové koule a lidi to nenaštve."
Herce z rozpuštěné Komedie využívá Jan Hřebejk i v právě natáčených Líbánkách. Díky benevolenci Davida Jařaba, který posunul začátek zkoušení své nové hry Osamělá srdce o čtrnáct dní, mohl obsadit Stanislava Majera a Jiří Černý zkouší v Národním divadle až od října, kdy už by mělo být dotočeno. Skloubit své nové povinnosti z první scény s natáčením nedokázal Martin Pechlát.
„S herci je to čím dál složitější," rozčiluje se Jan Hřebejk a dodává, že produkce televizních seriálů jsou ochotné vyjít vstříc hercům zaháčkovaným v divadelních angažmá, ale u filmu žádný kompromis nalézt nejde. „Jak říká Honza Svěrák, dostat dva herce před kameru, aby si dali pusu, to je dnes otázka ročního vyjednávání. S nadsázkou jsem kdysi říkal, že s Aňou Geislerovou a Jirkou Macháčkem točím proto, že jediní mají čas, ale ono to tak skoro je."
Estetická přísnost
Co se budoucích plánů týče, Jan Hřebejk se stále nevzdává snu, že se mu podaří sehnat peníze na anglickojazyčnou adaptaci románu Simona Mawera Skleněný pokoj. Jde o mnohovrstevnatý příběh o dějinách meziválečného Československa, jehož jméno i dějiště odkazuje na slavnou místnost v neméně slavné brněnské vile Tugendhat. Jenže nadšení, se kterým režisér o projektu mluvil ještě před rokem a půl, trochu vyprchalo.
Případné natáčení komplikují dvě věci. „Jeli jsme se tam podívat a tam se vlastně točit nedá,"říká Jan Hřebejk. „V tom skleněném pokoji jsou skla, která dnes neumíme vyrobit, všechno je tam fixní, takže se třeba nedá hnout jídelním stolem, muselo by se to asi zfixlovat v ateliéru. A druhá věc je, že i dnes ten interiér vypadá totálně nadčasově, jako ze sci-fi," říká s tím, že by bylo těžké v takovém prostoru vypíchnout jeho dobovost, což se knize, která staví do kontrastu „architektonickou krásu s poryvy zparchantělých dějin", daří.
„Ten pokoj má takovou sílu, že zkrátka hrozí, že ho herci nepřehrají," říká režisér s tím, že u takového filmu hrozí, že by byl příliš akademicky chladný. „To by musel natočit Visconti v šedesátých letech, kdy takové filmy sledovalo ještě široké publikum a natočil by to jako aristokrat s estetickou přísností," říká Hřebejk. „Tenhle trend velkorysých produkcí s hollywoodsky laděným příběhem se snaží v Evropě udržovat István Szábó a někdy Nikita Michalkov, ale diváci už tu pro takový typ filmů nejsou," míní Hřebejk skepticky. „Nevím, jestli by byl Felliniho Sladký život nebo Osm a půl i dnes celosvětovým hitem, mám pocit, že jsme jako diváci zblbli," dodává.
