Jak připravit sushi a stát se gejšou. Seriál na Netflixu hledá kouzlo všedního dne

Dvě nerozlučné kamarádky odjíždějí do Kjóta, aby si splnily sen a staly se gejšami. Na snímku jsou Nana Mori jako Kijo a Nacuki Deguči coby Sumire.
Snímek ze seriálu.
...
Nacuki Deguči jako Sumire a Ai Hašimoto coby Momoko.
...
Foto: Netflix
Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
2. 2. 2023 11:38
Znepokojený otec sedí na žíněnce zvané tatami uprostřed tradičního japonského stavení a ptá se na patnáctiletou dceru. Ta se zde rozhodla studovat na gejšu. A on má hlavu plnou obav. Podobně jako většina západních diváků vynikajícího seriálu Makanai: Jak se vaří pro Maiko, který je k vidění na Netflixu, si s tímto povoláním spojuje samé nepěkné věci.

Scéna pochází ze čtvrté epizody devítidílného vyprávění a jde o jeden z mála drobných konfliktů, jaké se tu objeví. Uznávaný japonský režisér Hirokazu Kore’eda přinesl na Netflix trochu jinou poetiku. Držitel Zlaté palmy a mnoha dalších ocenění z festivalu ve francouzském Cannes nepotřebuje drama, aby strhl pozornost. Stejně jako ve svých filmech sází v této adaptaci populárního komiksu na všednodenní chvilky a také na to, že se celá točí kolem jídla.

Kamarádky Kijo a Sumire se vydají do Kjóta, aby si splnily sen, avšak zadaří se jen jedné. Kijo nakonec neskončí jako maiko, tedy učednice na povolání gejši, ale zůstane v domě jako kuchařka. Režisér to vykresluje coby zcela přirozenou chvilku, pravý opak konce životních snů. Divákům nabízí scény, při nichž Kijo zachází s potravinami tak láskyplně, že není pochyb, jakou má pro vaření vášeň.

Snímky o jídle mají v japonské kinematografii hlubokou tradici odrážející, nakolik je pro místní obyvatele důležité. Například film Tampopo z roku 1985 označovaný za první "eastern", tedy východní obdobu westernu, je celý vystavěný kolem toho, jak uvařit dokonalé nudle ramen. A už úvodní titulky seriálu Makanai zaplňují nejrůznější pochutiny, které v dané epizodě hrají roli.

Nejde však o žádnou "fetišizaci" jídla, jaká je občas cítit z kulinářských televizních pořadů. Kore’eda jen se stejným citem jako hrdiny sleduje prsty a nůž, který přesnými tahy nakrojuje fialový povrch lilku. Nebo plátky lososa, jak se pečou na grilu.

Podobně jako ve filmu Naše malá sestra z roku 2015, též adaptaci mangy, japonský režisér vyobrazuje převážně ženský svět. Ukazuje hierarchii v domě, kde se odehrává většina příběhu, klade důraz na obřadnost činností, ale přitom nechává veškeré vztahy v uvolněné, přímé, přátelské rovině. Jsou tu cítit ozvuky mistra všednodennosti a klasika tamní kinematografie Jasudžiróa Ozua, který též uměl říci vše podstatné pomocí záběrů na lidi, kteří vysedávají na zápraží, a skrze vhodně zvolené detaily na předměty běžného života včetně hrnců, v nichž zrovna bublá oběd.

Hirokazu Kore’eda je ale zároveň ohromně vtipný. Hraje si s drobnostmi, nejde mu o pointy, ale malá škobrtnutí či nedorozumění. V úvodní scéně třetí části kamera z nadhledu sleduje hrdinku, kterak leží v posteli zamotaná nejen do peřiny, ale také do smotaného klubka dřevěných latí, jež tiskne nohama. Po probuzení předmět zmateně odhodí, protáhne se, zlehka se dotkne o zeď opřených dveří, které na ni pozvolna padají, až se dívčina tvář obtiskne do jejich papírového povrchu. Připomene to nenucenou, zpomalenou verzi nějakého gagu u němé grotesky.

Seriál Makanai: Jak se vaří pro Maiko je na Netflixu s českými titulky. | Video: Netflix

Seriál stojí na podobných scénách, kdy někdo vaří, spí, kdy se dvojice vypraví do kina. Jenže každý z těch momentů končí něčím jedinečným, byť by to byla jen drobnokresba sdíleného okamžiku, která vystihne radost či blízkost postav.

Kore’eda dovede charakterizovat hrdinky jedinou situací a pak už člověku uvíznou v paměti. Jedna paní neustále motá přísloví nebo ve sportovním příměru smíchá dohromady fotbal s baseballem. Jedna dívka má ráda filmy a také jednoho kamaráda, který chce být architektem a mohl by být něčím víc než jejím kamarádem. Nebýt toho, že se kvůli pracovním snům hodlá odstěhovat do Tokia - a nebýt toho, že gejša se nemůže vdát.

Právě drobné legrácky této dvojice podtrhují jedno z nejsilnějších témat seriálu, jímž je bolestný kontrast mezi pracovními sny a tím, zda člověk může být šťastný jen díky práci. V jedné scéně mladík prchá z kina, kde právě dávají hororovou klasiku Noc oživlých mrtvol z roku 1968. Pak na chodbě líčí kamarádce, že nesnese, jak chodí zombie. A ona ho přiměje tu chůzi napodobit, jen aby ho v této disciplíně poté na celé čáře trumfla.

Kore’eda vystihuje rozdíly mezi oběma, ale tím jen podtrhuje, jakou blízkost k sobě cítí. Když je řeč o Frankovi Lloydovi Wrightovi, dívka podotkne "Á, Lloyd, ten brýlatej…". Kamarád jí to odkývá a řeč jde dál, přestože si zjevně spletla slavného architekta s komikem Haroldem Lloydem. Diváci jsou v podobné pozici jako hrdinové. Nemusí drobnou narážku chytit, ale jasně chápou povahu situace, protože tu jde o ty nejuniverzálnější mezilidské vztahy.

V tom všem je Kore’eda jako obvykle suverénní. Navíc ukazuje jeden z největších stereotypů spojených s Japonskem jako něco celkem normálního. Gejša patří k těm několika japonským slovům, které zná prakticky každý, přitom nikdo pořádně nechápe, co v tamní kultuře znamená.

Makanai to odhaluje s podobnou nenuceností, s jakou to paní domu vysvětluje znepokojenému tatínkovi, co se bojí, aby jeho náctiletou dceru neosahával kdejaký opilec. Nic takového se neděje. Všemu od čajového obřadu přes karate po divadlo kabuki se učednice věnují s důrazem na to, že je to pro ně umění.

Jedním z nejsilnějších témat seriálu je bolestný kontrast mezi pracovními sny a tím, zda člověk může být šťastný jen díky práci.
Jedním z nejsilnějších témat seriálu je bolestný kontrast mezi pracovními sny a tím, zda člověk může být šťastný jen díky práci. | Foto: Netflix

Hirokazu Kore’eda jde ještě o krok dál. Nekončí u obřadnosti, se kterou se dívky líčí, oblékají a tančí, naopak ukazuje dům plný života a spontánních běžných radostí. Ať už hrdinky sleduje zblízka, nebo v komplikovaném záběru spoléhajícím na dialog, neboť postavy jsou schované za zdí, vždy mu jde o zachycení pocitu, že každý okamžik v sobě může mít něco zvláštního, něco, co stojí za to prožít.

Zároveň jde o portrét Japonska nacházejícího se ve zvláštním bezčasí, uvízlém mezi tradicí a modernitou. Prakticky se tu neobjeví mobily, když už, tak jen v dialogu, zda může někdo postarší paní vysvětlit ty "insta věci". Ale pak se najednou do scén plných tradičních oděvů a tatami kontrastně prodere přesně načasovaný záběr z moderního pokoje s obří obrazovkou na zdi, kde zrovna probíhá videoherní souboj.

Kore’eda vypráví o specifické povaze moderního Japonska. Nestaví však proti sobě tradice a dnešek, nevytváří jednoduché kontrasty. Detaily a specifika spojená s povoláním gejši jen podtrhují melancholickou linku, která se pozvolna - bez zbytečného sentimentu - dere na povrch.

Makanai stojí v opozici k většinové produkci Netflixu. Je to jeden z nejobyčejnějších, a právě proto nejpozoruhodnějších seriálů, které jsou na této platformě momentálně k vidění.

Seriál

Makanai: Jak se vaří pro Maiko
Tvůrce: Hirokazu Kore’eda
Seriál je k vidění na Netflixu.

 

Právě se děje

Další zprávy