Magnetická síla kontrastů a elegance. Daniela Kolářová slaví osmdesátiny

Dominantní lícní kosti, drobná postava a v očích propsaná melancholie. Umírněný, přísný, a přesto něžný projev. Právě tahle přitažlivá síla kontrastů a noblesy jsou hlavními znaky herectví Daniely Kolářové. Herečky, jejíž profesní dráha byla několik dekád svázaná s Divadlem na Vinohradech, ale do kulturní paměti vstoupila hlavně svými filmovými rolemi, které ji tak trochu zaškatulkovaly do úloh maminek, učitelek a později razantních dam. 

Do filmu ji ještě během jejích studií na DAMU poprvé obsadil Hynek Bočan v páralovské adaptaci Soukromá vichřice roku 1967. Šlo o nevybíravě kritickou fresku stereotypního stylu života, odcizení a vztahové omšelosti, kdy se láska stává konzumem. Kolářová zde ztvárnila Bohunku, jež je objektem zájmu obou ústředních protagonistů. Křehkost propojila s mladistvou neukotveností, svůdnost s cudností a zvolila lehce neohrabaný projev. Právě tahle podmanivá kombinace její postavy ze začátku kariéry značně polidšťovala. Typický se pro ni stal pohled do země, jako by se chtěla skrýt před světem. 

Oblíbené duo Kolářová - Hanzlík 

Tuhle polohu plně rozvinula v populárním seriálu Taková normální rodinka. Její Káča je v kolotoči roztomile vyšinutých a poťouchlých figurek ztotožnitelnou postavou. Zažívá trapnost a obavy, zatímco se připravuje na svatbu se Zdeňkem, kterého ztvárnil Jaromír Hanzlík. Ostatně právě s ním Kolářová vytvořila jednu z divácky nejoblíbenějších dvojic, na divadle i ve filmu. A zatímco na prknech společně hráli třeba Ofélii s Hamletem, na plátnech se dvojice stala symptomem mladistvé neotrkanosti a rozpustilého špičkování. 

Zmiňme historickou komedii Slasti Otce vlasti, kde Kolářová hrála partnerku mladého Karla IV. Blanku z Valois. S mramorovou tváří ztělesňuje intelektuální i morální podporu, zázemí a racionální uvažování, což je ostrý kontrast oproti muzikálu Noc na Karlštejně, kde v přestrojení za muže ponouká ustrašeného partnera k odvaze. Zde měla herečka snad největší možnost demonstrovat svou energii a nadsazenou nezbednost. Zatímco ve většině jiných komedií hrála spíše upjaté a distingované ženy, tady se mohla herecky odvázat. 

Nejslavnější je však jejich komedie Léto s kovbojem. Zde naplno rozehráli humor pramenící z genderové dynamiky. Intelektuální Doubravka svázaná rigidním vztahem při setkání s přímočarým Honzou ožívá, dva protichůdně světy se však ovlivňují navzájem. Režisér Ivo Novák dal dvojici prostor pro spolupráci na scénáři, díky čemuž chemie působí přirozeně. Skoro jako by se zde Kolářová mohla skrze Doubravku vymanit z typologie, která ji posléze provázela celou kariéru. 

Související

Kolářová: Padáme hluboko. Politici ječí a mluví sprostě, Babiš se chová jako v 5.A

„Už se mi nechce hrát běžné dívenky“ 

Zmiňme také melancholický snímek z roku 1978 Setkání v červenci, kde coby učitelka a matka samoživitelka zažívá románek se svým studentem v podání Oldřicha Kaisera. Ona upjatá, on lehkomyslný. Rozpolcení mezi sněním o budoucnosti a chladnou realitou dokázala Kolářová vždy ztvárnit dokonale, kolikrát jen pouhým pohledem. 

V 70. letech hodně pracovala v televizi, primárně byla obsazovaná do různorodých pohádek a historických filmů, kde herecky těžila hlavně z divadelní tradice. V diváckém fenoménu Nemocnice na kraji města ztvárnila rezervovanou, seriózní a osudem svého muže trpící Kateřinu. Roku 1977 v rozhovoru pro časopis Záběr uvedla: „Už se mi nechce hrát ty běžné dívenky, které jsou určitým hereckým klišé. Nemohu věčně hrát naivky. A při přehrávání do jiné polohy je dobré, když člověk ví, co chce,” načež zároveň zmiňuje, že nechce hrát pasivní postavy. 

Je tak trochu hořké, že její spolupráce se Zdeňkem Svěrákem (čili filmy, které zná národ nejvíce) ji přesně do obdobných rolí uzavřely. Ať už jde o maminku v komedii Na samotě u lesa, která je většinu času nespokojená a pobyt v přírodě jí příliš nevyhovuje, maminku v Kulovém blesku, jež manžela sekýruje a tvrdí, že rodina se v malém bytě dusí, nebo babičky a zároveň partnerky „klukovských starců“ ve Vratných lahvích nebo Betlémském světle. V těchto filmech je jejím takřka jediným úkolem tvořit přísnou protiváhu mužů, kteří se chtějí dětinsky bavit a odmítají dospět. Ale právě díky lidskému herectví Kolářové se její mlčení a hořkost mění ve významotvorně nosné prvky. Dodává jinak vcelku banálním postavám s jasnou scenáristickou funkcí život. A to platí i o jejích dalších postavách, které se vyznačují profesorskou ostrostí. 

Matky a babičky v mnoha podobách 

Při pohledu na její bohatou filmografii jen velmi zřídka narazíme na jinou figuru než na postavu maminky. Onen typ se herečky drží i po revoluci, jen už jde o babičky. Nuancovanější paletu ji poskytla role Jany v Kawasakiho růži (2009), za niž byla oceněna Českým lvem. Zde se nachází v kleštích rodinných tajemství a minulosti, symbolizuje snahu o nalezení rovnováhy morálních hodnot v ambivalentní době strachu se sebereflexivní revizí, pochopením i lehkou tvrdohlavostí. Občas ale dostane osvěžující úlohu, jako je třeba démonická Anežka ve filmu Polednice (2016). Zde měla opět po letech možnost ukázat více excentrické a hravé herectví. 

Související

Ceny Thálie za celoživotní mistrovství dostanou Daniela Kolářová a Stanislav Šárský

I na divadle se ocitala v rolích matek – např. jako Charlotte v Podzimní sonátě. Za ztvárnění matky v inscenaci Thomase Bernharda U cíle v pražském Divadle Komedie získala v březnu 2005 Cenu Alfréda Radoka. Hrála i v Divadle Na zábradlí, ve Švandově divadle a v mnohých dalších.  

Kolářová se také dlouhodobě angažuje ve veřejném prostoru a věnuje se charitě. V rozhovorech syrově komentuje světové dění, na počátku 90. let byla poslankyní České národní rady. K české politice se často vyjadřuje kriticky, několikrát si rýpla do patriarchálních struktur veledůležitých mužů. Jinak hovoří o radosti z obyčejných věcí, jako je třeba práce na zahradě. Jde o svéráznou dámu, jež ve své profesi dokázala i z ne zrovna vděčných rolí vykřesat obdivuhodný nadstandard. A v těch charakterově bohatších postavách naplno prokázala své neokázalé mistrovství.