Lov produkovala společnost Blumhouse, známá vynalézavými nízkorozpočtovými horory. K těm nejpovedenějším patřil sarkastický komentář americké nesnášenlivost jménem Uteč od Jordana Peelea, který předloni získal Oscara za scénář. Lov navíc napsal autor seriálu Watchmen Damon Lindelof, který také rád dloube americkou společnost do míst, kde to nejvíc bolí.
Už téma snímku působí kontroverzně. Skupina lidí se probudí kdesi na louce, s roubíky v ústech a tajemnou bednou opodál. Brzy vyjdou najevo tři věci. Bedna je plná zbraní, všichni zúčastnění mají názory, jakým by prezident Trump zatleskal, a někdo si z těchto zastánců zbraní a odpůrců uprchlíků právě udělal lovnou kořist. Ten "někdo" jsou liberální elity vedené tajemnou Athenou v podání Hilary Swankové.
Lov ale nakonec není ostrou satirou, byť spravedlivě dává za uši všem zúčastněným - jak nenávistným milovníkům konspiračních teorií, tak těm, kteří bojují za sociální spravedlnost a svět bez nebezpečného bílého cukru. Je to především zábavný horor plný nadsázky a vynalézavých úmrtí.
Nenabádá k nenávisti a nevyvolává chaos, jak se domníval americký prezident. Naopak vtipně, byť někdy trochu "na sílu", varuje před pokrytectvím a fanatismem na všech politických frontách. Takový přístup snadno naštve jak konzervativce, kteří mohou mít pocit, že z nich tvůrci dělají kořist na odstřel, tak liberály, z jejichž pojetí spravedlnosti se tu stává karikatura.
Jenže Lov je ve výsledku hlavně svižná hororová komedie s pozitivním poselstvím, kde tvůrci mnohem víc zápalu věnují tomu, jak někoho otrávit, nabodnout na kůly či vyhodit do vzduchu. Hrdinové pozvolna odhalují, že svět amerického vidlákova, do kterého se probudili, se ve skutečnosti nenachází v Arkansasu ani jinde v Americe. A že vše kolem je jen naoko.
Kolem pobíhá prase pojmenované Orwell, postavy určené k popravě dostaly přezdívky podle protagonistů slavné alegorie Farma zvířat tohoto britského spisovatele. Ale veškeré politické hrátky ve snímku slouží především k vykreslení světa, kde jsou všichni - přinejmenším přeneseně řečeno - tak trochu na odstřel.
V éře #MeToo je nezvyklé a osvěžující sledovat, jak někdo kriticky střílí do vlastních řad a na liberály z vyšších kruhů nahlíží jako objekt nevybíravé satiry. Boháč může být snobský elitářský namyšlenec s nosem zdviženým vysoko nebo ponořeným do kaviáru, i když roku 2016 za prezidentku volil Hillary Clintonovou a vede "ušlechtilé" debaty o tom, zda už se dnes smí říkat černoši, nebo pouze Afroameričané.
Nakonec může být Lov obtížně skousnutelný právě pro diváky, kteří byli tak posedlí nastavováním zrcadla nespravedlnostem okolního světa, že se do něj sami nikdy nepodívali.
V tempu podařené videohry film žene postavy neznámým prostředím. A byť nakonec všechny politické podtóny v závěrečných zvratech dohání do absurdna, nelze mu upřít jednu věc. Vedle toho, že je zábavnou a vynalézavě krvavou podívanou, vede diváky k jednoznačné a podvratné identifikaci s jedinou sympatickou postavou - a to z tábora těch, kdo jsou určeni k lovu.
Je to sice celkem prosté zjištění, že lidé nám bývají sympatičtí nikoli podle světonázorů a politických preferencí, ale na základě toho, jak se chovají. Přesto má uprostřed této úderné žánrové nadsázky sílu.
Lov je tak ideální distribuční volbou prvního týdne po otevření kin. V době karantény, kdy si všichni přijdeme trochu jako kořist i při běžné cestě hromadnou dopravou, je tento jednoduchý, radostně i sarkasticky násilný horor až očistnou podívanou. Díky energii a nadhledu, se kterým mezi explodujícími těly tvůrci sdělují, že je fajn být normální a nedívat se na ostatní spatra. Možná banální, ale když se podobná prostá pravda říká pomocí brokovnice, najednou má větší váhu.
Lov
Režie: Craig Zobel
CinemArt, česká distribuční premiéra 14. května
