Když se teď třiaosmdesátiletá Ullmannová doslechla, jak se s ní snaží spojit někdo z americké Akademie filmového umění a věd, předpokládala, že má tedy jenom předat dalšího Oscara. Místo toho jí poblahopřáli k její první vlastní sošce.
Jak líčí agentura AP, Ullmannová o víkendu stejně jako komička Elaine Mayová a herci Samuel L. Jackson s Dannym Gloverem převzala čestnou sošku akademie. Porota ji odměnila za "statečnost a průzračně zahrané emoce", díky nimž se diváci ztotožnili s jejími postavami: nejčastěji ženami psychicky zhroucenými, křehkými a zraněnými, ale také rafinovaně krutými či zraňujícími druhé.
"Když mi volal David Rubin z akademie, měla jsem pocit, že mi toho Oscara dal už během telefonátu. Tak moc mě vychválil. Zavěsila jsem a řekla jsem si: Liv, ty máš takovou kliku," líčí herečka, jež dnes část roku tráví na floridském ostrově Key Largo.
Ullmannová byla na Oscara nominovaná dvakrát: poprvé za film Vystěhovalci, jejž roku 1971 natočil Jan Troell a kde hrála po boku Maxe von Sydowa, podruhé o pět let později za Tváří v tvář režiséra Ingmara Bergmana. V tomto snímku účinkovala se svou tehdy dvanáctiletou dcerou, kterou měla právě s Bergmanem. Americká akademie ji však doteď neocenila.
Liv Ullmannová se narodila roku 1938 v japonském Tokiu, kde toho času pracoval její otec, norský letecký inženýr. Dědeček, který pomáhal Židům utéct před nacisty, zemřel v koncentračním táboře.
Ještě za války se rodina přestěhovala do Kanady a později New Yorku, kde otec zemřel, když bylo dceři šest let. "Nezanechal mi po sobě žádnou konkrétní vzpomínku. Jen veliký stesk. Který se do mě zadřel tak hluboko, že mnoho mých prožitků jej vždy znovu rozezvučí. Prázdnota po tatínkovi se stala jakousi dutinou, do níž se ukládaly pozdější zkušenosti," vzpomínala později Ullmannová.
Ta nakonec odjela zpět do Norska, kde si její matka otevřela knihkupectví. Budoucí herečka tak dospívala obklopená knihami.
Prvně na sebe upozornila v 50. letech výkony v divadelní inscenaci Deníku Anny Frankové a následně v Domečku pro panenky, někdy uváděném pod názvem Nora, od Henrika Ibsena. Díky tomu si jí všimla norská režisérka Edith Carlmarová, která Ullmannové roku 1959 nabídla roli dívky s pochybnou minulostí ve filmu nazvaném Ung flukt.
"Byla jsem tehdy hodině nevinná a plachá. Režisérka se mě ptala: Ty jsi ještě panna, viď? A stejně mi tu roli dala. Rodina se tomu snažila zabránit, nechtěli, abych hrála holku s pochybnou pověstí, ale nakonec jsem si to uhájila," vybavuje si Ullmannová.
Její nejslavnější éra začala roku 1966, kdy ji do psychologického dramatu Persona obsadil švédský režisér a klasik moderní kinematografie Ingmar Bergman. "Poprvé jsem se setkala s režisérem, jenž mě nechal odhalovat city a myšlenky, které nikdo jiný nerozeznal. Režisérem, jenž mě trpělivě poslouchal a chápal, co se pokouším vyjádřit," říkala později.
Scénář Persony o tajemném vztahu herečky s ošetřovatelkou napsal Bergman po jediném setkání s Ullmannovou a představitelkou druhé hlavní role Bibi Anderssonovou, kterou už dobře znal. Ullmannová na plátně pronese všudy všeho jednu větu - hraje ženu, jež ztratila schopnost či chuť mluvit.
Točilo se v domku na opuštěném mořském pobřeží ostrova Farö, kde režisér bydlel. S oběma herečkami měl v různých obdobích poměr. "Postavil na Farö dům. Po Personě. Dokonce kolem postavil i zeď, aby na nás nikdo neviděl. Nesměla jsem nikam jezdit, jen párkrát na návštěvu k rodičům. Nelíbilo se mi to, ale tehdy jsem neprotestovala," vzpomínala Ullmannová později.
Dnes říká, že Bergman její postavu v Personě napsal hodně na základě vlastní zkušenosti člověka, jenž se snaží uniknout své veřejné masce, respektive roli, kterou mu přisuzují ostatní. "Mám pocit, že Bergman často mluvil mými ústy. Ale o tomhle jsme se nijak zvlášť nebavili," poznamenává Ullmannová, která svůj vztah s režisérem vylíčila v knize Proměny. "Vstoupili jsme si navzájem do života příliš brzy i příliš pozdě," napsala v ní například. O Bergmanovi hovořila také v česky později publikovaných interview s novinářem Ketilem Bjornstadem.
Liv Ullmannová nakonec účinkovala v deseti Bergmanových filmech včetně Hodiny vlků, Šepotů a výkřiků, Scén z manželského života nebo Podzimní sonáty. Narodila se jim dcera, dnes pětapadesátiletá kulturní novinářka Linn. A podle Bergmanových scénářů zase Liv Ullmannová sama natočila filmy Soukromé zpovědi a Nevěra.
"Když mi poprvé nabídli, jestli nechci zkusit režii, jako první jsem volala Ingmarovi. Povídám mu: Nabízejí mi, abych režírovala, myslíš, že na to mám? A on odvětil: Samozřejmě že na to máš, Liv," ohlíží se.
Zároveň vždy přiznávala, že na opačnou stranu kamery se jí přecházelo těžko. "Byla jsem herečka, což není dobré. Byla jsem žena: to taky není dobré. Byla jsem ve středním věku. To už vůbec není dobré," shrnula roku 2005 pro týdeník Reflex. Naposledy před osmi lety režírovala natočila adaptaci Slečny Julie od švédského dramatika Augusta Strindberga, do níž obsadila hollywoodské hvězdy Jessicu Chastainovou a Colina Farrella.
Z vlastních rolí si s odstupem času zvlášť považuje snímků Jana Troella nazvaných Vystěhovalci a Nová země, které vznikly začátkem 70. let. Odehrávaly se v polovině 19. století a vyprávěly o švédské rodině, která emigrovala do Ameriky. "Vždycky jsem chtěla mít jednoho muže, ale měla jsem jich víc. Vždycky jsem chtěla mít víc dětí, ale mám jedno. Právě proto je dobré hrát. Umožní vám to prožít život, který jste sami neměli," říká dnes.
Liv Ullmannová dnes žije jen v USA, střídavě na Floridě a ve státě Massachusetts s manželem. Přesto zdůrazňuje, že jejím domovem bude vždy Norsko. Na víkendové předávání Oscarů ji doprovodil vnuk. Z Los Angeles zamíří do Londýna, kde Britský filmový institut pořádá měsíční retrospektivu jejích děl.
Žádné další už asi sama nenatočí, odhaduje. "Ráda bych zase režírovala, ale není to snadné. Obdivuji Jane Campionovou, která ještě nějaké filmy určitě zrežíruje, ale aby to člověk zvládl, musí být silný a mladý. Já jsem sice silná, ale přece jenom už stará," poznamenává. "Možná si spíš v nějakém filmu ještě zahraji," dodává pro agenturu AP.
Liv Ullmannovou mohou znát také Češi. Poprvé sem přijela roku 1965 po boku herečky Bibi Anderssonové. Zdržely se však jen několik dnů, během nichž převážně sledovaly snímky tvůrců nové vlny. Roku 2005 pak byla Ullmannová hostem karlovarského festivalu, při té příležitosti též hovořila v pořadu Na plovárně moderátora Marka Ebena.
