Lidé všechno zapomněli, tak začínají žít nanovo. Řecký film nadchl Blanchettovou

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
27. 8. 2021 18:30
Aris jednoho dne zjistí, že si nic nepamatuje. Tak jako spousta jiných lidí. Svět postihla pandemie ztráty vzpomínek. Okolo tohoto tématu řecký režisér Christos Nikou vystavěl jemný snímek nazvaný Jabka. Loni jím v Benátkách natolik nadchl herečku Cate Blanchettovou, že si s ním hned domluvila snídani a podílela se na produkci jak této hravé prvotiny, tak i autorova příštího filmu. A není divu.

Sedmatřicetiletý Nikou navazuje na snímky takzvané řecké divné vlny, jejímž nejznámějším představitelem je Yorgos Lanthimos. Ale byť s nimi Jabka sdílí podobné motivy, především důraz na zkoumání odcizené, vykloubené společnosti, liší se tónem.

Nikou nenatočil šokující drama, jakým byl třeba Lanthimosův Špičák o rodičích, kteří své děti izolují před světem v podivném sektářském režimu. Jabka jsou nenápadnou, citlivou sondou do posmutnělého či netečného světa, v němž lidé začínají žít nanovo, protože jim nic jiného nezbývá. Stará pouta neexistují a není jak je znovu nalézt.

Aris nemá to štěstí, že by si ho vyzvedla rodina jako jeho amnézií trpícího souseda, kterého v nemocnici vypátrali příbuzní. Protagonistovi tak nezbývá než podrobit se poněkud zvláštní terapii. Začne si budovat novou identitu pomocí návodu.

Z audiokazety zní stručný a jasný hlas, který radí, co dělat další den. Třeba zajít do klubu, opít se, mít nezávaznou známost. A vše - od návštěvy kina po tanec na večírku - si fotit na polaroid.

Zatímco jiní současní řečtí filmaři radikálněji reagují na situaci v zemi, která se dlouhodobě zmítá ve společenském, ekonomickém a politickém neklidu, Nikou navzdory fantaskní zápletce zůstává nablízku všednodennímu životu. Nepotřebuje složité konstrukce po vzoru dystopických sci-fi, stačí mu jednoduchý trik: uvěznit hrdinu ve světě, kde je zdánlivě vše normální a obyčejné. Jediná potíž spočívá v tom, že spousta lidí neví, kým jsou, zda mají rodinu, co dělali, uměli či koho milovali.

A tak Aris pozvolna zarůstá vousem, pojídá jedno jablko za druhým, zdraví se s prodavačem ve večerce, ale celý jeho svět se odvíjí od toho, co mu nabízí stará analogová technologie. V albu se vrší jedna polaroidová fotografie za druhou. Hlas z pásky nabádá k novým aktivitám.

Film Jabka promítají kina od čtvrtka. | Video: Artcam Films

Vzniká tísnivá vize, v níž lidé nebojují o poslední zbytky lidskosti, spíše se snaží ji opět vykřesat z nitra, kde nic nezůstalo. Trochu jako děti či loutky, které je třeba naplnit obsahem.

Netečnost, s níž hrdinové často jednají, přitom režisér líčí až vřele. Ony ostrůvky blízkosti a normálních citů, které se tu a tam objeví, něžně opečovává. A občas vytáhne odzbrojující, byť s kamennou tváří vyprávěný vtip. Třeba když sanitka během maškarního večírku ošetřuje raněného a záchranáři se ptají, zda tu někdo zná Batmana. Přítomní jen koukají a Batmanova odvěká komiksová souputnice Catwoman projevuje stejně nulový zájem jako vedle ní stojící kosmonaut a jiní okostýmovaní.

Christos Nikou trpělivě setrvává s protagonistou. Nachází místo pro drobnou romanci, k možnosti znovu sestavit člověka dle návodu na kazetě se však staví spíše skepticky.

Nemíří k nabízející se kritice digitální generace ztracené ve virtuálních světech, které mohou vmžiku zmizet. Naopak tím, že film zasadil do nedávné minulosti, důsledně používá dnes už starobyle vyhlížející analogovou techniku. Pásky audiokazet a fotky z polaroidu jsou něčím, co je alespoň trochu skutečné, "na dotek". Stejně jako jablka, do nichž se hrdina pravidelně zakusuje a jejichž křupnutí okamžitě zahltí smysly.

Jabka se v těch nejlepších okamžicích stávají existenciální zprávou o stavu světa, opřenou o pečlivě dávkovanou ironii, přesto v jádru především melancholickou.

Když Aris začne uprostřed mrtvolně působícího večírku tančit twist, spodní polovina těla jako by patřila profesionálovi, který perfektně souzní s rytmem. Ale horní půlka, hlavně obličej, připomíná spíše sfingu. Někoho, kdo se do světa nevejde podobně jako literární hrdinové Alberta Camuse či Jeana-Paula Sartra.

Snímek z Jablek.
Snímek z Jablek. | Foto: Bartosz Swiniarski

Hned po premiéře v Karlových Varech uvedla Jabka do českých kin společnost Artcam Films. Původně je měl spoluprodukovat její nedávno zesnulý zakladatel Artemio Benki, plánovalo se natáčení v Česku. Z toho sice sešlo, při sledování snímku je ale jasné, proč se na něm v Česku žijící producent a režisér chtěl podílet. Ve svém ceněném předloňském režijním debutu Sólo se Benki podobně citlivě věnoval stejnému tématu: samotě.

Christos Nikou tak do Karlových Varů i na nedělní pražskou premiéru přivezl snímek také jako vzpomínku na Benkiho, který byl člověkem mnoha profesí a nad tím vším hlavně snílkem.

Jabka jsou lehce surreálným snem, který se vyplatí neminout. Vyprávějí o tom, zda lze být člověkem, aniž bychom byli v opravdovém citovém kontaktu s druhými. A jak najít cestu z všudypřítomné osamělosti. Jakkoli mnohdy působí teskně, kromě úzkosti nabízejí naději.

Jabka

Scénář a režie: Christos Nikou
Artcam Films, česká premiéra 26. srpna.

 

Právě se děje

Další zprávy