Líbezně naivní a zábavná apokalypsa. Ikonický Den nezávislosti by dnes už neobstál

Zatímco Steven Spielberg v mimozemských námětech většinou hledá empatii, souznění a snahu o poznání nepoznatelného, Roland Emmerich coby arcivévoda destruktivně opojných explozí nachází prostor pro americký heroismus plně vyzdvihující spasitelsky strážcovskou úlohu velmoci a větvení katastrofického spektáklu. Ohlušující blockbuster ztělesňuje esenci hollywoodských filmů 90. let.

Velkofilmy se snažily o maximální efektnost a účinek, vyzobávaly to nejfunkčnější z posledních desetiletí. Emmerich staromilskému přístupu stran narativních vzorců a stylistických postupů zůstal neochvějně věrný, až se postupem let s vyšuměním trendů 90. let v éře transmediálních spektáklů stal určitým anachronismem. Sveřepost, přepálená poťouchlost, notná dávka patriotismu, obrana tradičních hodnot a důraz na hrdinství zdánlivě obyčejných lidí. 

Interpretace mimozemské invaze už od formativní Války světů H. G. Wellse záleží na dobovém kontextu. Strach ze zničujících a cizích sil v mytizační rozhlasové adaptaci z roku 1938 asociuje druhou světovou válku, filmová verze odpremiérovaná v roce 1953 zase posloužila coby antikomunistický spektákl podepřený studenou válkou. Spielbergovo převyprávění z roku 2005 pak odráží realitu po událostech 11. září. Zkrátka, mimozemšťané nikdy nejsou jen mimozemšťané. 

Města padají pro diváckou potěchu 

Den nezávislosti, vydaný v době, kdy si Amerika hověla ve spokojeném bezvětří, je hlavně líbezně banální. Není divu, že právě tento film nastartoval popularitu blockbusterů, v nichž jsou hlavním nepřítelem přírodní síly bez konotací společenských úzkostí. Vize apokalypsy je v něčem ulítlá, třeskutě zábavná. Na míle vzdálená filmům z nultých let, kdy Státy vstoupily do úplně jiné, traumatické etapy. Když ve Dni nezávislosti nebo snímku Mars útočí! explodují ikonické budovy symbolizující americkou identitu, místo fatalismu cítíme omamnou zábavu.

Masy lidí umírají a města padají pro diváckou potěchu bez pocitů viny. Vzpomeňme scénu, kdy hipíci s transparenty mimozemšťany vítají, načež jsou rozdrceni. Katastrofa svede lidstvo dohromady v optimistickém závěru zalitém sluncem. Amerika je vzorem pro ostatní. Její pokrok a eliminace nebezpečí posouvají i ostatní země. Přes všechny pestrobarevné efekty a „nabušenou“ akci tvoří jádro jednoduchý, leč kauzálně vycizelovaný humanistický příběh. Mimozemskou invazi sledujeme optikou tří protagonistů.

Armádní letec, vědec a prezident. Letec sní o tom, že se jednou podívá do vesmíru. Je osamoceným vlkem, ztráta jeho jednotky jej vede k heroickému individualismu a zároveň spolupráci. Skrze invazi dospěje, splní si svůj sen, urovná si priority a ožení se. Vědec s titulem z MIT zase rezignuje na ambice, geniální budoucnost se promění ve stagnující paběrkování, nemožnost najít smysl. Vyprávění reflektuje jeho boj s pasivitou a přerod v proaktivního hrdinu, i díky iniciačnímu rozhovoru s otcem. Jeho objev zachrání lidstvo, což je úzce propletené s nalezením odhodlání v osobním životě a sblížení se s bývalou ženou. 

Prezidentova popularita zase prudce klesá. Vládnutí nechává svým poradcům. Dříve uznávaný pilot válčící v Perském zálivu ztratí jiskru a stane se vězněm predikcí a očekávání. Ale tváří v tvář zkáze najde své kořeny. Odhodí masku a skrze burcující řeč se pomalu stává neotřesitelným světovým leaderem, jenž doslova zachrání svět poté, co neváhá naskočit zpátky do kokpitu. Katastrofa je tak prostředkem ke (znovu)objevení vnitřních hodnot, lidské semknutosti a iniciativní zodpovědnosti nejen za druhé, ale i za sebe.

Sláva Spojeným státům a prezidentovi!

Emmerich proslulý obsazováním robustního počtu komparzistů díky spletitě nápadité struktuře dělí pozornost mezi několik osobních linek, které vyústí ve srozumitelně komunikovanou katarzi. Příčinou vítězství nad vesmírnými nepřáteli nejsou pokročilé technologie, nýbrž lidské nasazení. Těžkotonážní tempo se prolíná s odlehčenou sebereflexí, postavy citují kulturní dědictví filmů E.T. – Mimozemšťan i Blízká setkání třetího druhu. Jejich snahu o sblížení se s mimozemšťany zesměšňují. Nadsazenost a popkulturní citace jsou pro postklasický Hollywood typické.

V druhém plánu pak film utužuje dominantní roli Spojených států. Každý může mít skvělý a nezávislý život, když bude tvrdě pracovat. Oslavuje militarismus, sílu prezidentského systému, drtivý protiútok, zjednodušuje politickou problematiku a posiluje patriotistickou jednotu. Emmerich těží z dynamické střihové skladby i dramatických detailů. Barevná paleta a výtvarný design se drží realismem nezatížené hravosti. 

Související

Žralok, který změnil Hollywood a vyhnal lidi z pláží. Film Čelisti slaví 50 let

Den nezávislosti se stal nejvýdělečnějším filmem roku. I díky masivní a spektakulární marketingové kampaní, počínaje trailerem promítaným během Super Bowlu. Snímek se zviditelnil na Coca-Cole, vědec s tváří Jeffa Goldbluma používal notebook od Apple, vznikla řada merche a hraček. Film se kasal aurou události, kterou nelze zmeškat. Jedno z propagačních hesel říká: „Na srpen si nedělejte plány.“ Tenhle mimozemský lunapark v mnohem vydláždil cestu pro moderní propagaci blockbusterů. 

Snímek je lomítkem dvou etap. Den nezávislosti zažehl inspiraci pro řadu ostatních, a přesto jde o pomyslný relikt. Dnes si lze jen těžko představit onu pestrobarevnou destrukci a krásnou naivitu. Divácké nároky jsou v novém tisíciletí úplně jiné. I když se třeba superhrdinové perou s vesmírnými obludami, nepřátelé slouží jen jako doplňkové atrakce. Geopolitická paranoia, požadavky na realističtější zemitost i nutnost jiného typu protagonistů „devadesátkově“ rozjuchané férie navždy nahradily.