


Ukrajinský režisér Sergej Loznica se po sérii dokumentárních rekonstrukcí vrací k hrané tvorbě. Ve filmu Dva prokurátoři, který vloni soutěžil na festivalu v Cannes, nás zavádí do 30. let minulého století, aby na příběhu jednoho idealistického bolševika ukázal, jak se právo v rukou totality mění v zástěrku pro masové vraždění.

Sergej Loznica založil svou kariéru na zkoumání systémových selhání a rozkladu morálních hodnot v postsovětském prostoru. V oceňovaných dokumentech jako Majdan (2014) nebo v nedávné Invazi (2024) zachytil dějiny v jejich syrové, nezprostředkované podobě. Jeho hrané filmy – od Mého štěstí (2010) po Krotkou (2017) – mají blíž k podobenstvím. Dva prokurátoři v tomto trendu pokračují, formálně se však přibližují strohosti dokumentů.
Loznica opustil širokoúhlý formát i pohyblivou kameru a zvolil statickou kameru, desaturované barvy a sevřený čtvercový poměr stran 4 : 3, který postavy uzavírá do geometricky přesných, dusivých kompozic. Svět filmu je mechanický a bezvýchodný.
Dějištěm první části je město Brjansk ležící jihozápadně od Moskvy. Píše se rok 1937, vrcholí stalinské čistky. Hlavní hrdina, mladý, čerstvě jmenovaný prokurátor Alexandr Korněv (Alexandr Kuzněcov), je prototypem čestného komunisty, který stále věří v ideu mocného sovětského státu. Jeho víru podrobí zkoušce moták napsaný krví, který mu nechá doručit starý vězeň pověřený pálením dopisů od nespravedlivě odsouzených lidí.
Korněv se rozhodne jednat a navštívit autora dopisu, loajálního člena strany Stepňaka (Alexandr Filippenko), kterého NKVD brutálním mučením nutí k přiznání vykonstruované velezrady.
Příběh, inspirovaný povídkou fyzika a politického vězně Georgije Děmidova, se zpočátku odvíjí jako kafkovské putování vnitřnostmi totalitní mašinerie. Protagonista bloudí nekonečným labyrintem chodeb a schodišť a po překonání každé bariéry naráží na další reálnou nebo pomyslnou mříž. Čas se skoro nehýbe a prostor se stává nepřítelem. Navzdory formální strohosti film nepostrádá groteskní černý humor, pramenící z absurdity byrokratického soukolí.
Korněv se snaží proti brutálním metodám NKVD argumentovat principy římského práva, čímž se v očích aparátu stává naivní neposkvrněnou duší, která ještě nepochopila, jaká jsou pravidla. Režisér přitom netlačí na pilu. Násilí se většinou děje mimo obraz, což ale neumenšuje všudypřítomnou paranoii a pocit, že se realita proměnila v obří kriminál.
Loznica ukazuje, jak se totalita propisuje i do pohybů lidského těla. Snímek zobrazuje mechanizaci moderního světa v duchu grotesek francouzského režiséra Jacquese Tatiho. Každý záběr je choreograficky promyšlený, každé zavrzání dveří nese význam. V jedné pozoruhodné sekvenci siluety postav dokonce „zamrznou“ jako porouchané automaty v momentu, kdy Korněv pomáhá sekretářce sbírat papíry.
Zlom přichází, když se hrdina vydává do Moskvy za generálním prokurátorem Vyšinským (Anatolij Bělyj), hlavním architektem represí. Zatímco věznice byla labyrintem fyzických bariér, moskevské úřady jsou spíš labyrintem logickým, v nichž je místo těl ohýbána pravda.
Setkání dvou prokurátorů – idealistického hrdiny a cynického státního úředníka – pak má povahu mrazivého vystřízlivění. Definitivně se ukazuje, že v totalitním zřízení zákon občanům negarantuje spravedlnost, ale slouží k její postupné likvidaci.

Ačkoliv se Dva prokurátoři odehrávají před devadesáti lety, paralely s dnešním Ruskem, ale také s jinými, navenek demokratičtějšími zeměmi jsou zřejmé. Film neukazuje totalitu jako historickou anomálii, ale jako stav, do kterého nepoučitelná společnost upadá s mechanickou pravidelností.
Loznica sice obdivuje Korněvův odpor, ale zároveň nechává vyniknout lehkost, s jakou se lidé vzdávají svých práv. Závěr naznačuje, že po jednom idealistovi lpícím na dodržování pravidel nastoupí další a mašinerie se rozběhne nanovo. Pokud spravedlnost zredukujeme na správně vyplněný formulář nebo procesní úkon, na odlidštěnosti systému se nic nezmění.
Dva prokurátoři jsou přísný, nepříjemný a umělecky suverénní film, který místo katarze nabízí jen opakování. Soukolí už je v pohybu a jeho setrvačnost je příliš velká na to, aby ji sebepoctivější jednotlivec dokázal zastavit.



Ptáme se Davida Maršála ze servisu Škoda, Auto Štěpánek, co by doporučil absolventům.



Většina českých rodinných firem nemá nástupnický plán. Má jen naději, že se domluví.



AI už není experiment. O úspěchu rozhodnou data, procesy a schopnost změnit fungování pojišťovny.



Michal Rada se stal v evropském juniorském rekordu 48,59 sekundy juniorským mistrem světa v běhu na 400 metrů překážek.



Tři zraněné si v neděli vyžádala střelba v dánském městě Holbaek na západě země. Žádný z mužů není v ohrožení života, píše agentura DPA. Policie vychází z toho, že případ může souviset s vyřizováním účtů mezi lidmi z kriminálního prostředí.