Brno, Praha – V pražském kině Světozor začal čtvrtý ročník přehlídky španělské kinematografie s názvem La Película. Potrvá do 21. února a poté se od 22. do 28. února přemístí do brněnského kina Art.
Organizátoři bohužel nemohli do výběru zahrnout nejnověji oceněné filmy ze španělských výročních cen Goya, jejichž udílení proběhlo před několika dny.
Zde triumfoval thriller o vězeňské vzpouře Celda 211 – získal celkem osm sošek. Sedm ocenění pak dostalo historické drama Agora od režiséra Alejandra Amenábara s Rachel Weiszovou v hlavní roli. Tyto snímky by tedy mohly být tipy na příští rok.
Program letošního ročníku je ovšem i tak atraktivní. Z katalogu přehlídky vybíráme:
Ich bin Enric Marco, režie: S.Fillol - L. Vermal, 2009, 90 min - Bývalý předseda Sdružení válečných zajatců Enric Marco je protagonistou dva roky starého skandálu, který zahýbal celým Španělskem. Marco se totiž po léta vydával za vězně z koncentračního tábora, ale všechna utrpení, o nichž vyprávěl v televizi, byla smyšlená. Nyní v doprovodu filmařů podniká demystifikační cestu do Německa. Dokument nás zavede do světa člověka, který je dosud přesvědčen, že jeho lež neublížila, a naopak pomáhala. Režiséři zprostředkovávají vlastní fascinaci tímto lhářem a jeho až tragikomickým osudem.
Mléko strachu (La teta asustada), režie: Claudia Llosa, 2009, 93 min - Fausta trpí syndromem mnoha peruánských „válečných“ dětí, které se narodily matkám znásilněným v průběhu války v 70. letech minulého století - psychickým onemocněním, které nasála s mateřským mlékem. Náhlá matčina smrt ji však přinutí, aby se začala vyrovnávat nejen se strachem, jímž byla odkojena a kterým ji spolu se vzpomínkami a smutnými písněmi za života živila její matka, ale i se svým vlastním tajemstvím, které nosí v lůně (a není to dítě). Mléko strachu zvítězilo loni na Berrlinale a je v pětici uchazečů o cizojazyčného Oscara.
Camino, režie: Javier Fesser, 2008, 143 min - Camino je obyčejná holčička z Madridu, kterou zaskočí první láska. Dosud nepoznaný cit ji zastihl takřka ve stejném okamžiku, kdy se ohlásily první známky zákeřné nemoci. Její vyvolený Jesús se jí tak neustále vzdaluje. Zatímco otec nese situaci těžce, její matka, náboženská fanatička ve vleku organizace Opus Dei, pokládá bolest a utrpení Camino za potvrzení toho, že dcera je vyvolenou bytostí. Film je inspirován skutečnými událostmi a poukazuje na kontroverzní praktiky vlivného církevního uskupení. Celý příběh je přitom vyprávěn velmi ambivalentním způsobem a režisér Javier Fesser se jednoznačně nestaví ani za jednu ze stran. Kromě mnoha dalších ocenění získal Camino i šest výročních cen Goya.
Stud (La vergüenza), režie: David Planell, 2009, 107 min - Mladý španělský pár už nemůže dál a rozhodne se vrátit svého osmiletého adoptivního syna Manua, který pochází z Peru. Tento zdánlivě „malý“ film je překvapením minulého roku vzhledem k tomu, jak originálním způsobem rozvíjí zásadní téma španělské společnosti – vztah Španělska a Latinské Ameriky. Na druhou stranu je možné vnímat příběh jen jako reflexi problematiky adopce dětí pocházejících z rozdílných kulturních prostředí.
Kosmos (Cosmos), režie: Diego Fandos, E, 2007, 99 min - Příběh uneseného podnikatele, který je po devíti měsících propuštěn, je mozaikou životů řady dalších lidí. Únos je pouhou záminkou k rozehrání dramatu o rukojmím a kosmonautovi, kde hlavními tématy jsou samota, láska, porozumění a potřeba mít někoho vedle sebe. Jednu z rolí ztvárnil Kryštof Hádek. Snímek je celovečerním režijním debutem španělského absolventa FAMU Diega Fandose, který předtím natočil například dokument pojednávající o španělských emigrantech v socialistickém Československu.
Tasio, režie: Montxo Armendáriz, 1984, 95 min - Minulý rok uplynulo čtvrtstoletí od premiéry výjimečného filmu v dějinách španělské kinematografie. Jde o film Tasio, který vnesl do národní kinematografie zvláštní estetiku přecházející od dokumentárního realismu k naprosté ahistoričnosti. Tak jako snímky Krávy, Pytláci, Duch úlu, Tetička Tula nebo Padre padrone pojednávají o venkovanech v kontextu kolektivních dějin, činí i Montxo Armendáriz ve filmu Tasio. Pro genezi příběhu mu posloužil jeho vlastní dokument Uhlíři z Navarry (1981). Strohý příběh o chlapci Tasiovi (jde o skutečnou postavu Anastasia Otxoay), který v osmi letech začíná stavět milíře, ve čtrnácti letech se žení a zakládá rodinu, se nakonec stává vizuální básní a navazuje na tradici započatou Luisem Buñuelem ve filmu Země bez chleba.
Dva životy Andrése Rabadána (Les dues vides d’Andrés Rabadán), režie: Ventura Durall, 84 min - V roce 1994 se Andrés Rabadán vzdal policii. Byl obviněn z úmyslného vykolejení tří vlaků a vraždy svého otce. Během soudního přelíčení u něj byla diagnostikována schizofrenie a následně byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde měl strávit dvacet let. O jedenáct let později se navzdory tvrzení lékařů cítí být uzdravený. Protože nevidí naději, rozhodne se utéct. Ve Španělsku velmi oblíbený žánr kriminálních filmů inspirovaných skutečnými událostmi zde rozvíjí příběh reálné postavy člověka, který si v současnosti odpykává trest ve vězení v Barceloně.
Rybí dítě (El niño pez), režie: Lucia Puenzo, 2008 - Lucía Puenzová patří mezi režisérskou špičku současného argentinského filmu. Ve svém zatím druhém snímku vypráví příběh prodchnutý legendou o rybím dítěti. Dívka Lala pochází z vyšší společnosti, ale již v dětství se zamilovala do služky Guayji pocházející z indiánského národa Guaraní. Obě sní o tom, že si jednoho dne koupí dům a odstěhují se do Paraguaje. K tomu ovšem potřebují peníze a svobodu. První podmínku se snaží splnit nejrůznějšími způsoby; dosažení té druhé je už mnohem komplikovanější. Filmový styl Lucíe Puenzové je charakteristický snovými scénami, lyrickou kamerou a vypjatými hereckými výkony.
Informace a program najdete na adrese www.lapelicula.cz
