Benigni ve svém novém filmu Tygr a sníh remixuje Almódovarův motiv ženy v kómatu opečovávané věrným mužem s vlastním oscarovým kusem Život je krásný. I tady jsou emoce napájeny osudovou událostí. Zatímco předtím Benigni jako hlavní aktér vítězil nad nacismem, tady vyhrává nad Američany v Iráku po svržení Saddáma Husajna.
Jeho básník Attilio je "věčný snílek" a věří v sílu poezie, jež zahání i netopýry a pavouky. Současně je zoufale zamilovaný do novinářky Vittorie, která ho však trvale odmítá.
V Iráku, kam se vydává na rozhovor s básníkem Fundem, upadne Vittoria "naštěstí" do kómatu a nemůže se ctiteli bránit. Benigni se za ní vydává do válečného Bagdádu, kde jí zachrání život.
Tah na branku
V závěru přichází ještě jedna pointa, kterou se nesluší prozrazovat, ale nic nemění na tom, že stejně jako ve filmu Život je krásný Benigni předstírá, že problém vlastně neexistuje a že síla pozitivního přístupu překoná vše: jeho hrdina shání kyslík, glycerin či infuzi, modlí se otčenáš (!) k Alláhovi, a když nejsou léky, tak je do Iráku prostě doveze.
Američané jsou vylíčeni jako ochránci a zachránci Iráku a současně jako banda přitroublých neschopných idiotů. Nejen v tomhle vyvažování je však bohužel cítit pouze tah na oscarovou branku, snaha uspokojit poptávku; nabídnout velké emoce, sepětí s aktuální realitou, humor i tragédii. Scéna, při níž se Attilio a Faud kochají nočním nebem se střelbou na horizontu, je zase ukázkovým vyráběním "politicky korekního" pseudopoetična.
Benigni prostě Irák (zne)užívá jako kulisu k tomu, aby film zasadil "do dějin" a dodal svému "poselství" - tedy vzdorovat dějinným tragédiím humorem - trochu melancholických a temnějších podtónů. To když třeba nechá kameru dlouze spočívat na oběšeném Faudovi, aby jaksi vyvážil komediálnost děje.
Spousta řečí a nudy
Benigni-herec k tomu všemu předvádí obvyklé pitvořivé a těkavé kreace; místy nesnesitelné stejně jako jeho neutichající rádobybásnické žvanění. Jeho vysněnou ženu si zahrála jeho skutečná manželka Nicoletta Braschiová.
Spolu tvoří necharismatický pár, jenž v romanticky snových svatebních scénách působí coby pěst na oko. Světlým bodem je jen angažmá Jeana Reno do role onoho iráckého básníka a zneužití Toma Waitse ve zmíněných snových scénách.
Kromě spousty dialogů film zalévá příliš líbivá hudba a dvouhodinová stopáž nudí. Benigni chtěl udělat film čistý jako sníh a divoký jako tygr. I na ně samozřejmě v závěru dojde; ale snímek je spíš vyděračsky mňoukající koťátko a sníh je zabahněn zneužíváním tragiky moderní historie.
Tygr a sníh (La tigre e la neve), Itálie 2005. Rrežie Roberto Benigni, scénář Roberto Benigni, Vincenzo Cerami, kamera Fabio Cianchetti, hrají Roberto Benigni, Jean Reno, Nicoletta Braschi a další. 121 minut, distribuce Bioskop.
