Cannes - Na nejslavnějším festivalu se tradičně čeká na umělecké provokatéry, jejichž filmy budou útočit na publikum násilím, sexem, hnusem a netradičními výrazovými prostředky. Soutěžní snímek Antichrist zlobivého dítěte dánské kinematografie Larse von Triera to naplnil bohatě a je teď hlavním tématem diskusí v kuloárech i v médiích.
Nejpesimističtějšímu filmu režisérovy dosavadní kariéry se v pondělí večer dostalo při slavnostní projekci bouřlivého a rozporuplného přijetí zejména kvůli závěrečné scéně, kdy si žena po mučení manžela ustřihne nůžkami klitoris.
Nenatočil jsem to pro vás
Už při promítání zazníval v sále v klíčových okamžicích posměšný smích, ale i nesouhlas a lapání po dechu. Jak lze soudit z dosavadních ohlasů, je atmosféra vůči snímku - anoncovanému před festivalem v médii jako horor - dost nepřátelská.
Dánský režisér už nicméně vzkázal, že se nehodlá omlouvat. „Je to spíše sen vložený do filmu. Je to velmi temný sen o vině a sexu a podstatě. Myslím, že je velmi zvláštní otázka, zda bych se neměl omluvit. Nenatočil jsem to pro vás či nějaké publikum, takže nemyslím, že někomu dlužím vysvětlení," řekl třiapadesátiletý von Trier na tiskovce.
Ve filmu natočeném v koprodukci Dánska, Německa, Francie a Švédska jsou pouze dva herci - Charlotte Gainsbourgová a Willem Dafoe. Oba prý měli o nesnadné role velký zájem. Což je při několika drsných masturbačních a krvavých scénách s podivem.
Pro Aktuálně popsal snímek canneský zpravodaj Radovan Holub takto: Film otevírá scéna doprovázená hudbou z Handelovy opery Rinaldo: vše zpomaleno, on a ona se milují a jejich malé dítě se probudí ze spánku, vyleze z postýlky, nejprve z otevřeného okna ukazuje svému maňáskovi, jak sněží, a pak z okna vyskočí. Milování pokračuje, dítě padá, maňásek také. Pak rakev a smuteční průvod.
Následují čtyři kapitoly pojednávající o zoufalství a bolesti. On se snaží svou ženu vyléčit pomocí psychotréninku, snaží se pojmenovat příčiny její úzkosti.
Seance se odehrávají už mimo město, v dřevěné chatce s názvem Eden, kde ona (jména protagonistů do konce filmu neznáme) trávila s dítětem po narození zjevně dlouhou dobu.
Příroda, zejména divoký les, hraje v Trierově filmu důležitou roli. Příroda znamená princip racionality v iracionalitě lidských skutků. V průběhu děje se přírodní princip láme, protože se ukáže, že žena viděla dítě projít k oknu, ale dala v tu chvíli přednost erotické slasti.
Režisér lidskou tragédii narouboval na strindbergovský námět o válce pohlaví a naplnil až po okraj symbolikou. V Trierově filmu se všechny existence navzájem zraňují, ztrácejí víru v cokoli včetně sebe sama: padlé havraní ptáče je sežráno havraní matkou, zraněná liška promluví lidským hlasem o chaosu světa a vše se uzavírá nekonečným zoufalstvím.
Nenávist vůči ženám
Další kritici většinou přiznávají filmu úžasnou vizualitu, v níž se prolíná náboženství, sex i Freud. "Je to dokonalá krása. Připomíná to obraz Hieronyma Bosche," usoudil Švýcar Marc Bahud.
„Některé scény jsou velmi kruté. Ale tak to je. Je to průzkum trýzněné duše. Lars von Trier nedávno prodělal velkou depresi. Nebude se to všem líbit... ale je to filmová tvorba," dodal.
V tom je ovšem dost osamocený. Ohlasy po premiéře režisérovu auto-art-terapii většinou nepřijali. „Je to nepřátelské vůči ženám a lacině násilné," usoudil francouzský producent Bertrand Scalabre. "Je to nesnesitelné a misogynské, jako že Eva je mrcha a zaslouží si umřít," dodává Victor Saint-Macary ze studia Gaumont.
S tím souhlasí i většina recenzentek. „Tenhle film režisérovi určitě nevylepší reputaci u žen," píše Elizabeth Renzettiová v Globe and Mail a cituje von Trierova dřívější slova, že plačící žena je manipulující žena.
Antichrista popisuje jako setkání Ingmara Bergmana s hororovou sérií Saw a charakterizuje ho slovy: jakoby si Don't Look Now vzal velkou dávku peyotlu a přesunul se do hor.
I jí citovaný horor Nicholase Roega z roku 1973 vypráví o manželském páru, který ztratí dítě. Namísto do hor se však vypraví se do Benátek, kde otec uzří přízrak dívenky v červené pláštěnce, jakou nosila jejich dcera.
Haló, pořád mě posloucháte
Renzettiová přiznává, že film může vypovídat cosi o ženách, přírodě i historii - jen si není jistá co. To její kolegyně Lisa Schwarzbaumová v Entertainment Weekly je o hodně nesmlouvavější.
V ironickém textu, kde film popisuje a doplňuje poznámkami typu „Haló, pořád mě ještě posloucháte", chválí kameru Trierova dlouholetého spolupracovníka Anthony Doda Mantlea.
Ale jinak míní, že je to jen šikovně vymyšlená a povrchní provokace, které si publikum v Cannes žádá, a tak zobalo z ruky i Trierovi - už proto, že svůj film věnoval památce slavného spirituálního filmaře Andreje Tarkovského. Dosud se totiž odkazoval hlavně ke klasikovi němé éry Carlu Theodoru Dreyerovi.
Na serveru Rottentomatoes.com jsou z dosavadních devíti recenzí jen čtyři kladné - a nepatří mezi ně ani text Todda McCarthyho z Variety. Antichrista označuje za nabubřelý umělecký pšouk, ve kterém je teologicko-psychologický námět zabalen do záměrně provokativních obrazů.
Kupodivu nikoho ještě nenapadlo zmínit v souvislosti s Antichristem Trierův televizní seriál Království, v němž jako v jediném ze svých filmů rovněž operoval s nadpřirozenem a přiblížil se jím k žánru hororu, jak je známý z hollywoodských tradic.
U Antichrista to dokonce zprvu podle zveřejněné dvouminutové upoutávky vypadalo, že si bude Trier coby představitel „evropské umělecké kinematografie" vyřizovat účty s „komerčním Hollywoodem". Ani k této možnosti se zatím se ale recenzenti nevyjadřují.
