Svižně vyprávěné detektivky Kristýny Trpkové patří už dlouhodobě mezi hojně prodávané knihy. Její vlajková série sledující vyšetřovatelskou dvojici Laury Linhartové a Adama Beneše odstartovala roku 2021 titulem Stvůry. Ten se nyní dočkal i filmové adaptace. Režie se ujal žánry prozkoumávající Jan Těšitel, jehož pohádka Zlatovláska měla premiéru letos v lednu. I zde prokazuje svůj cit pro adaptabilitu na odlišné mantinely a divácká očekávání.
Tuzemských detektivek na televizních obrazovkách vidíme přehršel. A vzhledem ke stále rostoucí popularitě true crime se to asi jen tak nezmění. Stvůry se však od bohaté tradice českých detektivních filmů odchylují. Blíže mají ke kriminálnímu thrilleru. Na první pohled je očividná inspirace severskou tradicí. A to především co se týká výtvarných řešení a stroze odměřených hereckých výkonů.
Ona je odměřená, on horkokrevný
Stvůry ale nejsou jen eklektickým elaborátem, nýbrž filmařsky cílevědomě uchopeným a soběstačným tvarem. Vyprávění jde přímočaře k jádru věci. Je nalezeno mrtvé tělo devatenáctileté dívky, k případu Linhartové (Kristýna Ryška) je přidělen nově příchozí kolega Beneš (Kryštof Hádek) a oba spolu sdílí minulost v podobě nevydařeného vztahu. Ona je odměřená a pohlcená prací, on zase horkokrevný se sklony ke zkratům.
Právě emocionální chlad a faktor lidské chyby jsou v jinak relativně procedurálně strukturovaném vyprávění klíčové. Vidíme, jak osobní problémy prosakují do pracovního života. Vždy však subtilně a křehce. Nedočkáme se jinak nadužívaných retrospektivních sekvencí, tíha minulosti a vlastní identity je vměstnaná do tváře ústředních herců, kteří skrze drsný projev paradoxně odhalují zranitelnost svých postav.
Epicentrem je však stále samotné vyšetřování. Osobní linie a vnitřní boje postav jsou organicky propletené s širším rámcem. Díky tomu si Stvůry drží vtahující tempo, tvůrci perfektně ovládají cit pro rytmus. Stopy k rozklíčování zločinu sbíráme společně s detektivy. Postupujeme dopředu, odhalujeme nové skutečnosti i potenciální podezřelé. Snímek nemá ambice utíkat od své žánrové povahy k širšímu sociologickému řezu.
Režisér si uvědomuje podstatu obrazového vyprávění, a film tak není pouze nasnímanou rozhlasovou hrou, což v televizních detektivkách vidíme velmi často. Chladnými filtry protkaný obraz s klinicky přesnými kompozicemi vytváří v dobrém slova smyslu sterilní zážitek. Protagonistka je totiž ve svém vnitřním světě tak nějak zaseknutá na místě, neschopná se emocionálně otevřít. S takřka tunelovým viděním se utápí v práci, čímž tlumí niternou bolest.
Svět podezřelých a nové skutečnosti případu v několika chvílích asociativně odráží právě osobní pochybnosti vyšetřovatelů. Mrazivou atmosféru s osobitou poetikou ztělesňují lokace ústeckého kraje. Zvukový design pak evokuje plíživou paranoiu a v několika segmentech takřka "mluví" za postavy.
Bolestný příběh ohlodaný na kost
V závěru vyprávění sklouzne k určité návodné didaktičnosti. Možná až příliš úzkoprsá snaha držet se osvědčených schémat nakonec jinak vytříbenou žánrovou podívanou sráží. Diváci vyžadující velké zvraty během rozkrývání případu budou pravděpodobně zklamáni. Stvůry jsou totiž spíše výborně vystavěným a v rámci vlastních limitů i komplexním dílem, kde divácká satisfakce nepramení z šokujících odhalení, nýbrž z postupného skládání celistvého obrazu a nacházení indicií.
Stvůry jsou v mnohém lekcí z efektivity. Zbavují vyprávění všech rušivých a nadbytečných prvků, ohlodávají příběh na kost, přesto dokážou emocionálně zasáhnout. Právě momenty, kdy se seriózní a kontrolovaná lidská fasáda pod tíhou okolností zbortí, patří k těm nejsilnějším. Film se obejde bez samoúčelných či na efekt hrajících momentů, nesnaží se být cool. Uvědomuje si totiž, že na námětech točících se okolo vražd není cool vůbec nic. Naopak před povrchní diváckou satisfakcí upřednostňuje všeobjímající syrovost a bolest.
Tvůrci dobře balancují mezi kosmopolitním stylem, univerzální srozumitelností i lokálními specifiky, jež jsou tentokrát spíše ornamentálního rázu, jmenovitě především lokace či užití českých písní. Nervózní a neklidem pulzující hudbu pak s obrazem důmyslně propojil Aid Kid, jenž v posledních letech obecně patří k nejzajímavějším skladatelům filmové hudby.
Jakkoli by se mohlo na první pohled zdát, že Stvůry jsou jednoduše zaměnitelné s libovolnou detektivní sérií z nepřeberných digitálních katalogů, není tomu tak. Stejně tak film nelze označit za reminiscenci skandinávských detektivek. Je osvěžující po čase opět vidět připomínku toho, že mainstreamové snímky středního rozpočtu do kina zkrátka patří, byť jej samozřejmě většina lidí uvidí až z pohodlí domova, jak lze usoudit z proměňujících se návyků českého publika.
Film
Stvůry
Režie: Jan Těšitel
Falcon, česká premiéra 23. října
