Komunistka Švorcová svého politického postoje nelitovala. Co o ní říkají kolegové?

Švorcová zasedala v ústředním výboru komunistické strany, působila v čele svazu dramatických umělců a převzala řadu režimních ocenění. Svého politického angažmá ale nikdy nelitovala.

Bez pochybností vzpomínala i na procítěný přednes takzvané anticharty, kterou přečetla v lednu 1977 na shromáždění umělců a kulturních pracovníků v pražském Národním divadle. "Mně to nešlo proti srsti. Pavel Kohout a Jiří Pelikán byli lidé, za kterými jsme v mládí šli, od nichž jsme se učili. Měla jsem pocit, že zběhli od praporu," vzpomínala Švorcová po letech. Na její působení v čele Svazu českých dramatických umělců ale všichni nevzpomínali jen ve zlém.

Podle pamětníků totiž Jiřina Švorcová pomohla některým svým kolegům, kteří se ocitli v problémech. Například Jiřině Bohdalové, za kterou se kdysi přimluvila, když si "pustila pusu na špacír". "Nikdy mi neublížila a svým způsobem si jí vážím, že nepřevlékla rychle kabát a nepoplivala si tím tak celý svůj život," řekla sama Bohdalová o Švorcové. Spíše pozitivní osobní zkušenost měli se Švorcovou i další - členové pražské Ypsilonky nebo loutkář Josef Krofta.

Jinak ale Švorcovou viděl Pavel Landovský, který pod tlakem normalizačního režimu v 70. letech emigroval. "Dobrá herečka, ale špatný a hloupý člověk, který nevědomky podporoval totalitní vládu a její zločiny. Švorcová byla v týmu těch, kteří se zasloužili o můj déle než dvacetiletý zákaz v československých sdělovacích prostředcích," řekl. S pobavením pak prý Landovský sledoval Švorcovou jako protagonistku rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?, který psal pod pseudonymem.

Jako na dobrou zejména divadelní herečku na Jiřinu Švorcovou vzpomínala řada lidí, kteří ji zažili na jevišti. Rodačka od Hradce Králové (narozena 25. května 1928) spojila svou kariéru s vinohradskou scénou, kam poprvé přišla už za války jako komparsistka. "Z jednoho komparsu si mě pak vytáhl Jiří Frejka - doporučil mi, abych šla na konzervatoř, že prý jsem docela šikovná," popsala důležitý okamžik svého života.

Z konzervatoře, kde ji vyučoval - a také pomáhal formovat světonázor - mimo jiné zapálený komunista Václav Špidla (otec bývalého premiéra a eurokomisaře Vladimíra Špidly), zamířila na nově založenou Akademii múzických umění. První profesionální nabídku dostala po škole v roce 1950 do Hradce Králové, kde ale strávila pouhý rok. Režisér Jan Škoda ji totiž angažoval do tehdejšího Divadla Československé armády, tedy na Vinohrady, kde působila až do neslavného odchodu po listopadu 1989.

Od začátku 50. let se uplatňovala před kamerou, debutovala v přepisu Jiráskova Temna. K výraznějším rolím patřila její traktoristka v agitce Cesta ke štěstí (1951), hrála i v Králi Šumavy (1959) a v roce 1962 ztvárnila Boženu Němcovou ve snímku Horoucí srdce. Švorcová se také podílela už na počátcích televizního vysílání, později zaujala v řadě seriálů. Nejznámější je dodnes jako Anna Holubová z Dietlovy Ženy za pultem (1977). Často také hrála v rozhlase a nepřehlédnutelná byla jako recitátorka.

Související

Takhle ten socialismus nevybudujeme, soudruzi! Čím vadil film Hudba z Marsu?

"V době normalizace, kdy jsem byla ve vysokých funkcích - členka ústředního výboru KSČ a předsedkyně svazu dramatických umělců - se mi nabídky vůbec nehrnuly," postěžovala si Švorcová na to, že od počátku 70. let u filmu i pro své vytížení příliš nepracovala. Přes členství ve vedení KSČ ale na hereckou dráhu nikdy nerezignovala, a tak to pro Švorcovou byl šok, když jí kolegové z Vinohrad na schůzi Občanského fóra vyjádřili v listopadu 1989 nedůvěru.

"Neměla jsem jiné východisko než dát hodinovou výpověď a jít do důchodu. Odehrála jsem poslední představení, vyklidila stolek, u kterého jsem stárla čtyřicet let, a sbohem navždy," řekla o svém odchodu ze souboru. Švorcová sice vystoupila z Ústředního výboru KSČ, ve straně však zůstala. V posledních dvou dekádách života se účastnila řady stranických akcí, kde často recitovala angažované verše.