"Díky bohu, jinak bychom se neměli o čem bavit," hodnotili komentátoři ve videodiskusi amerického filmového časopisu Variety zmatené finále večera. V něm poslední cenu pro nejlepšího herce dostal Anthony Hopkins, který ani nebyl osobně přítomný. Vítěze, favorizovanou road movie Země nomádů, už diváci znali. Místo závěrečných emocí tak přišly rozpaky.
Čekali producenti večera, že hereckou cenu nemůže získat nikdo jiný než zesnulý Chadwick Boseman in memoriam? Těžko říci, i v takovém případě by ale bylo zvláštní a bezprecedentní upozadit hlavní kategorii. Tedy tu, o které se nejvíce mluví právě v poslední době kvůli úvahám nad chystaným, poměrně komplikovaným systémem pravidel pro nominované tituly, zohledňujícím rovné zastoupení různých menšin.
Jako by tak producenti ceremoniálu nechtěně naznačovali, že vítězný film ani nestojí za pozornost. A to byl největší problém letošních Oscarů. Nikdo nečekal velkou sledovanost, loňské minimum 23 milionů amerických diváků by pravděpodobně kleslo i bez pandemie, většině přenosů z předávání různých cen vysílaných v provizorních podmínkách se letos divácky nedařilo. Oscary ale měly mnohem pádnější důvod pro nezájem diváků. O sošky se praly filmy, které skoro nikdo neviděl a nevyvolávaly zjitřené emoce.
Už dlouho američtí akademici bojují za záchranu instituce, která dříve reprezentovala Hollywood jako sebevědomou mašinerii na sny. Dávno však nevítězí snímky, které zároveň patří ke komerčně úspěšnějším, či dokonce nejúspěšnějším. I proto hlavní kategorie v posledních letech neobsahuje jen pět nominací, ale obvykle okolo osmi či devíti snímků. Právě aby se mezi dramata středního proudu a menší artové filmy dostala hollywoodská první liga jako Black Panther či Joker.
Jenže loni bylo jen minimum podobných titulů uvedeno do kin či na streamovacích platformách, které výjimečně též splňují požadavky pro kvalifikaci na Oscary. A osmička finalistů v hlavní kategorii mnohem spíše připomínala to průměrnější z hlavní soutěže některého velkého festivalu.
Vítězná Země nomádů, která dále získala cenu za režii a pro herečku Frances McDormandovou, ostatně loni vyhrála na festivalu v Benátkách, který je v posledních letech líhní oscarových titulů. Romantická fantasy Tvář vody režiséra Guillerma del Tora před čtyřmi lety získala benátského Zlatého lva i Oscara, další držitel Zlatého lva Roma si předloni odnesl na Oscarech sošku za nejlepší režii.
Jenže na rozdíl od umělecky vyhraněné Romy či potenciálně divácké, byť přeceňované Tváře vody je Země nomádů zapomenutelný festivalový mainstream. Snímek o postarší ženě, která po ztrátě manžela i zaměstnání brázdí Ameriku v karavanu, se dotýká důležitého tématu. A režírovala ho čínská rodačka Chloé Zhaová, která se tak po Kathryn Bigelowové stala historicky teprve druhou ženskou držitelkou sošky za režii.
Těžko jí však za to držet palce, když ve stejné kategorii byl nominovaný také Thomas Vinterberg za skvělé drama o alkoholu a vůli udělat něco se svým životem Chlast, za něž si nakonec odnesl jen sošku pro nejlepší zahraniční film.
Snímky jako Roma či loňský vítěz Parazit coby první neanglicky mluvený držitel hlavní ceny ukazují, že zahraniční tituly dostávají příležitost i v kategoriích dříve takřka výlučně rezervovaných pro anglickojazyčnou tvorbu. Parazit byl navíc po dlouhé době velmi žánrovým a zábavným vítězem na hraně satiry, thrilleru a dalších filmařsky překvapivých poloh.
Jenže letošní vítěz v podobě nevzrušivého pozorovatelského dramatu s dokumentaristickými rysy a snažící se Frances McDormandovou není ani důkazem o vkusu akademiků, ani snahou zasáhnout větší publikum. Není to film hloupý či nabubřelý, jako nedávní vítězové Tvář vody či Zelená kniha, spíše snímek, který v poklidu plyne americkou krajinou, nabídne trochu naděje i trochu deprese a pak zmizí za obzorem.
Když Frances McDormandová při přebírání herecké sošky zavyla na počest kolegy zvukaře Michaela Wolfa Snydera, který si letos vzal život, vyvolala větší emoce než za celý snímek. Talentovaná Američanka se sice třetím Oscarem zařadila na druhé místo v nejvyšším počtu hereckých sošek po bok Daniela Day-Lewise či Meryl Streepové, tentokrát ale neztvárnila dost výraznou postavu, aby mohla podat opravdu strhující výkon.
Nakonec tedy Anthony Hopkins coby vrchol večera dával smysl. Jednak britské psychologické drama The Father (Otec), které podle vlastní divadelní hry natočil coby svůj filmový debut Florian Zeller, patří k nejlepším snímkům letošních Oscarů. Především se ale celý ceremoniál trochu podobal onomu zmatenému staříkovi, za jehož ztvárnění Hopkins po zásluze získal sošku a který neví, kde nechal hodinky a v jakém bytě se právě nachází.
Jako by výměna opulentního sálu Dolby Theatre za nádražní halu Union Station signalizovala, že Oscary přestupují na jiný vlak. Jen, podobni Hopkinsovu hrdinovi, netuší, ze kterého nástupiště se vydat. A kam. K větší diverzitě? To se jistě daří, ale za jakou cenu? Nebo z velkých kinosálů, které se i po pandemii možná stanou minulostí, ke středně nákladné tvorbě určené pro obrazovky? Či snad směrem k opětovné větší popularitě a snaze oslovit i mladší publikum? Těžko říci, zda už tento vlak definitivně neujel.
Možná jen tentokrát velkým a rezonujícím dílům nebylo přáno. A rok 2020 se do dějin Oscarů zapíše jako ten divný ročník, kdy i nejznámější z nominovaných, oblíbený režisér David Fincher, natočil svůj nejproblematičtější a nejméně divácký film Mank, určený hlavně zasvěceným znalcům starého Hollywoodu opájejícím se spolu s autorem formálními hrátkami.
