Ceny jsou rozdány, vítězní režiséři jsou známi. Ale nemělo by zapadnout, že možná nejvíc se včera ve velkém sále karlovarského hotelu Thermal radoval Čech Jiří Konečný. Vždyť jako producent měl "prsty" hned ve dvou snímcích, které dosáhly na nejvyšší mety.
Konečný koprodukoval vítězný film rumunského režiséra Radu Judeho nazvaný "Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři" i českou road-movie Všechno bude, která si odnesla cenu za režii.
V české koprodukci společnosti Hypermarket Film vznikl také vítězný dokument ruského režiséra Vitalije Manského Svědci Putinovi. Po loňském vítězství českého filmu jde o další znamení toho, že česká kinematografie je v dobré kondici. Kvalitní produkční zázemí je ostatně tím nejsilnějším hybným motorem, bez něj se sebevětší talent nemá jak prosadit.
Přítomnost režisérské hvězdy Radu Judeho v hlavní soutěži svědčí o tom, že Vary dovedou přitáhnout do soutěže filmaře zvučných jmen, kteří by klidně mohli dát přednost přehlídkám jako Locarno či Berlinale. Tam Jude soutěžil se svými předchozími tituly.
Jeho novinka přitom není žádným kvalitativním sešupem, opět jde o jízlivý i s nadhledem podaný komentář k bolavému místu z rumunských, potažmo evropských dějin, což je Judeho velké téma.
Nyní se režisér dotýká rekonstrukce historické bitvy a následného masakru Židů v Oděse roku 1941.
Hlavní hrdinka se rekonstrukcí této etnické čistky pokouší upozornit na to, že za druhé světové války byla úloha Rumunů přinejmenším sporná. Naráží na odpor úřadů a v důmyslně vystavěném filmu se s vtipem i za pomoci filosofie vede disputace o historii i současnosti.
Jude však dokázal dlouhatánské dialogy, natočené v podobně dlouhatánských záběrech, podat přirozeně, až živelně, nejde o žádný salónní intelektualismus. Obzvláště přestřelky mezi umělkyní a úředníkem ožívají zvláštním šarmem díky tomu, že v nich roli nehraje jen intelekt, ale též předvádivá touha muže okouzlit mladou ženu svými vědomostmi.
Vyhrál nejodvážnější a nejzávažnější film z celé soutěže, nekompromisní dílo, které především díky grandióznímu závěru rezonuje právě v dnešní sociálně rozkolísané Evropě, která na dějiny tak ráda zapomíná.
Ze dvou českých filmů v hlavní soutěži uspěl ten zdánlivě mainstreamovější, porota dala přednost dětskému dobrodružství režiséra Olma Omerzua, kříženému se sociálním dramatem, před formálně radikálnější studií lidské sebestřednosti Domestik debutujícího Adama Sedláka. Ten se ve filmu o cyklistovi, který se pokouší udržet výkonnost, a jeho ženě, jež touží po dítěti, pokusil chladnou observační formou vyobrazit rozpad tohoto vztahu i rozpad myslí a těl obou protagonistů.
Sedlákův film přetéká ambicemi a poukazuje na odvahu i talent, jde však o projekt v něčem až zbytečně okázalý, který se ztratí ve své repetitivně formě. Neustálé opakování zhoubných rituálů nevede k ničemu hlubšímu než k relativně banálnímu pohledu na dvě lidská monstra. Jenže když někdo vypráví o vzniku monster, musí napřed vyobrazit lidi. Jinak jeho příběh jen těžko může mít sílu.
Omerzu ve Všechno bude naopak natočil svůj nejdiváčtější film, v něčem až příliš usedlý. Poprvé - po snímcích Příliš mladá noc a Rodinný film, s úspěchem uvedených na různých světových festivalech - se soustředí na dvojici hrdinů, nikoli na větší kolektiv. A poprvé dětská perspektiva - jinak vždy přítomná - zcela dominuje.
Jde o film několika bravurních scén a o pozoruhodnou pouť dvou chlapců kradeným vozem napříč republikou, v níž obvyklá témata sociálních dramat i žánru road-movie nakonec podlehnou síle obyčejných klukovin.
Režisér nejen s velkým talentem, ale i s nevídanou chutí točit, prý ve svých následujících projektech chce dětskou optiku opustit. Cena z Varů jistě může pomoci i tomu, aby Omerzovy nové filmy byly snáze zafinancované a vznikly rychleji.
Po loňském minimalistickém Křižáčkovi nyní dosáhl na jednu z hlavních cen zcela odlišný český film. Mnohem vstřícnější, těžící z přirozených dialogů a hereckých výkonů, z gagů i jemných emocí.
Je dobře, že se český film prosazuje různorodými díly. A že festival dovede do hlavní soutěže dostat radikální tituly i kvalitní, přitom divácky vděčné snímky.
Pokud se pustíme do spekulací, proč se režisér a producenti vítězného filmu rozhodli pro světovou premiéru snímku "Je mi jedno, že se do dějin zapíšeme jako barbaři" právě ve Varech, klidně mohl hrát roli český koproducent Jiří Konečný. Ale nemalou mírou k tomu mohl přispět i fakt, že loni tu vyhrál velmi umělecky vyhraněný film Křižáček.
Jude, jenž s předchozím snímkem soutěžil na hodně experimentální a odvážné přehlídce v Locarnu, která ráda objevuje nezvyklá díla a nové talenty, mohl dát na to, že ve Varech se též nebojí uvádět a ocenit novátorská díla, byť třeba netvoří páteř soutěže.
Aby nezůstalo jen u radostných úvah, ne všechny karlovarské soutěžní tituly působily tak suverénním dojmem.
Po loňské podařené soutěži se snímky jako Chlapi nepláčou či Ptáci zpívají v Kigali letos nebylo mnoho děl schopných opravdu zasáhnout. Cesta do Floriánopolis, která si odnesla Zvláštní cenu, pojednává o prvních láskách i obtížích rozpadajícího se vztahu postarších manželů, ale zůstane u pozorování tak jemného, že z něj veškerá síla vyprchá a mezi řádky nezůstane ukryto takřka nic.
Slovinský debut Příběh lásky, který si odnesl Zvláštní uznání, zase předvedl jen urputnou snahu okázale imitovat moderní evropskou filmařinu. Důraz na tělesnost, rozvolněné vyprávění i snové symboly končí jako přehlídka nahodilých situací, které o mladé hrdince - vyrovnávající se s traumatem v podobě matčiny smrti - nevypovídají vůbec nic.
Hlavní karlovarská soutěž letos přišla s díly poutajícími pozornost, která mimo jiné zarezonovala v zahraničním tisku, kde měl pozitivní rezenze jak Radu Jude, tak Olmo Omerzu. Přejme jí, aby takových titulů bylo do budoucna více.
