Komentář - Je šestapůltý díl Harryho Pottera dobrý film? A může na to lépe odpovědět fanoušek, který má načtené všechny knihy a nakoukány všechny předchozí díly? Nebo někdo, kdo se o celý potterovský fenomén jen lehce otřel a dívá se Relikvie smrti jako samostatné dílo? Je druhý přístup vůbec legitimní?
Chápu, že to působí trochu svatokrádežně a ignorantsky říkat nějaké soudy o díle, které neznám do podrobností, respektive jsem s ním nevyrůstal a neprožíval ho jako iniciační vstup do žánru fantasy. Ten jsem si odbyl před mnoha lety s Nekonečným příběhem, Barbarem Conanem či knižním Pánem prstenů.
Potterovské knihy jsem nečetl (pokud za čtení považujete přelouskání od první do poslední stránky) a z filmů viděl jen první, třetí a čtvrtý díl. Na druhou stranu jsem za posledních několik let napsal mnoho informativních článků o potterovské sérii a redigoval nebo jen četl řadu textů, které se naopak Harry Potterem zabývají hodně do hloubky.
Na Harryho Pottera se tedy dívám z odstupu a nezávisle, bez růžových fanouškovských brýlí. A když jsem měl možnost zhlédnout zatím poslední film, který finální knihu zpracovává zhruba do půlky, překvapilo mě, jak se u něj často posunují hodnotící měřítka způsobem, jaký zřejmě nemá v dějinách kinematografie obdoby.
Co naznačovaly recenze
Tuto úvahu nad tím, co se okolo Harryho Pottera děje, neberte jako recenzi (tu na Aktuálně.cz přineseme v pátek a napíše ji naopak vrchní český potterolog Radomír D. Kokeš). Klidně tedy pomiňte poněkud neexaktní východisko, že Relikvii smrti (část první) považuju za jednoznačně nejnudnější film, jaký jsem letos viděl v kině.
Nenaordinoval jsem si to dopředu, šel jsem na slavnostní premiéru (jako zástupce mediálního partnera) s tím, že by to mohlo být dobré (alespoň to naznačovala většina zahraničních recenzí). Neměl jsem díky předběžnému rešeršování pocit, že nevím, kdo je kdo, jaké má motivace, co se stalo minule, co se bude dít v tomto díle a jak to celé skončí. Ve filmu jsem se neztrácel, naopak měl dojem, že je banální, roztahaný, informačně řídký a oddaluje jakoukoli akci.
Se svým zklamáním či přímo otráveností jsem se ani necítil osaměle. Z reakcí, které jsem byl schopen pochytit, jsem dokonce nabyl přesvědčení, že spokojených nebo nadšených diváků byla menšina. Ale pak zabrouzdáte na internetu k prvním fanouškovským ohlasům a ocitnete se v alternativní dimenzi, kde lidé obracejí významy slov, milují otrockost adaptace a pochvalují si rozvláčné tempo a žánrovou rozkolísanost jako nejlepší možné rozkoše. A říkáte si: „Dělali by to i v případě jiného díla?", nebo jsou prostě jen „pod vlivem značky"?
V tomto světle určitého fanatismu (kořene slova fanoušek) se pak jeví i pozitivní recenze v médiích jako buď postižené stejným zákalem zraku, nebo jednoduše bojácností nejít proti davu; anebo v úplně nejhorším případě jde o cynické pokračování reklamní kampaně a nezávislá kritika prohrála v boji se službou píárku nebo čteností a klikaností.
Důvody, proč je Potter populární, poctivě rozebíráme v našem speciálu. Snažíme se tu uplatňovat jiný než reklamně nekritický přístup a podkuřování fanouškům - což ale neznamená, že nejsme vůči tomuto fenoménu vstřícní a nechápeme jeho kultovní rozměr.
Věřím tomu, že láska k filmům s Harry Potterem je stejně upřímná a vášnivá jako láska ke knižním předlohám. A nemyslím si, že knihy se staly slavné jen kvůli marketingové masáži.
Vyrůstat s Harrym
Rowlingová umí psát tak, že čtenáře vtáhne dovnitř, nabízí mu propracovaný fikční svět s vlastní mytologií, navíc hrdinové v knihách dospívají a společně s nimi rostou i cíloví čtenáři. Je to fascinující způsob, jak nalézt kus svého života v sáze, která trvá mnoho let, a přitom se díky ní neustále přenášet mimo všední realitu.
Jenomže filmy jsou principiálně jiné médium a kvality z knih si diváci přímo do harrypotterovských filmů nakonec většinou jen uměle projektují. Mají k tomu spoustu spíše technických než uměleckých důvodů - především výši rozpočtů a účast slavných herců (ponížených do polohy odříkávačů textů v nějakém srandovním kostýmu).
Jinak řečeno, i filmy jsou zjevně dělané z lásky a s obrovským nasazením, jen prostě zaměřeným chybným směrem. Se vší péčí se tu pěstuje špatný (z hlediska filmového zážitku zhoubný) adaptační přístup. Namísto kreativity a schopnosti zhušťovat, se harrypotterovské filmy stále více přiklánějí k doslovnosti.
Problém Harryho Pottera spočívá v tom, že děj celé ságy se naprosto bez problémů vleze do tří filmů, stejně jako se bez problémů vlezl u Pána prstenů nebo Matrixu - což jsou ukázky dokonale úsporného způsobu vyprávění. Když to fungovalo u třetího Vězně z Azkabanu, šlo by to i u ostatních dílů, netvrďte, že ne.
Lidé, kteří začnou bazírovat na detailech, prokazují nedostatek fantazie a neochotu domýšlet si, či vůbec přijímat dílo jinak než pasivním odškrtáváním: „Tohle bylo v knize, tohle taky, tohle ne, a tohohle tam bylo víc".
Nevyléčená dětinská touha
Je to znak naprosté parazitní závislosti na „svatém textu" a neochoty vidět původní věci přepracované a přizpůsobené jinému médiu. Je to rovněž projev nevyléčené dětinské touhy opravovat rodiče „ale takhle jsi mi to minule nevyprávěla, mami, já to chci slyšet stejně".
Filmoví tvůrci se dobrovolně (?) stávají stejnými oběťmi této „dětské tyranie", která je přirozená a omluvitelná jen do určitého věku, než si malí posluchači osvojí určitá základní dějová schémata a pak už by měli být schopní samostatně reagovat na nové podněty.
Harry Potter pak jen masově podporuje tuto nesamostatnost, která v dnešní kultuře ubíjí jakoukoli originalitu. S tím bohužel souvisí i to, že už sám výchozí literární materiál je poměrně neoriginální a filmové verze to ještě posilují vizuálními klišé. Téměř u všeho máte pocit, že už jste to viděli někde jinde a zde to není použito jako odkaz, pocta ani hra, ale prostě jen „kopírka" zdánlivě zesilující učinky, případně nabalující další diváky .
Sága Harryho Pottera přes veškerý rozsah není nijak extra komplikovaná a mnohovrstevnatá. Vícenásobné čtení a zhlédnutí není obohacující v tom smyslu, že by se tu daly objevit nové rozměry příběhu a postav (kdy byste najednou zjistili, „že je to o něčem úplně jiném") a lépe se dalo chápat fungování fikčního světa. Bude to mít maximální efekt, že si budete „užívat" ony detaily, že jde o navrácení se k důvěrně známému. Potterovská sága stojí na doslovnosti a opakování, nikoli nevyřčenosti a skutečném tajemství. Marnost snažení naroubovat na toto dílo nějakou hlubší interpretaci dokazuje i tato publikace o „filosofii v Harry Potterovi".
To by ale platilo obecně a pořád to není třeba brát negativně. Potter je knižní bestseller a blockbusterový film, musí být přehledný a snadno pochopitelný. Jenomže v tom se právě ukrývá háček, na nějž se chytí ti nejzarytější fanoušci, protože se chtějí laskat všemi scénami, postavami a předměty z předloh.
Vyžadováním, aby filmy převáděly na plátno kompletní knihy, dospívají k tomu, že z dobrého spotřebního čtiva dělají najednou vážné umění. V sedmém filmu se skutečně hodně mlčí, velmi významně kouká do prázdna, posedává, popochází a nic se neděje asi tak hodinu z ve dvou a půl hodin jeho stopáže.
Příběh tří bratří
Ano, moderní umění se vyžívá spíš v odbočkách, zastaveních, objížďkách, bloumání, přešlapování na místě - to všechno proto, aby se vyjádřilo, že hrdinové nejsou schopni pohnout se dál. Většinou za to „může celý svět", společenský systém, v němž žijí, odcizené prostředí řízené moderní technikou, urbanizací, masovými médii a dalšími prvky, které vy výsledku znesnadňují přirozenou lidskou komunikaci. V oné nehybnosti se pak zrcadlí existenciální krize…
Jenomže přesně tohle není Harry Potter, který se odehrává v podivném bezčasí, naopak se od moderního života snaží vracet do jakéhosi staromódního světa tradičních hodnot, k něčemu konzervativně britskému a posléze až archetypálně mytickému. A právě mýty a eposy jsou - tedy alespoň ve filmových verzích - vrcholně zkratkovité, nabité akcí a zbavené psychologie. Takový je opět Pán prstenů i Matrix; rychlé skoky, minimální až naivní psychologie, ale ohromný drajv.
Je tak velmi paradoxní, byť si to mnoho fanoušků zřejmě neuvědomuje, že za nejlepší pasáž sedmého potterovského filmu se nyní vyzdvihuje příběh tří bratří, z nichž jeden přelstil Smrt. Právě způsob vyprávění, jakým je podána tato legenda, čemuž silně napomáhá „tekutá" animace, se jeví v příkrém rozporu s tím, jak utahaná je hlavní hraná dějová linie.
Jestliže J. K. Rowlingová minimálně v prvních knihách vycházela z tradice dickensovských románů o ustrkovaných sirotcích, tak závěr jí trochu ujel do nepodařené kombinace Pána prstenů (putování za zničením magických artefaktů) a zároveň lehce přiblblé teenagerské romance a la Twilight (sága Stmívání), kde upíři slouží jen jako romantická roznětka.
Tento způsob psaní, který film bezezbytku přijímá, je založen na ustavičném nimrání se v citečkách, zvláštním způsobem typickým jen pro teenagerský věk, kdy dotyční mají sklony brát se strašně vážně a nicotným věcem přikládat ohromnou důležitost. Právě tato přecitlivělost naprosto rozbíjí dějové tempo a rytmus snímku.
Chápete sice, proč byl angažován jako režisér David Yates, který před potterovskou zakázkou točil televizní psychologické filmy o dospívající mládeži, je dokonce možné připustit, že by se dalo koukat na samostatný snímek o tom, jak tři mladí lidé objevují v anglické přírodě svoji sexualitu.
Ale pardon, jako součást finále největšího trikového megafilmu dekády to působí trochu nepatřičně. Je to blockbuster vystavěný na principech mýtu, detektivky, thrilleru a hororu. Není to umění, není to lyrika a nemá to tam co dělat v této podobě a délce. Ve chvíli, kdy jste ochotni přistoupit na toto míchání nesmíchatelného, vzdáváte se jakýchkoli estetických kritérií ve prospěch věrnosti nezvládnuté předloze.
Přijetí Relikvií smrti jako dobrého nebo přímo vynikajícího filmu spadá do zcela mimo-estetické oblasti, kdy přistupujete na hru, že každý díl ságy je „temnější" a „dospělejší" a strávíte obrovské množství času sledováním toho, jak nekonečně se dá oddalovat finále. Užíváte si toho, že vypnete jakékoli zpětné vazby a dojímáte se nad tím, jak nám ty děti hezky vyrostly, a dokonce už umí i trochu hrát" (byť za tenhle efekt už Rowlingová nemůže).
Na lásku k potterovským filmům zkrátka musíte vynaložit obrovské množství námahy.
