Komentář: Festival v Jihlavě ukročil od politiky, před revolučním prahem ale zametl

Petr Fischer Petr Fischer
29. 10. 2019 10:56
Festival dokumentárních filmů v Jihlavě včera večer vyhrálo Sólo, hluboký lidský příběh o klavíristovi, který se skrze nástroj udržuje při životě a také se fixací na něj odcizuje od společnosti.
Ukradený stát režisérky Zuzany Piussi je obrazem krajiny moci.
Ukradený stát režisérky Zuzany Piussi je obrazem krajiny moci. | Foto: MFDF Ji.hlava

Pro Jihlavu dříve tak typická politická angažovanost, spojená se snahou vyrovnávat se dokumentární tvorbou s blízkou i vzdálenější minulostí, tentokrát šla trochu stranou. Výjimku tvoří tři snímky, které vedle mohutného čtyřdílného filmového románu Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie stály za pozornost.

Ukradený stát slovenské režisérky Zuzany Piussi rozkrývá pozadí vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky. Pečlivé bádání v temné struktuře polosvěta mafiánské politiky ukazuje bohorovnost moci peněz, jež dělá z lidí sebestředné idioty, kteří můžou všechno.

Obraz krajiny moci, z něhož varujícím způsobem vystupuje i tupý lid, zaslepený falešnou láskou k vlastnímu státu a posedlý konspiračními teoriemi, je perverzně tragikomický.

Režisérka Piussi vytvořila sevřený portrét patologie, která není zadřená pouze v mocenských strukturách od politiků přes policii až po soudy, ale také je součástí hlubších vrstev kolektivní psýchy, což je postižení závažnějšího a hlavně trvalejšího charakteru.

Více po povrchu kolektivního traumatu šel film Roberta Sedláčka Soud nad českou cestou, který v duchu žánru doku-reality využívá moderního formátu soudu, aby společnosti nabídl sebekritické hodnocení stavu republiky 30 let po sametové revoluci.

Hraná realita, v níž se jako porotci i svědci objevují známí odborníci i neznámé obličeje sociálně strádajících občanů, stylizací umožňuje emocionálně oslovit diváka. Gabriela Míčová v roli žalobkyně strhává morálním rozhořčením a zápalem, Tomáš Bambušek jako obhájce chytře modulovanou racionalitou, balancující mezi střízlivým nadhledem a manipulací.

Soud nad českou cestou (na snímku je Alois Švehlík) uvede Česká televize 20. listopadu.
Soud nad českou cestou (na snímku je Alois Švehlík) uvede Česká televize 20. listopadu. | Foto: MFDF Ji.hlava

Celý tento hybrid, jak televizní hru na morální spravedlnost nazval režisér, výrazně kolísá v intenzitě vtažení do hry, což se projevuje nejvíce v odborně laděných debatách poroty. Přesto je inscenace soudu užitečnou pomůckou, jak si po třiceti letech zamést před revolučním prahem. Soudit bude každý sám, ovšem s důležitým vědomím, že nejde o "ně", kteří vládli, nýbrž nás všechny, kteří jsme jim k více či méně špatnému vládnutí dali šanci a někdy i dlouhodobou důvěru.

Provokativní závěrečné osobní zhodnocení soudce - hraje ho osmdesátiletý herecký doyen, od pohledu moudrý stařešina rodu Alois Švehlík -, zahrnuté do věty "nemáme se za co stydět", je v současné rozhádané společnosti překvapivě spojujícím gestem. Přestože ho zjevně jen těžko přijmou všichni souzení i žalující.

Do vzdálenější minulosti se pak dívá dokument Králové Šumavy irského režiséra Krise Kellyho, zkoumající legendární vyprávění o Josefu Hasilovi, který od roku 1948 do stavby železné opony převáděl emigranty přes šumavské hranice.

Kellymu se podařilo oživit dávnou historii až lyricky laděnou animací, která ve filmu nahrazuje chybějící kontinuitu archivních obrazů.

Film Králové Šumavy zkoumá vyprávění o převaděči Josefu Hasilovi. | Video: Bionaut

Režisér pracuje s mystikou šumavských kopců, s přírodou, která v Hasilově morální citlivosti hrála větší roli než politické uvědomění či ideologická nenávist vůči komunistům. Jako by se Hasil nechal vést kantovským mravním řádem v nás, který není černobílou strukturou se sklonem k normálnímu kýči, nýbrž dynamickým, komplexním a problematickým vztahem k sobě sama, v němž se věčně sváří protiklady. Hrdina, který pomáhá jiným - i za cenu trestu a ztráty nejbližších.

Kellyho film nese i empatie hudby Davida Holmese, původně DJe z Belfastu, který se proslavil jako průzkumník elektronických žánrů. Jeho hudba do snímku vnáší základní naladění odhalovaného tajemství a diváky připravuje na vytvoření osobního vztahu k hrdinům minulosti, který se ukazuje být bytostným smyslem dokumentárního filmu. Cestou k přivlastnění historie jako živoucí součásti každého já.

Je dobře, že na to Jihlava, okouzlená možnostmi nových technologií a emocionálním objevováním citlivé lidské duše, nezapomněla.

 

Právě se děje

Další zprávy