Když tělo neposlouchá. Herecky strhující film ukazuje život s Tourettovým syndromem

Navenek by se mohlo zdát, že snímek režiséra Kirka Jonese naplní známou škatulku jímavého a inspirativního životopisného dramatu. Divák ukolébaný povědomými žánrovými vzorci může mít zpočátku pocit, že přesně ví, kam vyprávění směřuje a jaké emoce v něm vyvolá. Životní příběh Johna Davidsona se ale neubíral po předvídatelné trajektorii.

Film se z velké části vzpírá hollywoodskému modelu „feel good“ podívané, která využívá handicap hrdiny jako katalyzátor dojemných situací vedoucích k triumfálnímu závěru. Jones s materiálem pracuje odlišně: nemoc je pro něj narativním principem, který ovlivňuje samotný styl vyprávění.

Zobrazit
11 fotografií

Opředeno mnoha předsudky

Příběh začíná ve Skotsku v roce 1983. John je na první pohled obyčejný teenager z dělnické rodiny, který chce být profesionálním fotbalistou. Do jeho přímočarého světa ale vpadne Tourettův syndrom – v té době takřka neznámá nemoc, opředená mnoha předsudky a společností vnímaná ne jako neurologický problém, ale jako neposlušnost.

Ve chvíli, kdy se u Johna objeví první tiky a nekontrolovaná gesta a z úst mu začnou svévolně unikat nadávky, prožívá hned dvojí odcizení. Jednak přestává poznávat sám sebe, jednak sleduje, jak se v důsledku zhoršujících se symptomů hroutí jeho rodinné zázemí i profesní ambice.

Vyprávění protagonistu sleduje od jeho 13 až do 26 let. Otcův odchod ze společné domácnosti vnímá hrdina jako svou vinu. Matka, vytížená neustálou péčí a společenským tlakem, mezitím propadá depresím, což Johna v jednu chvíli dovede až k pokusu o sebevraždu. Obrat k lepšímu přichází až ve chvíli, kdy John nachází azyl u náhradní rodiny v komunitním centru.

Setkání s Dottie, bývalou zdravotní sestrou v terminálním stádiu rakoviny, a svérázným správcem Tommym dává Johnovi poprvé pocítit, co znamená být bezpodmínečně akceptován. Zde současně začíná jeho cesta k šíření osvěty a setkání s britskou královskou rodinou, kterým film provokativně začíná.

Drsná realita i překvapivý humor

Kirk Jones, který je zároveň scenáristou filmu, se neutápí v plačtivosti. Syrovou realitu nechává koexistovat s nečekaným, někdy nekomfortním, avšak nikdy ne výsměšným humorem. Balancuje mezi lehkostí a drsností podobně jako jiní britští a irští tvůrci: Danny Boyle, Martin McDonagh nebo John Carney. Permanentně jsme tak drženi v očekávání, jakým směrem se příběh bude odvíjet, zda nás příští scéna rozesměje, naštve či rozpláče.

Po celou dobu ale platí, že nečernobílého hlavního hrdinu chápeme a sympatizujeme s ním. Humánní rozměr snímku funguje zásluhou neschematického scénáře a fenomenálních herců. S největší výzvou se musel popasovat Robert Aramayo v hlavní roli. Nesklouzává ke karikatuře ani vnější imitaci medicínských symptomů. Jeho výkon je mnohem vrstevnatější a po právu za něj obdržel cenu BAFTA za nejlepší mužský herecký výkon roku 2026.

Aramayovi se celým tělem daří vyjadřovat zoufalý, vyčerpávající boj o kontrolu nad sebou samým. Taky vtipné scény, kdy nekontrolovaně nadává policistům nebo pokřikuje bizarní vulgarity během pracovního pohovoru, jsou podány s takovou autenticitou, že paralelně vnímáme i hrdinovo osobní utrpení.

Stejné uznání si zaslouží Scott Ellis Watson, který ztvárnil Johna v pubertě. Watson skvěle vystihl počáteční stoicismus a následný propad do odevzdanosti a izolace, čímž Aramayovi připravil půdu pro dospělou, bojovnější fázi hrdinova života. Herci ve vedlejších rolích pak zabraňují tomu, aby se snímek stal one-man show.

Shirley Hendersonová v roli Johnovy matky je zosobněním rodičovské bezmoci a vyhoření. Maxine Peakeová hraje Dottie, ženu umírající na rakovinu, s velkou vřelostí a věcností. Je to právě ona, kdo hrdinu polidšťuje tím, že po něm nechce neustálé omluvy za to, kým je.

Upřímná obhajoba neurodiverzity

Živé, emočně bohaté interakce mezi těmito postavami povyšují film na vrstevnatý, efektivně vystavěný příběh o překonávání nepřízně osudu. Vnitřní neklid vyprávění je udržován i nervózním, fragmentárním střihem Sama Sneadea. Záměrně narušuje plynulost scén náhlými skoky a asynchronií mezi zvukem a obrazem, což odpovídá hrdinovu tělesnému i verbálnímu vykolejení. Ztrátu referenčních bodů umocňuje i neukotvená kamera Jamese Blanna.

Teprve v samotném závěru jinak přesvědčivého snímku lze vysledovat jistou tendenci k hollywoodským klišé. Scénář poněkud překotně vrší projevy Johnovy společenské a politické bojovnosti a momenty dojemného usmiřování. Rychlé vyřešení hlubokých rodinných traumat i zdravotních problémů působí jako mechanická snaha o vybalancování předchozího utrpení, což mírně otupuje dřívější realistickou ostrost.

Související

Film Co je ti, holka? je podmanivý příběh o erotickém zrání. Sbírá festivalové ceny

Ústup k doslovnosti a snaze o jednoznačnou katarzi však celkové vyznění filmu zásadně nenarušuje. Jonesovi se podařilo natočit dílo, které s obrovskou energií propojuje humor s tragédií a funguje jako upřímná obhajoba neurodiverzity. Jasně totiž demonstruje, že hlavním problémem často není samotný Tourettův syndrom, ale neschopnost většinové společnosti přijmout tělo, jež se vzpírá poslušnosti.