Když se Německo stalo zemí migrantů. Film ukazuje, co poslouchali gastarbeiteři

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
29. 10. 2022 15:00
Charismatický chlapík s bílým vousem rozehraje divokou melodii na tradiční turecký drnkací nástroj saz. „Občas se mi zdá, že mě povolá NASA. A říkají: ‚Pane Topçu, chceme slyšet, jak na svůj saz hrajete na Měsíci.‘“ Přitom jeden z protagonistů dokumentu nazvaného Láska, německé marky a smrt se jako na Měsíci musel cítit většinu života.
Film ukazuje, že od protestsongů, hraných na tradiční nástroje jako loutnu saz, k rapu nevedla nijak dlouhá cesta.
Film ukazuje, že od protestsongů, hraných na tradiční nástroje jako loutnu saz, k rapu nevedla nijak dlouhá cesta. | Foto: MFDF Ji.hlava

Snímek z populární sekce Zkouška sirén, která se na právě vrcholícím Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava věnuje hudebním dokumentům, vypráví jen částečně hudební příběh. Většina protagonistů má sice úspěšnou kariéru, mnohým nad krbem visí zlaté desky za prodej nosičů. Jejich muzika ale vznikala s ohledem na specifickou společenskou situaci.

Západní Německo mělo mezi lety 1955 a 1973 speciální pracovní program, jak do svých továren dostat gastarbeitery ze zemí východní a jižní Evropy. A tak po statisících přijížděli cizinci z Řecka, tehdejší Jugoslávie, a především z Turecka. Právě Turci často těžce nesli odloučení od rodiny, neschopnost se domluvit a začlenit do místního prostředí.

I proto, že jako jedinému tady rozuměli hudbě ve své rodné řeči, vyrostlo v Německu mnoho tureckých hudebních hvězd. Folkoví zpěváci, pop stars i rockeři zpívali třeba o tom, jak jim v jejich domovině nakukali, že pojedou za lepším životem, jak je sem zahnala chudoba, ale štěstí nenašli. Byť prodávali spoustu desek.

Třeba Yüksel Özkasap, přezdívanou Kolínská slavice, poslouchal snad každý turecký migrant v Evropě. Navíc se stala první hudební hvězdou v tureckých vesnicích, kam se její nahrávky dostávaly s prvními přehrávači audiokazet. Zpěvačka vydala 315 singlů, prodala přes 700 tisíc desek.

Pozoruhodný osud prožil Cem Karaca. Rocker a autor protestsongů, jenž vystudoval na americké univerzitě, měl takový hlas, že na koncertě zvládal uzpívat sloku bez mikrofonu. A ten hlas pěl především písně, které se doma nelíbily. Tedy ne lidem, ale režimu. Nuceně se tak usadil v Německu, nemohl zpět za rodinou. Byl největší hvězdou neoficiální hudby, jeden bulvár o něm napsal, že za svou tvorbu byl v Turecku odsouzen na 200 let. V Německu však musel začít nanovo. Směs orientálních a západních vlivů s ohromujícím hlasem mu získala popularitu, ale sám dost trpěl tím, že v cizí řeči se mu nedařilo totéž co v mateřštině. Tedy pracovat s publikem, což byla vždy jeho doména.

V jihlavské festivalové sekci Zkouška sirén jsou letos i jiné, možná uhrančivější filmy. Třeba Světlo, intimní portrét jednoho z nejvlivnějších skladatelů a hudebních vizionářů minulého století Karlheinze Stockhausena, který sleduje první, posmrtnou inscenaci jeho megalomanského projektu sedmi oper, jež vcelku trvají 29 hodin.

Oproti tomu Láska, německé marky a smrt nestrhne originálním provedením, jde o tradiční dokument, který využívá archivů, fotografií a "mluvících hlav". Ty v původních i nových záběrech hodnotí nejen svou kariéru, ale především to, odkud braly inspiraci.

Lásku, západní marky a smrt uvádí jihlavský festival dokumentárních filmů v sekci Zkouška sirén. | Video: MFDF Ji.hlava

Režisér Cem Kaya nechává zaznít pocity protagonistů, z nichž se sice stali více či méně populární muzikanti, ale jejichž zkušenosti odrážely strasti desítek či stovek tisíc těch méně šťastných osob naverbovaných do práce, pro niž neměli kvalifikaci. Turci sice dostávali platy, o jakých by se jim doma mohlo jenom zdát, v Německu ale šlo o mizerně placenou práci.

Mezi řádky vidíme historické zlomy, ať už jde o ropnou krizi v 70. letech, či ukončení pracovního programu. Ten migraci paradoxně posílil, neboť gastarbeiteři do země rychle přivedli své rodiny, dokud se smyčky zákonů neutáhnou příliš. Tak se Německo - částečně omylem - stalo zemí přistěhovalců.

Snímek sleduje různá zákoutí populární hudby. Od původních folkových protestsongů k rapu 90. let nevede nijak daleká cesta. Image se změnila, ale hudba stále reflektuje zkušenost etnické menšiny v cizí zemi, která se snaží najít vlastní hlas, identitu, kulturu. A kriticky reflektuje společenské poměry, jako to dělají dnešní rapeři Cartel, Islamic Force či skupina King Size Terror. Jejich texty hovoří o diskriminaci a jiných sociálních úzkostech, podobně jako už před lety rocker Cem Karaca se svou kapelou Die Kanaken.

Snímek neopomíná připomenout, že kolem turecké hudby vznikl také velký byznys s vlastními nakladatelstvími, která interprety vedla k tomu, jak se co nejlépe prodat a naplnit poptávku. Třeba tím, že se budou učit zpívat v různých dialektech, aby oslovili posluchače z mnoha desítek tureckých provincií.

Láska, německé marky a smrt není jen portrét specifické a společensky podmíněné odnože německé hudební kultury. Je také důležitým příspěvkem do debaty o dnešní multikulturní Evropě, neboť ukazuje komplikované vazby početné menšiny na svou domovinu i zemi, která se jen obtížně může stát novým domovem. Už proto, že první - nejen turečtí - "pracanti" sem byli vlákáni. Což je pravý opak toho, jak bývá migrace do Evropy vykreslována dnes.

 

Právě se děje

Další zprávy