Každý film je záležitostí hlediska, uspořádání a výběru. Tendenci na to zapomínat máme zvlášť u dokumentů. Ani ty ve skutečnosti nepředkládají realitu, ale její tvůrčí výklad. Postupy hrané a dokumentární kinematografie se navíc stále intenzivněji prolínají. Festivaly dokumentárních filmů, včetně toho jihlavského, reagují rozšiřováním svých programů o tvorbu na pomezí žánrů.
Originální a nepředvídatelný Policejní film od Mexičana Alonsa Ruizpalaciose jde ještě dál. Stejně jako vrcholná díla íránského režiséra Abbáse Kiarostamího je celý založený na překračování či zpochybňování hranic mezi skutečností a fikcí. Kromě sdělení jsme tak nuceni přemýšlet i nad prostředky, které obrazu dodávají punc pravdivosti.
Úvodní scéna připomíná policejní reality show. Čtyřiatřicetiletá strážnice Teresa křižuje nočními ulicemi Mexico City, poslouchá hlášení a komunikuje s operačním střediskem. Nehybná palubní kamera zabírá pouze dění před čelním sklem. Když Teresa vystoupí z auta, aby zkontrolovala rodící ženu, která se marně dovolává sanitky, perspektiva se mění.
Kamera už není neutrální. Někdo ji drží v rukou a policistku následuje do domu. Z iluze, že sledujeme dokument, nás krátce nato vytrhne přesně načasovaný střih na detail přihrádky, ze které Teresa vytáhne sterilní rukavice, aby nastávající matce pomohla odrodit.
Napínavá scéna, v níž se navenek schyluje k přestřelce, končí porodem a projevem hlubokého vděku - novorozenec dostává jméno po policistce. V dalších minutách však snaha idealizovat činnost policie slábne. A čím dál nápadněji na povrch vyvstává hra s diváckým očekáváním i využívání nástrojů hraného filmu.
Různé formy korupce
Pomalé nájezdy kamery zachycující policistku při vstávání, přípravě snídaně nebo hlídkování jsou vizuálně vycizelované jako obrazy v galerii. Nad jejich designem, barvami a kompozicí někdo očividně dlouze rozmýšlel. Retrospektivní scéna, kdy Teresa při policejním výcviku skáče z nejvyššího můstku do bazénu, zásluhou této estetiky připomíná rituál, jehož podstoupením je podmíněno přijetí do řad policie.
Zdání dokumentárního záznamu narušuje i komentář, v němž protagonistka popisuje svůj běžný den a vzpomíná, jak k policii před 17 lety nastoupila po otcově vzoru. Slova nezaznívají pouze mimo obraz. Žena občas „brechtovsky“ mluví do kamery a při tom prochází scénami rekonstruujícími události z jejího života. Kolegové na ni v takových chvílích nereagují, jako by se nenacházela ve stejném čase a prostoru.
Uhrančivé širokoúhlé záběry, jejichž leitmotivem jsou různé formy korupce, mají zjevně ilustrativní charakter. Autentické svědectví zní především ve zvukové stopě. Neustávající proud slov otevřeně popisuje nutnost čelit strachu, dohody mezi zločinci a policisty i další příčiny špatné pověsti mexické policie.
Film rozdělený do pěti kapitol, z nichž u každé je méně patrné, kde končí fakta a nastupuje fikce, ale nezůstává u pohledu jedné ženy. Zhruba po půl hodině ji začíná doplňovat vyprávění kolegy a partnera Montoyi. Také on nastoupil k policii pod vlivem příbuzného, svého staršího bratra. Také on přijal úplatky jako běžnou součást profese.
Nechcete, aby strážník řešil vaši jízdu v protisměru nebo rušení nočního klidu? Podplaťte ho. Jste učitel a rádi byste s třídou bezpečně přešli přes rušnou cestu? Dejte policistovi do ruky hrst drobných. Film bez obalu ukazuje, že policejní korupce je v Mexiku stejně samozřejmá jako v jiných zemích dávání spropitného v kavárnách a restauracích.
Výpadek proudu
Na rozdíl od těch Mexičanů nebo Američanů, kteří v reakci na nedávné zcela nepřiměřené policejní zákroky začali volat po radikální reformě, nebo rovnou rozpuštění bezpečnostních sborů, režisér a scenárista Alonso Ruizpalacios nezůstává u rychlého morálního odsudku. Zneužívání moci sice neomlouvá, ale zkoumá jeho společenské a politické příčiny. Zároveň se snaží porozumět motivacím jedinců.
Ambice proniknout k podstatě problému určila také neortodoxní „matrjoškovou“ strukturu filmu, který začíná stylizovanými obrazy a postupně se propracovává hloub, ke stále méně zkresleným výpovědím.
Když Teresa a Montoya sedí před kamerou a mluví o svém seznámení či společných „hlídkách lásky“, najednou vypadne proud. Natáčení musí být přerušeno a před kamerou se objevují členové štábu i režisér. Už není pochyb, že jsme sledovali pouze herce, nikoliv skutečné strážce zákona.
Právě náročné herecké přípravě je věnovaná čtvrtá kapitola, kdy se vyprávění vrací v čase a film opět mění podobu. Ke slovu se dostávají herci, kteří před natáčením strávili několik měsíců na policejních akademiích. Dopředu přitom neznali scénář a nevěděli, koho budou hrát.
Průběh výcviku přibližují ve videodenících natáčených na mobil, které tak mají syrovější podobu než přikrášlená první polovina. Raúl Briones, představitel Montoyi, přiznává, že se policistů vždy bál, dumá nad symbolikou obušku a pochybuje, zda se během pouhého půl roku někdo může stát zodpovědným strážcem spravedlnosti. Mónica del Carmenová, která má hrát Teresu, si zase všímá, kolik žen na akademii je - stejně jako ona - domorodého původu.
Oba reflektují také příbuznost herectví a policejní práce. V obou případech člověk přijímá roli. Musí nosit kostým nebo uniformu, vystupovat předepsaným způsobem a být natolik přesvědčivý, aby ostatní uvěřili tomu, co reprezentuje. To poslední je ale pro bezpečnostní složky vzhledem ke klesající důvěře veřejnosti stále těžší.
Co dělá policistu policistou
Hledisko herců, kteří s odstupem uvažují, co dělá policistu policistou, nás upozorňuje na sociální konstrukci osobní i profesní identity jedince. Určující jsou individuální rysy, etnikum, rodinné poměry nebo ekonomický status. Význam hrají i očekávání, vytvořená na základě vlastních zkušeností či informací zprostředkovaných médii.
Autor filmu Ruizpalacios s nadsázkou využívá konvencí policejních filmů a seriálů například při groteskním pronásledování lupiče, který neprozřetelně vyloupí krám Terese a Montoyovi před očima. Honičku koncipovanou primárně tak, aby měla spád, ne aby odrážela skutečnost, stylově doprovází soundtrack slavného argentinského skladatele Lala Schifrina, který vytvořil hudbu například k detektivce Drsný Harry.
V Policejním filmu ale akční scény neslouží k tomu, aby diváky vtáhly do děje a zvedly hladinu adrenalinu. Mexický filmař je zasazuje do kontextu, v němž vnímáme jejich umělost a funkci. Tím vynikají jindy neviditelné mechanismy, jež utvářejí představu veřejnosti o práci policistů.
Kariéru u policie film opakovaně líčí jako východisko z nouze pro lidi z chudých rodin. Ti raději za špatné peníze slouží instituci, kterou dosud pohrdali, než aby skončili na ulici nebo se přidali k místním gangům. Netuší, že oproti filmovým a seriálovým poldům budou muset obracet každé peso a uplácet nadřízené. Jinak nemají záruku, že dostanou čistou neprůstřelnou vestu a spolehlivou zbraň. Jenom s výplatou by ale nevystačili. Potřebují dodatečný zdroj příjmů, a proto se sami uchylují k lichvářským praktikám.
Policejní film skládá pochmurný portrét dysfunkčního systému, v němž se nakonec každý musí spolehnout sám na sebe.
Ruizpalacios se již snímky Běloby a Muzeum, rovněž nápaditě využívajícími žánrových konvencí a oslovování publika, zařadil mezi nejinvenčnější mexické režiséry nastupující generace. Také jeho nezařaditelná novinka je mimořádně vrstevnatá.
Při cestě od obrazu k předobrazům neustále mění tvar, odhaluje další roviny toho, co znamená být policistou v dnešním Mexico City, a současně nabízí fascinující ukázku, jak lze prolnutím fikce a dokumentu nebanálně, uceleně a bez předsudků vypovídat o realitě.
Policejní film
Režie: Alonso Ruizpalacios
Film je k vidění na Netflixu.
