Když neštěstí nejde uhnout. Íránský oscarový režisér natočil mistrovskou mozaiku

Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
24. 1. 2022 12:00
Rahím má napilno. Během dvoudenní propustky z vězení pro dlužníky chce splatit část peněz věřiteli. A získat tak svobodu i práci, díky které by mohl uhradit zbytek. Navíc, jako by mu pro jednou štěstí přálo, jeho přítelkyně našla tašku se zlatými mincemi.

V novém dramatu Hrdina íránského režiséra Asghara Farhádího, které od uplynulého čtvrtka promítají kina, se ale jako obvykle vše zkomplikuje. Do morálního podobenství, jež se odvíjí v realistickém stylu, navíc s intenzitou detektivky.

Režisér a scenárista Farhádí tohle umí jako málokdo. Ve svých filmech se pohybuje na střídmém půdorysu, řeší obyčejné problémy jako dluhy či rozvodové řízení. Má však dar napsat všechny postavy tak, že se lze postavit na jejich stranu či alespoň chápat úhel jejich pohledu. Drobné lži, často pronesené v dobré víře, se namotávají na sebe a ústí do situací, která nemají dobrá řešení.

Hrdina jeho nového snímku Rahím, tentokrát rovnou Hrdina s velkým H z ironického názvu, se nalezené mince rozhodne vrátit. Není žádný světec, jeho dobrosrdečnosti předchází snaha proměnit zlaťáky v platnou měnu a dohodnout se s věřitelem na částečné splátce. Avšak kurz zlata zůstává nepříznivý, věřitel, který je navíc jeho bývalým tchánem, ztrácí trpělivost. A tak Rahím po okolí rozvěsí plakáty s informací o nálezu.

Přihlásí se o ně žena, jež zlato roky střádala, aby to manžel nevěděl. S vděkem odchází. A z dlužníka se díky tomuto příběhu, kterého se chopí jak vedení věznice, tak média, stává velebený muž, jehož peněženka sice stále zeje prázdnotou, ale sociální status mu mnohonásobně narostl.

Jenže, jak to ve Farhádího snímcích bývá, tohle je teprve počátek zamotaného příběhu, kde za svou dobrotu budou všichni po zásluze potrestáni.

Takhle jednoduché to samozřejmě není. Farhádí netočí jasné morality, jeho protagonisté vždy nějak škobrtají, vždy řeknou jen kousek pravdy, mnohdy nikoli kvůli vlastní prohnanosti, ale třeba proto, že nechtějí popudit okolí něčím, co odporuje místním tradicím. Například prozradit, že se rozvedený nešťastník schází s jinou ženou a zatím ji nepožádal o ruku.

Film Hrdina promítají kina od uplynulého čtvrtka. | Video: Pilot Film

Tohle mistrovství v líčení skutků, jež nejsou ani šlechetné, ani proradné, režisér dotáhl k vrcholu v oscarovém filmu Rozchod Nádera a Simin z roku 2011. Tam s vůbec nejsilnějším emočním dopadem na diváky rozehrál rodinné a společenské drama, které se pozvolna měnilo v thriller. A kdyby se rozdávaly ceny za nejlépe napsanou detektivku desetiletí, klidně se mohl se scénářem hlásit, přestože jeho příběh neměl striktně kriminální půdorys.

O dekádu později Farhádí opět míří na vrchol. Mezitím si odskočil do Evropy a ve španělsko-francouzsko-italském snímku Všichni to vědí s Penélope Cruzovou a Javierem Bardemem se pokusil vystavět podobně vrstevnatou rodinnou mozaiku potíží a úkladů mimo rodnou zemi. Zručně, ale nikoli skvěle. Najednou vše působilo uměle, odtažitě. Uměl postihnout dynamiku vztahů mezi členy rodiny, ale nikoli těžit z všednodenní absurdity místních zvyklostí.

Ani Hrdina není tak strhující jako Rozchod Nádera a Simin. Přesto je to ukázka precizního vyprávění, jež divákem nemanipuluje, pouze ho vtahuje do kůže hrdinů. Ti navzdory svým chybám zaslouží soucit a pochopení, ale s ubíhajícími minutami se kýženému cíli spíše stále více vzdalují.

Náhody, nehody a přešlapy se vrší, stejně jako iracionální jednání na pokraji zoufalství. A přitom Farhádí zůstává věcný, režíruje až lakonicky. Tak jak je zvykem v zemi, která dala světu mnoho předních filmařů schopných z minima vytěžit maximum.

Leckdo by při práci v podobných kulisách přešlápl. Farhádí je na milimetr přesný. Amir Džadidí hraje Rahíma jako ublíženého oukropka, ale nikdy to není jen budižkničemu či postava k politování.

Fakt, že se stará o koktajícího syna a manželka se k němu nehlásí, by se dal snadno zneužít a obrátit do přehnaného sentimentu. Režisér však do filmu nepustí ani kapku kýče. Umí chvilkově silně dojmout, ale netopí publikum v slzách.

Hrdina je univerzální příběh muže, kterému prostě Bůh nepřál. To je jediné "rozumné" vysvětlení toho, proč by někdo měl tolik smůly a proč by navíc dokázal tu smůlu přiživovat s tak nešťastnými důsledky.

Sahar Goldustová jako Farchonde a Amir Džadidí v roli Rahíma.
Sahar Goldustová jako Farchonde a Amir Džadidí v roli Rahíma. | Foto: Amirhossein Shojaei

Toto vysvětlení je pochopitelně nadsázka, Farhádí jako obvykle vypráví nadčasový příběh, kde se s božstvy šetří. Lokální společenská či náboženská specifika jej sice mění, dávají mu uvěřitelnost a umocňují některé absurdní momenty, jinak by se ale v lehce pozměněných konturách mohl odehrát kdekoli.

Ostatně podobných "hrdinů", jejichž hrdinství je nutné dát do uvozovek, se ve světové kinematografie najde víc. Vrcholné snímky bratří Coenů jako Seriózní muž vyprávějí právě o nich. Jen Coeni kladou mnohem větší důraz na nadsázku a alegorii.

Farhádí je založením realista. A uprostřed špinavých íránských ulic, po jejichž kruhových objezdech se prohánějí staré mazdy, dostává jeho až krutě do detailu poskládaná mozaika omylů o to tragičtější punc.

Hrdina

Scénář a režie: Asghar Farhádí
Pilot Film, česká premiéra 20. ledna.

 

Právě se děje

Další zprávy