Woody Allen, Martin Scorsese, Noah Baumbach a mnozí další američtí filmaři jsou velkými obdivovateli New Yorku. Nikdo to ale neprojevuje tak vášnivě a hlasitě jako čtyřiašedesátiletý Spike Lee. Hrdý Newyorčan, fanoušek tamních basketbalových i baseballových týmů, do americké metropole situoval některé své nejoceňovanější snímky jako Jednej správně, Crooklyn, Spojenec nebo 25. hodina.
Právě tento film s Edwardem Nortonem v hlavní roli, natočený krátce po 11. září, byl oceňován jako vrstevnatý portrét země traumatizované teroristickým útokem. Obdobně teď Leeho nový čtyřdílný dokument Epicentra New Yorku, dostupný na českém HBO GO, nevypovídá jen o problémech jednoho města, ale celé dnešní Ameriky.
Držitel dvou Oscarů však nezůstává u událostí roku 2001. Jak nasvědčuje i celková délka, blížící se osmi hodinám, zvolil ambicióznější záběr. Se střihačem Barrym Alexanderem Brownem hledá paralely mezi přístupem Newyorčanů i americké vlády k 11. září a ke stále probíhající pandemii koronaviru.
Základem rozmáchlé orálně-historické eseje jsou rozhovory s více než 200 lidmi. Kromě vlivných osobností typu starosty New Yorku Billa de Blasia nebo senátorky Alexandrii Ocasio-Cortezové, obou z Demokratické strany, a Leeho přátel jako komika Jona Stewarta či herce Jeffreyho Wrighta zde mluví lékaři, sociální pracovníci, hasiči, policisté, aktivisté nebo očití svědci. Každý ze své perspektivy líčí, kdy prvně slyšel o nemoci covid-19 nebo kde se nacházel v okamžiku nárazu prvního letadla do věží Světového obchodního centra.
První dvě epizody se zaměřují především na pandemii. Strmý růst počtu nakažených, nedostatek ochranných pomůcek, laxnost vládních činitelů, přeplněné nemocnice, tehdejší prezident Donald Trump odmítající nosit roušku, přes půl milionu obětí v USA. Dokument sice nepřináší zásadní nové poznatky k dění posledního roku, všímá si ale méně zřejmých souvislostí a občas nabídne neotřelý úhel pohledu nebo vyzdvihne opomenutou informaci.
Slovo dostane například vdova po raperovi, který tak dlouho popíral existenci viru, až se nakazil a zemřel. Nedůvěru afroamerické komunity vůči očkování dává Lee do souvislosti s pokusy dříve prováděnými americkou vládou na černoších. Věhlas dvou newyorských věží relativizuje připomínkou, že při jejich stavbě zahynulo 60 dělníků.
Lee není nezaujatým pozorovatelem. Stejně jako v politicky vyhraněných hraných filmech promlouvá z pozice naštvaného kritika systémové nerovnosti. Sugestivní líčení toho, jak městem neustále zněly sirény, tak prokládá televizními vystoupeními politiků, jež na situaci nedokázali adekvátně reagovat. Vztek ze selhání mocných je jedním z leitmotivů.
Velkolepá oslava nezlomnosti Newyorčanů jde ruku v ruce s kritikou bezpráví americké vlády či policie vůči občanům. Režisér přitom volí argumenty, které jsou především razantní, nikoliv nuancované. V zájmu větší efektnosti občas sahá po černobílém čtení komplexních událostí s padouchy na jedné a hrdiny na druhé straně. Jeho cílem není pečlivá objektivní analýza, ale energická koláž, vyvolávající silnou odezvu přímočaře prezentovaným světonázorem.
O svém stanovisku nás Lee zpravuje již výběrem osobností, mezi nimiž převažují zástupci menšin a liberálové.
Když zpoza kamery zrovna vzrušeně nereaguje na vyřčená slova, nezvládnutý průběh pandemie komentuje ironickými filmovými klipy nebo křiklavě červenými titulky v obraze. Nejnápadněji politický postoj projevuje ve druhé epizodě, ohlížející se za okolnostmi a následky rasových nepokojů, které v USA propukly vloni v létě.
O viníkovi nenávistných nálad, jež kulminovaly letošním lednovým útokem na Kapitol, Lee nepochybuje. Padouchem je v jeho vyprávění dnes již bývalý americký prezident, kterého označuje zásadně nelichotivým přízviskem „agent Orange“. Epizoda plná rušivých skoků v prostoru a čase působí jako výčet všech Trumpových prohřešků, řízený spíš vyhrocenými emocemi než promyšlenou kompozicí.
První dvě části Epicenter New Yorku doplácejí na absenci většího časového odstupu. Lidé v nich emotivně reflektují události, které ještě neměli možnost zpracovat a zasadit do širších souvislostí. V rychlém sledu stříhané výroky jdou málokdy hlouběji a slévají se do neorganizovaného proudu myšlenek. Ačkoliv každý díl tvoří dvě kapitoly, členění ve výsledku moc nepřispívá k přehlednosti.
Třetí a čtvrtá epizoda, přesouvající pozornost k 11. září 2001 a jeho okamžitému i dlouhodobému dopadu na tvář města či psychiku národa, už jsou soustředěnější. Pracují více s fakty než bezprostředními dojmy. Lepší zacíleností se vyznačují také montážní sekvence, zásluhou hudby Leonarda Bernsteina nebo Aarona Coplanda patřící k „nejfilmovějším“ segmentům dokumentu jinak postaveného hlavně na mluveném slově.
Lee s pomocí bezpočtu amatérských i zpravodajských záběrů a desítek výpovědí minutu po minutě rekonstruuje, jak New York prožíval jeden z nejhorších teroristických útoků v moderních dějinách. Více než selhání politiků jej zajímají drobná dramata obyčejných Newyorčanů v epicentru katastrofy. Empatii projevuje zejména vůči přehlíženým a vytěsňovaným členům společnosti, pro něž při psaní „velkých dějin“ nebývá místo.
Všímá si mimo jiné toho, jak rasistická rétorika politiků dopadla na příslušníky národnostních menšin. Po 11. září se oběťmi agrese stávali muslimové, během nedávného šíření viru, jemuž nejen Trump přiřkl adjektivum „čínský“, to zase byli Asiaté. Záběry brutálních a neodůvodněných útoků na osoby jiné barvy pleti nejsou jediným znepokojujícím obrazem, kterým režisér provokuje.
Největší pozdvižení však Epicentra nevyvolala četnými scénami explicitního násilí, ale zjištěním, že poslední díl věnuje poměrně velký prostor konspirátorům, podle nichž pád Světového obchodního centra způsobila řízená demolice. Náraz letadel měl podle těchto teorií pouze odvést pozornost od reálného viníka.
Jak vyplynulo z rozhovoru pro deník New York Times, takovému výkladu je nakloněn rovněž Lee. Přesto se kvůli vnějšímu tlaku rozhodl pro dodatečné úpravy. Čtvrtý díl tak nakonec bude uveden ve verzi o půl hodiny kratší, bez teorie o vládním spiknutí.
Uvedený přešlap je pro Leeho příznačný. S nakažlivým elánem, ale občas bez rozmyslu se rozbíhá do mnoha směrů a vrší nápady, z nichž některé filmařsky ohromí a jiné jen vzbudí rozpaky.
Epicentra New Yorku jsou v dobrém i zlém dílem člověka, který dostal příležitost bez velkých omezení zpracovat své srdcové téma. Dílem syrovým, hluboce osobním, plným vzteku i nadšení. S jak velkým zaujetím jej budete sledovat a poslouchat, zda mu odpustíte nestřídmou stopáž, roztěkanost a zkratkovitost, bude záležet zejména na vašem vztahu k nejlidnatějšímu americkému městu.
Epicentra New Yorku
Režie: Spike Lee
Minisérie je k vidění na českém HBO GO.
