Cannes - Na červeném koberci canneského festivalu byl v úterý čilý provoz, kterému udala ráz velmi nečekaná konstelace. Ráno ho ovládl finský tvůrce Aki Kaurismäki se svou sociální pohádkou z prostředí lidové přístavní čtvrti Le Havre. Odpoledne je na sluníčku Croisette vystřídal Mel Gibson s Jodie Fosterovou, kteří spolu v hereččině režie natočili malou americkou komedii The Beaver. Novináři vstřícně přijatý příběh uvedený mimo soutěž pojednává o vysoce postaveném šéfovi v krizi, který začne komunikovat s okolím prostřednictvím plyšového bobra.
Čtěte také:
Brad Pitt přivezl do Cannes návod na smysl života
Piráti přepravili z Karibiku do Cannes 3D nudu
Cannes ukazuje papeže i Kim Ki-duka v depresi
Cannes naladil Cimrman v Paříži a morbidní teenageři
Cannes zahájila nová komedie Woodyho Allena
Do Cannes míří Sněhurka, rocková hvězda, bobr i Piráti
V Cannes bude v porotě Jude Law a Uma Thurmanová
Procházka se jako producent v pohybu představí v Cannes
Následně humor ustal, neboť přišla na řadu čestná promenáda věnovaná francouzské herecké legendě Jean-Paulu Belmondovi. Říká se, že neměl nikdy rád ceremonie ani festivaly, protože třeba v Cannes nikdy nevyhrál - na rozdíl od velkého rivala Alaina Delona. Na předávání Césarů zase nechodil, protože neuměl nosit smoking.
Letošní canneský festival to všechno po dlouhém přemlouvání napravil a věnoval představiteli Bláznivého Petříčka či Muže z Ria čestnou Zlatou palmu. Viditelně zestárlého muže o holi doprovodil jeho vrstevník a někdejší kamarád z konzervatoře Jean Rochefort.
Finská pohádka Le Havru
Osvěžením festivalové soutěže se mezi složitými depresivními dramaty ukázala novinka Akiho Kaurismäkiho. Kdyby finský autor shlédl své nejnovější filmy před třiceti lety, kdy ještě natáčel chmurné tragikomedie s extravagantními podivíny, asi by se sám divil.
Oproti počátkům dnes tvoří „v rámci možností" skoro romantické a optimistické filmy o kamarádství, bratrství a posledních správných chlapech. Le Havre je po snímcích Mraky odtáhly a Muž bez minulosti další sociální pohádkou s povzbuzujícím koncem. Dotýká se aktuálního imigračního tématu a života běženců, a to velmi lehkou a ironickou formou.
Po skončení se sálem neslo, že takhle by příběh skutečného afrického běžence ve Francii určitě neskončil. „Kolem nás naděje moc není, tak proč točit jen depresivní filmy. Přát si rovnost bylo vždy až moc optimistické, ale na bratrství sázím. Pokud jsme ztratili schopnost soucitu a solidarity, tak se z nás už stala jen společnost otročících mravenců, o niž mluvil Bergman," namítl režisér.
Protagonistou příběhu je starý známý Marcel Marx ztělesněný francouzským hercem André Wilmsem, jehož známe z filmu Bohémský život. Jen z chudého spisovatele v Paříži se stal čistič bot z francouzského přístavu, který si vzal hodnou a poslušnou ženu z Finska.
Zatímco jeho Arletty (představovaná opět Kati Outinenovou) je v nemocnici s rakovinou, Marcel potkává třináctiletého chlapce z Ghany, kterého hledá policie a imigrační úřady. Za pomoci výstředních starých kamarádů ze sousedství se neokázalému lidovému hrdinovi podaří uprchlíka skrýt a pomůže mu na lodi prchnout do Londýna, kde jej čeká matka.
Ve filmu poznáváme Kaurismäkiho nostalgický styl, statickou kameru i volné spojování minulosti se současností. Ulicemi jezdí anachronická auta a lidé popíjejí v barech ze 70. let. Kaurismäkiho postavy žijí ve světě starosvětské elegance, ale vzdorují neřádům moderní společnosti.
V jeho filmech můžeme snít o starých dobrých časech, kdy chlapi měli smysl pro čest a lidé s penězi nebyli jen gangsteři. Kdyby rozhodovali o vítězi festivalu diváci, bylo by podle médií asi jasno. Le Havre uvidíme i v českých kinech, do distribuce ho zakoupil Cinemart.
Když se v Japonsku milují hory
Soupeřem Kaurismäkiho filmu je i novinka japonské dokumentaristky Naomi Kawase natáčející přes deset let osobní a impresivní snímky. V nich už stačila popsat zkušenost s hledání chybějícího otce i porod svého dítěte. Její novinka Hanezu v tom pokračuje, tentokrát zachycuje nevěru.
Aby nebylo mýlky: vznikl cudný a atmosférický snímek, který připomíná akvarel. Je plný poetických přirovnání a zavádí nás do intimity venkovského života a jeho sensuální krásy. Jedna citace mluví o tom, že „můžete spíše nosit v brašně horoucí oheň než si přivlastnit srdce někoho druhého".
Osamělá manželka podléhá kouzlu místního sochaře. Provází jej, navštěvuje v dílně. Brzy zjišťuje, že je těhotná, dokonce oznamuje manželovi, že jej opouští kvůli jinému muži. Jenže vzápětí zaváhá: Může se spolehnout na milence, který na ni čeká u svého pracovního stolu? Proč její příběh připomíná osudy babičky, která za války rovněž volila mezi dvěma muži. Na druhý den nachází ve vaně mrtvého manžela, který si podřezal žíly.
Nevěra má v Japonsku jinou „vážnost" než v Evropě. O tom svědčí už prolog. Zazní tu legenda, jak se do sebe zamilovaly hory Kogu a Unebi. Jenže jejich štěstí nevydrželo dlouho, neboť opodál se rozkládala hora Miminashi, která to nechtěla nechat jen tak.
„Dříve lidé věřili, že hory jsou obydlené bohy. Tuto metaforu můžeme chápat jako obraz vnitřního zápasu, který se odehrává v našich srdcích," říká japonská filmařka. Před čtyřmi lety získala v Cannes s filmem Les truchlení Velkou cenu poroty. Letos je však přes nespornou krásu a neokázalou sílu filmu asi bez šancí.
Dumont a Satan
Ještě větší nároky si na diváky a novináře žádá nový snímek francouzského filozofa Bruno Dumonta se zapeklitým názvem Hors Satan (něco jako Mimo Satana) promítaný v sekci Certain Regard.
Dumontovy filmy bývají považovány za ztělesnění motlitby i diváckého mučení. Tentokrát je příběh ještě o něco méně srozumitelný než předchozí Život Ježíše či Lidství. Hledači žánrových her i logiky vycházeli ze sálu zoufale: O čem to, k čertu, bylo? Kdo byl kdo? A kdo je onen satan?
Autorský rukopis však byl rozpoznatelný hned podle strohé atmosféry a prostředí zapadlého zanedbaného venkova, které se rozprostírá podél severního pobřeží. Nehostinná krajina plná dun se chvěje pod náporem větru, domy se rozpadají. Bezejmenní osamělci se ráno modlí ve studené trávě s tváří obrácenou k vycházejícímu slunci, touží po zázraku, po naději a přítomnosti Boha.
Jenže mezi zanedbanými a osamělými lidmi není nic přiměřené, natož normální. Příběh se točí kolem místního tuláka (David Dewaele) přespávajícího pod majákem, který je nadán zázračnými schopnostmi. Dovede léčit nemocné i oživovat mrtvé, každé ráno obchází domy, kde dostává najíst.
Podivína spojují sympatie s mladou dívkou ze sousedství, která je (zřejmě) zneužívaná nevlastním otcem. Zvrat nastává v okamžiku, kdy tulák vezme do ruky pušku, aby šel otčíma zastřelit. Dívka to považuje za akt lásky, kterou k ní podivný světec chová. Předchází se mu, snaží se jej svést, nabízí se mu.
Když nic nefunguje, vymýšlí si další příkoří, aby vyvolala u společníka lítost či zájem. Navede jej například, aby ubil k smrti místního strážce. Další série činů tohoto náboženského dramatu o vlkovi a Karkulce už ztrácí logiku.
Hors Satan nabízí ambivalentní a provokativní podobenství, jak si představit zázračno v tom nejzanedbanějším životě plném bídy, zla a utrpení. V autorově pojetí je asexuální světec spíš vraždící divoch. Můžeme přemýšlet nad vztahem náboženství a sexu či nad tím, co vzejde z násilí ve jménu „dobra". Pokud se nám bude chtít; Dumont není křížovka, kde by se mělo pátrat po jednoznačné tajence.
