


Britská herečka Kate Winsletová ve svém režijním debutu Sbohem, June nic neriskuje. Podle scénáře vlastního syna natočila komorní rodinné melodrama. Film potvrzuje její citlivost k hercům, ale odhaluje limity projektu postaveného spíš na důvěře než jasné autorské vizi.

Hvězdně obsazený film nepředstavuje pro kariéru Kate Winsletové žádný radikální obrat. Přirozeně navazuje na předchozí tři dekády jejího profesního vývoje, kdy nejdřív ztvárňovala hrdinky s emočně bohatým vnitřním životem a posléze začala vlastní projekty formovat jako producentka. Snímek, kterým se poprvé představuje jako režisérka, stvrzuje její schopnost nacítit se na postavy s odlišnou životní zkušeností a udržet pohromadě početný ansámbl. Chybí mu ale schopnost něčím překvapit.
Premisa je velice povědomá. June (Helen Mirrenová) je stoická matriarcha rozvětvené anglické rodiny, která krátce před Vánoci zkolabuje a skončí v nemocnici. Lékaři zjišťují, že její rakovina metastázovala a že se pravděpodobně nedožije svátků. U jejího nemocničního lůžka se schází její manžel Bernie (Timothy Spall) a jejich čtyři dospělé děti. Matčino umírání slouží jako scenáristická záminka k tomu, aby sourozenci mohli otevřít staré křivdy, vyjasnit si vztahy a ideálně taky dojít k usmíření. Od toho jsou přece Vánoce.
Scénář napsal režisérčin syn Joe Anders, když mu bylo devatenáct let. Nedostatek životních zkušenosti je patrný především v charakterizaci postav. Sourozenci jsou načrtnuti jako snadno rozpoznatelné typy. Samotná Winsletová hraje vysoce efektivní podnikatelku Julii, Andrea Riseboroughová bojovnou a vyčerpanou matku Molly, Toni Colletteová hippie instruktorku jógy Helen a Johnny Flynn citlivého mladšího bratra Connora. Podobně prefabrikovaně působí i jejich konflikty, které jsou řešeny se stejnou náhlostí, s jakou vyvstaly.
Nejproblematičtější je postava Helen, pojatá převážně jako komická figurka. Její duchovní praktiky jsou redukovány na sled laciných vtipů, které podkopávají vážnost situace, aniž by k ní nabízely funkční kontrapunkt. Hloubku postrádá i Bernie, jenž prochází náhlou proměnou z hrubého hospodského štamgasta v pozorného organizátora improvizované vánoční oslavy na onkologickém oddělení. Mezi těmito dvěma polohami neexistuje žádné psychologicky věrohodné přemostění. Podobné zkratky a nelogické zlomy film zbavují autenticity.
Sbohem, June je očividně projekt natočený na základě osobní důvěry. Zatímco Winsletová se rozhodla podpořit svého syna, několik známých britských herců zas projevilo loajalitu ke své slavné kolegyni. Ve výsledku to vede k tomu, že Helen Mirrenová nebo Toni Colletteová srdnatě zápasí s dialogy plnými frází a v částečně improvizovaných scénách se snaží budit zdání, že jejich postavy pojí dlouhá rodinná historie, ne jen sdílený interiér.
Přesto jsou to právě herecké výkony, které banální námět pozvedávají. Helen Mirrenová nehraje June jako další dokonalou oběť zákeřné nemoci. Snaží se zůstat tvrdá jako kámen. Během interakcí s ošetřovatelem Angelem (Fisayo Akinade) přesto nedokáže skrýt svůj strach z blížícího se konce. Ani Andrea Riseboroughová jako Molly svou nestálost a hostilitu k okolnímu světu nepřehrává. Jde o zjevný projev únavy a frustrace. Působivá je i potlačovaná, přísně kontrolovaná bolest vždy profesionální Julie, kterou znamenitě hraje Winsletová.
Způsob, jakým Winsletová dialogy režíruje, je nepřekvapivě přizpůsoben hlavně hercům. Její vizuální jazyk je maximálně střídmý. Neupozorňuje na sebe. Kamery jsou v prostoru rozmístěny tak, aby umožnily souvislé sledování herecké akce bez rušivých střihových zásahů. Namísto díla s promyšlenějším stylem a tvarem vznikl záznam hereckých výkonů. Tuto topornost umocňuje fakt, že se velká část děje odehrává v šedivých chodbách a čekárnách státní nemocnice.
Dané prostředí má ovšem na drama jen malý vliv. Vánoce, k nimž příběh směřuje jako k emocionálnímu vyvrcholení, fungují spíš jako dekorace. Film by se stejně dobře mohl odehrávat uprostřed léta. Podobně podružné jsou britské reálie, které o sobě dávají nápadněji vědět nanejvýš ve scéně z pubu. Snaha o univerzálnost vede k neurčitosti a bezživotnosti.
Největším neduhem filmu ale není strnulost ani sentimentalita – i když ani jedním se v něm rozhodně nešetří –, ale jeho romantizující přístup k umírání. Neukazuje jej jako ošklivý, bolestivý proces, ale jako katalyzátor usmíření, příležitost k dlouho odkládané upřímnosti. Nic z toho by přitom nebylo možné, kdyby postavy neměly několik privilegií, která film nijak nezkoumá a nezpochybňuje: dost času na rozloučení, dost zdrojů na péči o umírajícího.
Sbohem, June tak ukazuje, že Kate Winsletová sice rozumí hercům, ale jako režisérce jí zatím chybí odvaha prosadit výraznější autorský postoj. Natočila uhlazené sváteční melodrama, které se dotýká složitých témat, aniž by je skutečně probádalo. Film bez chuti a zápachu, který sice neurazí, ale ani nedokáže ospravedlnit svou existenci.
Film
Sbohem, June
Režie: Kate Winsletová
Netflix, premiéra 24. prosince



Fotbalový kanonýr Erling Haaland čelí v boji o kapitánskou pásku Manchesteru City nečekané překážce. Trenérovi komplikuje práci tím, že příliš často skóruje.



Takovou noc už Moskva dlouho nezažila. Podle starosty Sergeje Sobjanina přiletělo v noci na neděli 600 dronů. Guvernér moskevské oblasti Andrej Vorobjov to značil za jeden z největších útoků. Jedna osoba zahynula a požár zachvátil velkosklad zásilkového gigantu Wildberries o rozloze 200 000 metrů čtverečních. Další sklad v Severním Domodědovu se podle úřadů zřítil.



Státní galerie a muzea budou každou první neděli v měsíci pro veřejnost od 6. září zdarma, zatím do konce roku a s předpokladem stálého trvání. ČTK to v pondělí sdělil ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy). Dříve ministerstvo oznámilo volné vstupy na všechny státní hrady a zámky 30. srpna a 27. září.



Nejméně 35 lidí zatkla ruská policie před budovou nejvyššího soudu v Moskvě, který v pondělí projednává odvolání proti vyloučení ruské liberální a protiválečné opoziční strany Jabloko ze zářijových parlamentních voleb. Podle serveru Meduza to uvedl předseda moskevské pobočky Jabloka Kirill Gončarov.



Déšť přinesl v pondělí ráno novou naději hasičům, kteří bojují s dosud největším požárem v historii Belgie. Oheň od pátku sužuje přírodní rezervaci High Fens na východě země a spolkl už zhruba 3000 hektarů. Hrozilo, že plameny dorazí až k německé hranici. Teď ale do boje vstoupil nečekaný spojenec – déšť.