reklama
 
 

Jsem velký těšič, to mi pomáhá, říká pěvkyně Soňa Červená. Do kin jde dokument o jejím životě

29. 8. 2017
Soňa Červená. | Video: YouTube
Na začátku září bude mít v kinech premiéru dokument Červená režisérky Olgy Sommerové. Ukazuje životní cestu pěvkyně Soni Červené, která si navzdory nepřízni osudu dokázala vybudovat oslňující kariéru. Červené se na poslední chvíli podařilo emigrovat do západního Německa, v zahraničí zůstala třicet let. Vystupovala na pěti kontinentech, objevila se ve více než stovce operních rolí. Spolupracovala s rakouským dirigentem Herbertem von Karajanem, s Rafaelem Kubelíkem či Tomem Waitsem. "To je takový méďa, pohodář, strašně fajn muž," vzpomíná na amerického písničkáře v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Doporučujeme

Běh času jako kdyby se operní pěvkyně Soni Červené vůbec netýkal. Za pár dní jí bude dvaadevadesát, v pražském kině Světozor však právě švihá nohou, aby publiku ukázala své rudé boty.

"Kondice? Řekla bych, že kondice je moje čisté svědomí," odpovídá na dotaz, jak se udržuje ve formě.

Ve Světozoru právě skončil dokument Červená, který o zpěvaččině životě natočila Olga Sommerová. Snímek částečně čerpá ze 13. komnaty, již dokumentaristka připravila pro Českou televizi v roce 2011. Příběh však i přes některá známá fakta nabízí v osmdesáti minutách velmi zajímavou podívanou, která ilustruje, jak "velké" dějiny ovlivňovaly "malé" životy.

Ať už Červená svým klidným altem mluví o komplikovaném vztahu s matkou, která zemřela za nevyjasněných okolností, o dvou životních láskách (mimochodem, jméno přítele, s nímž Červená prožila třicet let, v dokumentu ani v našem následném rozhovoru nezazní), o "průjezdu" Berlínskou zdí, o vysněné roli Carmen, o schůzkách vyvolaných StB, či o posledním setkání s otcem, zakladatelem kabaretu Červená sedma, pokaždé stojí před kamerou vyrovnaná dáma, která s klidem dokáže artikulovat i ty nejniternější pocity. Často přidá i sarkastický humor. 

"Smrt je smutně spravedlivá," říká ve filmu v momentě, kdy si na hřbitově za asistence kamer nechává instalovat svůj vlastní náhrobek. "Ale ten odchod - ten ještě nespěchá." 

Před lety jste v 13. komnatě České televize říkala, že v životě vám pomáhá stále se na něco těšit. Pořád to platí?

Ano, já jsem velký těšič.

Na co se těšíte teď?

Na večer. Dneska večer máme další projekci filmu ve Werichově vile, což bude úžasné, protože Jan Werich tam žil a dnes je vila nově zrekonstruovaná.

Jiří Voskovec a Jan Werich hráli ve vašem životě důležitou roli, jako třiadvacetileté vám dali roli Káči v jejich verzi muzikálu Divotvorný hrnec. Jak na V + W vzpomínáte?

Voskovec v roce 1948 režíroval Divotvorný hrnec a hned pak odešel do emigrace. Když pak zjistil, že zpívám v San Francisku, celý překvapený mi zavolal: Kačenko, ty jsi tady! Když jsem pak přejížděla do Evropy, asi dvakrát nebo třikrát jsem se za ním zastavila v New Yorku.

Ve filmu zazní i historka, že jste s Voskovcem na Broadwayi seděli v kavárně vedle Franka Sinatry. Mluvila jste s ním tehdy?

Ano, ale je mi trochu trapné to zmiňovat… Byla jsem tehdy mladá a pěkná a on se mnou od druhého stolku začal koketovat. Jirka mi řekl: "Kačenko, jestli chceš, můžeme si k němu přisednout." Já to ale odmítla. Nechtěla jsem s ním koketovat, ani zapříst rozmluvu. Jeho hlas a písničky jsem ale samozřejmě měla moc ráda.

Později, po uzavření kariéry operní pěvkyně, jste účinkovala v muzikálech Roberta Wilsona, k nimž psal hudbu Tom Waits a Lou Reed. Jaké bylo setkání s nimi?

Tom Waits byl pohodář, takový méďa, je strašně fajn. Přímo pro můj hlas napsal krásnou písničku The Dying Rose, kterou jsem zpívala v muzikálu Alice.

S Lou Reedem jsem se zúčastnila takového castingu. Všechny umělce, pro které tehdy psal, chtěl nejdřív slyšet. Museli jsme se naučit jeho hudbu, tehdy nám totiž řekl, že jinou než tu svou neposlouchá. Když jsem mu přezpívala píseň, již jsem se přes noc horko těžko naučila, políbil mi ruku. Tu písnička, Cold Black Sea, jsem pak přímo zpívala v muzikálu Time Rocker.

Zmiňovala jste také, že jste ve svých působištích přepisovala do němčiny či angličtiny texty Janáčkových libret, aby jim tamní sólisté rozuměli. Byla jste na jazyky talent?

Měla jsem německou chůvu, s níž jsem mluvila česky i německy. Moje ctižádostivá matka mě pak dala do francouzského institutu, kde jsem se naučila druhý jazyk. Anglicky jsem se pak naučila za pochodu a od přítele, se kterým jsem byla třicet let.

Kdo to byl?

To vám neřeknu. Byl to miláček.

I kvůli komplikovanému vztahu k mamince a častému cestování jste si podle vlastní slov nikdy nevytvořila domov. Kde jste se cítila nejlépe?

Můj domov bylo každé jeviště, na kterém jsem vystupovala. Jeviště jsem zkrátka milovala. Jedenáct sezon jsem působila v San Francisku, tam jsem se docela zabydlela. Možná, že tam ještě někde je moje krabice s nádobím. Jinak já si stesk po Praze zakázala poté, co má kamarádka spáchala v zahraničí sebevraždu. Říkala jsem si, že když už mi režim vzal rodnou zemi, nevezme mi vnitřní svobodu a zpívání.

Po skončení filmu jste říkala, že před spaním ráda čtete. Co máte rozečtené?

Knížku Právě proto, že jsem. Ivana Havla v ní zpovídá Jan Lukeš. Má to čtyři sta stránek a je to úžasné čtení. S panem Havlem se občas vídám, protože bydlíme ve stejném domě.

Byla jste se podívat na nově opravené terase Paláce Lucerna?

Já to tam znám, my tam vždycky slavíme silvestra.

Každé představení bylo na život a na smrt, jeviště je pro mě to nejdůležitější, je to moje soukromí, říká operní pěvkyně, herečka a zpěvačka Červená | Video: Daniela Drtinová |  15:33

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama