Jo, v Americe nemají hormonální mafii, trumfli jsme je!

Alexandra Hroncová
25. 2. 2012 22:58
S režisérem Roskamem, jehož film se uchází o Oscara
Foto: Aktuálně.cz

Rozhovor - Belgická kinematografie zažívá v posledních deseti letech rozmach a mezinárodní úspěch. Frankofonní tvorbu už delší dobu reprezentují především bratři Luc a Jean-Pierre Dardennovi a Jaco van Dormael. Nejdůležitější filmové festivaly a soutěže ovšem začínají dobývat i doposud ne příliš známé vlámské filmy.

Jejich společným znakem je soukromé drama, temná  a neradostná atmosféra, sebeironie a černý, místy až bolestný humor.  A v neposlední řadě silná vazba na prostředí Flander, krajinu a důraz na domácí jazyk. Současným největším úspěchem belgické kinematografie je psychologický, kriminální thriller film Býčí šíje režiséra Michaëla R. Roskama (1972), který je nominován na cizojazyčného Oscara.

Býčí šíje
Býčí šíje | Foto: Aktuálně.cz

Film se odvíjí od skutečné kauzy. V Belgii bylo vždy striktně zakázáno používání růstových hormonů na zvířatech. V 80. letech tak nastal rozmach sítě tzv. hormonální mafie, která byla napojena na síť veterinářů a farmaceutických firem; došlo i k několika vraždám hlavních aktérů.

Hlavní postava, mladý řezník Jacky Vanmarsenille, se do takových nelegálních obchodů nechtěně zaplete, čímž se ovšem spustí lavina událostí, které sahají daleko do jeho traumatické a utajené minulosti. Původní kriminální zápletka tak přeroste v hluboké psychologické drama.

S režisérem Michaëlem Roskamem jsme se potkali v Karlových varech. Tam v červenci přijel jako neznámý autor představit svůj celovečerní debut a nominace mohla být jen nejtajnějším přáním.

Ačkoli je to fádní otázka, musím se zeptat, zda jste poprvé v Česku.
Ani náhodou! Poprvé jsem zde byl v roce 1992 nebo 1993 jako student na školním výletě se svými spolužáky, Praha byla tenkrát po otevření hranic velmi populární destinací pro třídní výlety. Stala se mi tady divná historka, kterou jsem později použil ve svém komiksovém stripu.

Foto: Aktuálně.cz

Byl to školní výlet, jak má být, celý den jsme jen pili. Každý den byl organizován oběd v nějaké restauraci v centru. Jeden den jsme šli na velice zvláštní místo. Byla to dlouhá klenutá chodba s prostřenými stoly. Usadili jsme se, zmožení tím pitím vodky z předchozí noci. Najednou se tam objevila žena, která vypadala jako zdravotní sestra, měla bílou uniformu a čepec, ale příliš malé boty.

Pak kolem prošel kuchař a nesl skříňku s nářadím. Říkal jsem si, že to je velmi surrealistická situace. Začali servírovat jídlo, něco typicky českého; moji spolužáci nad tím ohrnovali nos natolik, že třeba ani neochutnali a začali to zvláštní místo hromadně opouštět.

Přišlo mi to neuctivé a řekl jsem si, že já svoji porci sním. Zůstal jsem tam jen já, manžel jedné z učitelek a další spolužák. Každý z nás na jiném místě, kolem stoly s plnými talíři. Pak se tam objevil muž s úplně spáleným obličejem a začal sklízet ze stolů. Říkal jsem si, co asi bylo za hroznou nehodu. To mně vždycky zajímalo: ty fyzické lidské detaily, za kterými je často ukrytá velká osobní tragédie.

Komiksy jsou národní belgický sport. Takže jste tedy nejdřív kreslil a pak jste přešel na filmovou akademii?
Tak nějak, až tedy na to, že ten přechod mi trval 7 let. Na film jsem nikdy ani nepomyslel. První vlámský film jsem viděl, když mi bylo asi tak 19 let, přísahám! Do té doby jsem si myslel, že se filmy dělají jenom v Hollywoodu, pak ve Francii, Anglii, Německu a možná v Japonsku. Začal jsem studovat na Akademii výtvarných umění v Bruselu, kreslil jsem, věnoval se komiksům, později jsem začal točit krátká videa.

Býčí šíje
Býčí šíje | Foto: Aktuálně.cz

Pak přišel můj první krátkometrážní film Haun. Šel jsem za producentem a on mi řekl, ukaž mi scénář. Já jsem do té doby nevěděl, jak scénář vypadá, tak jsem se na jeden scénář podíval. Dialogy, scéna, bylo to snadné, tak jsem podle toho udělal ten svůj.

Námět na můj druhý film Carlo vznikl při natáčení toho prvního. Jeli jsme na natáčení autem a měli jsme vyzvednout chlápka, který měl v Haunovi hrát.  Jedeme a najednou jsme u silnice uviděli chlapíka. Zastavil jsem, on si beze slova sedl k nám a jeli jsme dál. Po chvilce jsem se na něj obrátil a říkám, máme to být vy, že ano? A on Jojo, to jsem já. A tak mě napadlo, že by to bylo skvělé téma - náhodná nezjištěná výměna. Malé náhody s velkým následkem, toho se držím prakticky pořád.

Mým posledním kraťasem byl The One Thing To Do, kde hrál už tenkrát skvělý Matthias Schoenaerts, kterého jsem pak obsadil do hlavní role Jackyho Vanmarsenille v Býčí šíji. Celovečerní film byl vždycky můj cíl.

Michael R. Roskam na festivalu v Karlových Varech
Michael R. Roskam na festivalu v Karlových Varech | Foto: kviff

Jak dlouho jste svůj celovečerní debut připravoval?
Dlouho, vlastně od roku 2005. Nejdřív se sháněly peníze. Produkční příprava pak trvala něco přes rok. Nejvíc práce měl ale Matthias, musel pro roli Jackyho přibrat víc než 30 kilo. Denně jedl 2 kila tuňáka. Dokonce si to počítal - do poslední klapky stihl spořádat kolem 2400 tuňákových plechovek. Později během natáčení, aby si váhu udržel, neměl čas se tak dlouho zabývat jídlem, tak si vytvořil systém: všechno si mixoval a prostě to jídlo pil.

Hodně cvičil s trenérem, ale jen určité partie. Já jsem chtěl, aby v něm fyziognomicky zůstalo něco křehkého, aby bylo vidět, že ta váha a svaly nejsou přirozené; že jsou umělé nebo že je jim pomoženo, jestli rozumíte. Proto musel nabrat zejména plno váhy na záda, jako kdyby na těch zádech něco tahal; svůj osud, svoje tajemství, osobní tragédii. Jeho nohy zůstaly oproti zbytku těla normální.

Matthias Schoenaerts skutečně předvedl jako Jacky výborný a působivý výkon, všímla si toho i světová kritika, Jacky mi fyzicky i psychicky připomíná postavu Jakea LaMottu ve Scorseseho Zuřícím býkovi. 
Nebudu zakrývat, že Scorsese je můj velký vzor. A další ano, Matthias je skvělý, je hrozně talentovaný. Má jako herec navíc tu výhodu, že kromě vlámštiny umí výborně a zcela plynně anglicky, francouzsky a německy. Dovolím si už teď tvrdit, že ho čeká velká mezinárodní kariéra, jako se to povedlo některým skandinávským nebo německým hercům.

Býčí šíje
Býčí šíje | Foto: kviff

Hodně se mnou o roli diskutoval. On toho ve filmu moc nenamluví, jeho role je hodně fyzická; a o to víc je působivější. Ve filmu je scéna, kdy si aplikuje denní dávku steroidů, sedí nahý na okraji vany, je vidět celá ta tělesná masa. Pak vstane a podle scénáře se dívá se na svaly, které mu za ty roky z hormonů narostly. A Matthias mi řekl: Co kdybych začal boxovat? A já, myslíš jako před zrcadlem? A on, nene, s imaginární postavou. Budu zápasit sám se sebou. Ta scéna nakonec patří k mým nejoblíbenějším.

Já si Mathiase pamatuju z thrilleru Loft, kde hraje úplně jiný typ postavy - psychicky narušeného mladíčka se zájmem o kokain a holky…
Jo a byl z těch pěti postav jednoznačně nejlepší. Důkazem toho tak je to, že když se americká produkce rozhodla natočit remake Loftu - chápete, belgická detektivka z centra Antverp se přetáčí v USA! - a Matthias je jediným hercem z původního obsazení, kterého si Američani přáli ponechat. Já jsem vytvořil postavu Jacka ve scénáři, ale Matthias jí zhmotnil; nebýt jeho, tak by ten film nebyl takovým, jakým ve výsledku je.

V Býčí šíji se vše ze začátku zdánlivě točí kolem hormonální mafie. Není to pro diváky mimo Belgii těžko pochopitelné? 
Scorsese říká, že když chcete natočit film, musí to být o něčem, co důvěrně znáte. Tak jsme si s kamarádem sedli a říkali jsme si, jaký zločin se stal v Belgii a o čem by se dal natočit thriller? A padala témata: hormonální mafie; ten nejbohatší chlápek v Belgii, kterému unesli syna a rodiče šli v přímém přenosu do televize; Marc Dutroux; neobjasněné přepadení a vraždy 20 lidí v supermarketech kolem Bruselu.

Býčí šíje
Býčí šíje | Foto: Aktuálně.cz

Bylo toho dost. Ale já nechtěl a nechci dělat rekonstrukci zločinu, potřebuju jen uvěřitelnou realitu, abych do ní mohl zasadit příběh, lidskou tragédii. Mě zajímá, co bylo na začátku a co bylo příčinou toho, jak se věci daly věci do pohybu a jaké to mělo následky. Zajímají mě individuální osudy stržené tou vlnou.

Motiv hormonů na podporu růstu, které jsou tajně aplikovány jatečním býkům, je přenesen na postavu Jackyho. Takže v podstatě není důležité, že divák není obeznámen s naší aférou, která měla zásadní vliv na zemědělství a ekonomiku. Byli jsme vlastně nadšení, že máme kriminální téma, které v USA nemají.

Jo, v Americe nemají hormonální mafii, trumfli jsme je! Někdo se mě nedávno zeptal, jestli bych udělal remake filmu. Já jsem řekl, že určitě, ale pod podmínkou, že bych ho mohl kompletně přepsat! Ten příběh pak musí být umístěn do reality, ve které se odehrává; na to se váží lidé, reálie, krajina a jazyk…

Když mluvíte o jazyku, mám pocit, že není příliš belgických filmů, které by byly tak bilingvální. Četla jsem kritiky Býčí šíje v belgických médiích a jediná věc, kterou někteří z recenzentů velmi odsuzovali, byl nepříznivý obraz Valonů - prý zesměšňujete frankofonní obyvatele Belgie.
Ano, Valoni tam nejsou zobrazení jako nějaká intelektuální elita národa, ale to je realita! Valonsko je historicky zemědělská oblast se svými jadrnými lidmi, kteří jsou na druhou stranu otevření a přátelští. Ten film je prostě o hodných a zlých hoších.

Býčí šíje
Býčí šíje | Foto: Aktuálně.cz

Jeden kritik se ptal, proč jsem francouzsky hovořící obyvatele Belgie transformoval do takových jednoduchých charakterů. Odpověděl jsem mu, podívejte se ale na Vlámy, to přece taky nejsou žádní hodní kluci, ale mafie, která jde přes mrtvoly! Copak si myslíte, že to, co vidíte, je obraz průměrného Vláma? A stejné to je s Valony.

Já jsem se v tom kraji narodil, tam prostě Vlámové sousedí s Valony, jedni jsou takoví a druzí jiní. Jazykový fakt je tam prostě normální, a navíc - to není film o jazykové otázce, to je kriminální příběh. 

Nicméně ve filmu je řada známých i méně známých vlámských herců, kteří se museli dokonale naučit akcent z oblasti Limburku, což nebylo pro herce z Antverp nebo Gentu nejjednodušší. Trval jsem na tom, aby byl příběh věrohodnější. Byly chvíle, kdy mě proklínali, ale já jim řekl, že kdyby to bylo snadné, nebude to legrace. 

Soundtrack Rafa Keunena byl nominován do soutěže o nejlepší filmovou hudbu roku 2011. To se taky nestává v belgické kinematografii každý den.
To tedy ne, je to skvělý úspěch, ostatně Raf měl sakra silné soupeře, jako je třeba Hans Zimmer (směje se). My se s Rafem znali už na škole, oba dva jsme chodili se stejnou holkou. Tedy ne najednou! Raf dělal už tehdy hudbu a spolupracoval se mnou na mém filmu Carlo. Stejně tak jsem vděčný za spolupráci s kameramanem Nicolasem Karakatsanisem - mám pocit, že se mu podařilo vystihnout esenci rázu belgické krajiny, která se jinak může zdát jako pěkně nudná placka bez kopce na horizontu. 

Na co se chystáte, až obrazíte s Býčí šíjí festivaly?
Připravuji další celovečerní film, bude se jmenovat Faithful. Je to o gangsterovi z Bruselu, ale zločin je zase zápletka k něčemu mnohem hlubšímu.

Když se ohlédnu za belgickou filmovou produkcí posledních let, mám pocit, že se něco děje, že přichází nějaká národní vlna…
Ano, je to pravda! My se vždycky s Felixem a Erikem (pozn.aut. režiséři Felix van Groeningen a Erik Van Looy) vzájemně pozorujeme, hecujeme se anebo si říkáme, to bylo dobrý, to se ti povedlo. Není to sice konkurence v pravém slova smyslu, ale přece jenom se tímto vzájemně motivujeme.

Belgie je malá země co do velikosti i populace, navíc je jazykově rozpůlená. Ale my se přes to všechno se vnímáme jako jeden národ a jsme pyšní na každý malý úspěch a na věc, díky které se o nás ve světě ví. Myslím, že jsme na to podobně jako Česká republika - máme jazyk, kterému nikdo nerozumí, taky si myslíme, stejně jako vy, že naše pivo je nejlepší na světě.

A úspěch Býčí šíje pro mě hrozně znamená; jsem fakt šťastný, že se teď ví o Matthiasovi v mezinárodním měřítku. Strašně rád jezdím za svou rodinou do Sint-Truiden, v jehož okolí se Býčí šíje odehrává. Potkávám lidi a oni mi říkají: Michaele, ten tvůj film, to je náš kraj, to jsme zase my a naše problémy, sakra chlape, dobrá práce!

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Tusk podpořil zahájení přístupových jednání Evropské unie s Albánií a Severní Makedonií

Předseda Evropské rady Donald Tusk vyzval členské státy Evropské unie, aby podpořily zahájení přístupových rozhovorů se Severní Makedonií a Albánií. Podle agentur Reuters a AP to řekl po jednáních s nejvyššími představiteli obou zemí ve Skopji a Tiraně. "Přijetí Albánie a tohoto regionu do EU je v nejlepším zájmu celé Evropy. Protože Evropa nebude stabilní a bezpečná bez integrace celého Balkánu do EU. V sázce je naše společná budoucnost," zdůraznil Tusk. O tom, zda budou rozhovory zahájeny, by měla v říjnu rozhodnout Evropská rada.

Zdroj: ČTK
Další zprávy