Recenze - Michal Viewegh a Jan Hřebejk jsou v mnohém podobnými osobnostmi současné kulturní scény. Sami přiznávají podobný životní styl, smysl pro humor i náklonnost ke stejným knihám.
Společnou mají i diváckou/čtenářskou úspěšnost a častou nepřízeň kritiků, s nimiž jsou ochotni se bít všemi prostředky. Možná tak bylo zákonité, že se tahle dvojice jednou sejde na společném projektu.
Jejich Nestyda teď přichází do kin - a zkraje je nutno říci, že stydět se za ni tvůrci rozhodně nemusí, právě naopak.
Hřebejk je navzdory výhradám řady kritiků nejpracovitějším českým režisérem současnosti a jeho filmy už i řadě běžných diváků splývají do jediné neforemné koule.
Po sérii vážnějších filmů a mariášovém snímku U mě dobrý přichází s další komedií a je znát, že v tomto žánru je mu nejlépe.
Ze světa Jarchovského vážných scénářů, probírajících nešvary naší minulosti i přítomnosti, je vlastně milé a příjemné (i když samozřejmě i trochu rezignující) přejít do světa, kde se neřeší nic zásadního a kde na každém koutu na diváka nevyskakují okázalá sdělení.
Hřebejk asi není stvořen k tomu, aby točil opulentní velkofilmy ani náročnější umělecké snímky; dobře je mu v českých pelíšcích, zabydlených koutech útulných domácností, kde se toho moc neřeší, spíš se jen tak žije.
Tohle pochopit, znamená přijmout i nový Hřebejkův film - ne jako uměleckou událost sezony, ale spíš jako další potvrzení toho, že vedle jiných snímků má v české kinematografii čím dál větší prostor i film komerční. I ten je ale třeba udělat dobře.
V Nestydovi Hřebejk vypráví příběh televizního předpovídače počasí Oskara, který krizi středního věku řeší opuštěním manželky a s vřelou tělesnou podporou dvou milenek - nejdříve maďarské chůvy, posléze o generaci starší noblesní zpěvačky Nory.
Nakonec ale nepříliš objevně zjišťuje, že „někdy se člověk bojí být sám tak moc, až je nakonec sám" - slovy z filmu řečeno.
Vlastně se tu moc nestane; jeden pár se rozejde a dva nové se sejdou, ne každý z nich ale navždy.
Tak to v životě chodí, poklidné tempo občas naruší nějaký ten vtípek, který není humpolácký, ale spíše mile lidský. Není to řachanda jako v dřívějších Hřebejkových filmech, ale tím líp.
Svět Nestydy je zabydlený řadou každodenních, zdánlivě obyčejných situací, v kterých se diváci mohou poznat. Chodí se tu ke stánkům na Václaváku i do divadla Na stojáka, s dětmi na hřiště i s přáteli na večeři dovezenou až do domu, do ZOO i vypouštět kapry do Vltavy; ale kapří metafora ze závěru k nejsilnějším momentům nepatří, po všech orgiích příjemnosti její poselství přece jen z filmu trochu trčí. Jinak se tu na nic nehraje, film oživuje velmi uvěřitelný svět vzdálený ghettu televizních inscenací.
Poněkud zahlušen je snad jen hudbou, líbezný podklad zní snad v každé scéně - podobně jako v supermarketech či na letišti navozuje příjemnou, tady možná trochu posmutnělou atmosféru. Aby se lidem dobře nakupovalo, dobře odlétalo, dobře sedělo v kinosále. Že Hřebejkovi tato snaha vychází, ještě není důvodem pro intelektuální odpor.
Často se Hřebejkovi vyčítá obsazování stále stejných herců. Jiří Macháček v roli pragmatického cynického mužského hovada působí ale velmi přesvědčivě a nově. To platí i o Emílii Vašáryové, která se našla v roli Nory a oproti řadě utrápených maminkovských rolí hýří zralou krásou.
Simona Babčáková tu nehraje jen nosem, který odstartuje manželovu krizi středního věku, dobře se vede i Pavlu Liškovi v roli jejího nového nápadníka nebo manželské dvojici Oskarových rodičů v podání Pavla Landovského a Niny Divíškové.
Za objev lze považovat Martinu Krátkou alias někdejší Oskarovu žačku Simču, toho času prostitutku, i obsazení výkonného ředitele karlovarského festivalu Kryštofa Muchy.
Sestavu tváří z bulvárních magazínů včetně Karla Gotta či dua Těžkej Pokondr si Hřebejk mohl odpustit. Na druhou stranu jsou docela vtipným obrazem českého mikrosvěta, který se celý potkává v jednom zatuchlém českém rybníčku - jehož je ovšem i Hřebejk s Vieweghem součástí.
Z filmu oproti řadě předchozích vieweghovských adaptací navíc netrčí jeho literární podstata, záliba autora v sebeironických komentářích a v neustálých citacích.
Tradičně vieweghovské hlášky jsou naopak přetaveny v autenticky znějící dialogy, film přitom na slovech není zdaleka postaven tolik jako na obraze - třeba hned v jedné z úvodních scén, kde je odhalen nos ve stínu vrhaném na zeď či ve scénách Oskarovy jízdy noční Prahou.
Převedení povídek z Vieweghovy sbírky Povídky o manželství a sexu na plátno skřípe až ve druhé polovině, kdy autoři náhle opouštějí rozjetý příběh, aby odbočili do epizody z nevěstince.
Od ústředního motivu má ale tahle historka příliš odstředivý charakter, Nestyda se velmi zpomalí, až zastaví, a těsně před koncem znovu těžce nahazuje motor.
Hřebejk se v Nestydovi podobně jako v Medvídkovi věnuje příběhům své generace - tady ale mnohem uvěřitelněji a úspěšněji. Pro ty, kdo Hřebejka a Viewegha jako pověstné zabíječe dobrého vkusu nemusí, je Nestyda i přes dílčí zápory dobrým důkazem toho, že občas se vyplatí změnit názor.
Nestyda, ČR, 2008, Režie: Jan Hřebejk, scénář: Michal Viewegh, Jan Hřebejk, Jiří Macháček, kamera: Jan Malíř. Hrají: Jiří Macháček, Emília Vašáryová, Simona Babčáková, Nina Divíšková, Pavel Landovský, Pavel Liška. 88 minut. Distribuce: Falcon, premiéra: 9. října 2008.
