"Vznáším žalobu na nás všechny. Protože my všichni jsme spoluzodpovědní za to, v jakém stavu je naše země od listopadu '89," říká v proslovu, kterým se otevírá nový snímek režiséra Roberta Sedláčka Soud nad českou cestou, herečka Gabriela Míčová v roli této symbolické obžaloby.
"Ročně z naší země odteče téměř 300 miliard korun na dividendách. Našim zaměstnancům platí zahraniční firmy často méně peněz, než je minimální mzda v jejich domovských zemích. Za stejnou práci dostáváme zhruba 30 procent toho, co Němci nebo Rakušané," vrší důvody, proč jsme selhali v naplňování polistopadových ideálů.
Snímek Soud nad českou cestou je jedním z mnoha, jimiž Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava letos otevírá debatu nad sametovou revolucí u příležitosti 30. výročí. Sedláčkův projekt zprvu působí jako hraný film, se zachmuřeným Aloisem Švehlíkem coby soudcem, s trochu tezovitě napsanými dialogy či monology o vývoji polistopadové společnosti.
Jenže když obžaloba a obhajoba nastolí záměrně vyhrocené pohledy na svět, začnou do děje vstupovat svědci a porotci. Mají tu své místo nehledě na české justiční zvyklosti a hrají je skuteční lidé, jejichž projevy a debaty mají bezprostřední, takřka dokumentární charakter. Objevují se ekonomové Lukáš Kovanda či Milan Zelený nebo aktivista a bývalý bezdomovec Julius Kala.
Náhle se film stává tím, čeho se v dnešním veřejném prostředí často nedostává: prostorem k debatě. Jihlavský festival, který si živý dialog dává odjakživa za své krédo, se bude snažit připomenout významné jubileum právě takto, nikoli oslavně, ale jako příležitost k reflexi. S přesahem do předlistopadové minulosti a hlavně k dnešku.
Režisérka Andrea Sedláčková ve filmu Konspirace 89 elegantně spojuje minulost s přítomností, když zkoumá dnešní konspirační teorie o tom, že pád minulého režimu byl pečlivě zorchestrované představení. Toto východisko nabízí vhled do mnohých detailů průběhu 17. listopadu 1989, ale především se pokouší naslouchat jak konspirátorům, tak přímým účastníkům a skrze to ukázat účinnou podobu boje s teoriemi tohoto druhu.
Sedláčková nejprve představuje spiklenecký pohled, trpělivě ukazuje, jak snadno může začít být přesvědčivý. Až pak otevírá prostor jinému úhlu. Včetně svědectví, která představu sametového cinkání klíči především pro mladší generace obalují trochu drsnějšími detaily.
"To nebyla žádná sametová revoluce, tam bylo 600 zraněnejch lidí a z toho 40 s trvalými následky, tam byly rozbitý hlavy, rozkopaný ledviny, rozkopaný genitálie, zlomený páteře," vzpomíná například účastník demonstrací Martin Mejstřík.
Festival také nabídne dva pohledy na Václava Havla: jak ho v takřka neznámém snímku Vision 2000 z roku 1993 viděl režisér Juraj Herz a jak naopak na poslední roky prvního polistopadového prezidenta nahlíží s odstupem režisér Petr Jančárek v připravovaném filmu Tady Havel, slyšíte mě?. Ten přijal v dubnu 2009 Havlův návrh, aby natočil zbytek jeho života. Režisér promluví o tom, jak po uplynulou dekádu dával dohromady něco zcela jiného než "naleštěný pomník velikána".
Filmový kritik Kamil Fila se ve dvou přednáškách ohlédne za tím, jak dobové nálady i strachy reflektovala samotná kinematografie. "Do dnešních dnů jako zpráva přežilo snad jen Dědictví aneb Kurvahošigutntag, ovšem titulů zachycujících raný divoký kapitalismus bylo daleko více," říká Fila, který promítne signifikantní ukázky ze známých i pozapomenutých snímků jako Konec básníků v Čechách, Divoké pivo, Hotýlek v srdci Evropy či Trhala fialky dynamitem.
Po revoluci se ovšem zrodily také nové typy audiovizuálních obrazů. "Už na škole kolovaly véháesky s reklamami z Cannes," vzpomíná režisér Jan Svěrák ve snímku Česká reklama na počátky odvětví, které učarovalo mnohým tvůrcům. "Na krátké ploše za obrovského úsilí a využití všech tvořivých schopností a techniky byly udělané malé básně. Já jsem se zamiloval a chtěl jsem dělat reklamu."
Pravidla reklamního žánru byla tehdy naplňována s podobnou spontánností jako mnohá jiná odvětví v 90. letech. A tak v první Svěrákově reklamě operní pěvci bez košil, které se jim zrovna praly, zpívali árii: "Ó Lanza mia, ó Lanza má, bělí a voní při všech teplotách."
Ale byla to také doba velkého byznysu a rozpočtů. Reklama na Eurotel z roku 1993, zvoucí diváky za zvuků zobcové flétny mezi vrcholky zasněžených hor, byla nejdražší, jaká se tu tehdy natočila. "Stála deset milionů korun," vzpomíná autor její hudby Ondřej Soukup.
