Jeho rodové kořeny sahají k Richardu III. Cumberbatch zažil tibetský klášter i únos

Britský tisk před lety zařadil tehdy začínajícího Cumberbatche do prestižního výběru klíčových uměleckých osobností 21. století a označil ho za Laurence Oliviera nastupující generace. V dobovém kontextu to mohlo působit jako novinářská nadsázka a snaha o umělé vytvoření nového idolu. S odstupem let však toto srovnání nepůsobí nijak přehnaně. Cumberbatch se stal globálně uznávanou kulturní ikonou a interpretem neobyčejné tvárnosti.

Navenek ho přitom nežene touha po neustálém kariérním vzestupu, penězích a cenách, přestože jeho sbírka již obsahuje cenu BAFTA, Emmy i dvě oscarové nominace. Sám uvádí, že dává přednost neomezenému pohybu napříč celým žánrovým spektrem. Věří totiž, že jedině takový přístup k látkám – od velkolepých trikových filmů po experimentální divadlo – ho dokáže lidsky i řemeslně obohacovat a chránit před uměleckou stagnací.

Paradox původu

Při zběžném pohledu na Cumberbatchův životopis je snadné podlehnout iluzi o předem umetené cestě privilegovaného kluka z vyšší společnosti. Narodil se 19. července 1976 v Hammersmithu do rodiny etablovaných divadelních a televizních herců Timothyho Carltona a Wandy Venthamové a vyrůstal v prestižních čtvrtích Kensington a Chelsea. V jeho rodokmenu figurují významní diplomaté i ponorkový důstojník z obou světových válek. Cumberbatchovi předci byli dokonce v příbuzenském vztahu s králem Richardem III. Toho si herec později s hrdostí zahrál v shakespearovském televizním cyklu V kruhu koruny. 

V Cumberbatchově minulosti ale najdeme i temnější kapitoly. Jeho prapředek Abraham Cumberbatch v roce 1728 získal plantáže na Barbadosu, kde rodina po generace využívala otrockou práci a stala se jednou z nejbohatších v tehdejší Británii. Když bylo otroctví v roce 1833 zrušeno, stát rodině vyplatil obří kompenzaci. Ačkoliv tyto historické vazby dodnes podněcují mediální spekulace o morální odpovědnosti a možných finančních reparacích, sám herec upozorňuje, že rodinné bohatství bylo v době jeho narození již dávno vyčerpáno a on sám vyrůstal v poměrech klasické střední třídy.

Studium na internátní škole Harrow School, kam nastoupil v osmi letech jako stipendista, probudilo jeho herecký talent. Stal se členem školního dramatického klubu a již ve dvanácti letech debutoval na jevišti jako královna víl Titanie v Shakespearově Snu noci svatojánské. Jeho tehdejší učitel dramatu na něj vzpomínal jako na nejlepšího školního herce, s jakým kdy pracoval, přestože ho zároveň varoval před tvrdou a nejistou realitou herecké profese.

Zásadní formování Cumberbatchovy osobnosti však nastalo až v momentě, kdy akademický svět na čas opustil. Během roční pauzy před nástupem na univerzitu v Manchesteru se vydal do indického Darjeelingu, kde dobrovolně a bez nároku na honorář vyučoval angličtinu v tamním tibetském klášteře. Právě zde poprvé hlouběji přičichl k buddhistické filozofii, konceptu pomíjivosti a meditaci, které od té doby tvoří mentální osu jeho života i herecké praxe založené na absolutním soustředění. Po návratu dokončil studia v Manchesteru a absolvoval magisterský program klasického herectví na prestižní London Academy of Music and Dramatic Art. Do čela této instituce se v roce 2018 symbolicky vrátil jako její prezident.

Jihoafrické znovuzrození

Zatímco indický klášter Cumberbatchovi poskytl vnitřní klid, jihoafrická zkušenost z roku 2005 zcela změnila jeho pohled na smrtelnost. Během natáčení minisérie Až na konec světa se s kolegy vracel z výletu, když jim uprostřed pustiny praskla pneumatika. Než stačili situaci vyřešit, byli přepadeni gangem ozbrojenců, svázáni, naloženi do auta a drženi v zajetí s pistolemi u hlavy. Těsně předtím, než k incidentu došlo, poslouchal Cumberbatch ve sluchátkách melancholickou skladbu How to Disappear Completely od Radiohead – píseň o touze zmizet se tak pro něj stala ironickým soundtrackem k boji o holý život.

Únosci je nakonec po dlouhých hodinách plných teroru bez jakéhokoliv vysvětlení propustili uprostřed divočiny. Tato traumatická událost však v herci nezanechala paralyzující úzkost. Naopak v něm probudila silný a nekompromisní impulz žít naplno, neplýtvat časem a překonávat vlastní limity, což se v následujících letech projevilo jak v jeho divokém pracovním tempu, tak v preferenci adrenalinových sportů a extrémních hereckých výzev.

Cumberbatch eklekticky střídá polohy a žánry, aby si udržel tvůrčí energii a zdravý rozum. Když například na divadelních prknech poprvé zazářil ve West Endu v Ibsenově Heddě Gabler a musel každý večer procházet tíživou zkušeností jevištní sebevraždy, záměrně jako protiváhu vyhledal čistokrevnou komedii Zahřívací kolo. Následně exceloval jako dekadentní aristokrat David Scott-Fowler ve hře Po tanci v Královském národním divadle.

Jeho styl v sobě spojuje technickou preciznost s naprostým fyzickým ponorem. Dobrým příkladem divadelní virtuozity byla jeho slavná dvojrole ve Frankensteinovi pod režijním vedením Dannyho Boylea. V této inscenaci se s kolegou Jonnym Lee Millerem na střídačku každý druhý večer dělil o role stvořitele Victora a jeho oživeného Monstra. Výkon, který byl v rámci National Theatre Live přenášen do kin po celém světě, mu vynesl ceny Olivier, Evening Standard i Critics' Circle. V roce 2015 na tyto úspěchy navázal rolí Hamleta v Barbicanu.

Ve filmu tento intenzivní přístup dovedl k dokonalosti ve westernovém dramatu Síla psa režisérky Jane Campionové, kde ztvárnil krutého montanského rančera. Během natáčení uplatňoval metodu permanentního setrvávání v roli: odmítal slyšet na své civilní jméno, na place se záměrně nemyl, učil se vyřezávat ze dřeva a osvojoval si hru na banjo. Za svou oddanost roli zaplatil trojnásobnou otravou nikotinem, protože musel neustále kouřit silné ručně balené cigarety bez filtru.

Cumberbatch ale striktně odmítá vnímat herectví jako formu psychoterapie. Práce podle něj nesmí sloužit k léčení vlastních traumat. Herectví bere jako službu příběhu a řemeslo, které vyžaduje absolutní přítomnost v daném okamžiku. Schopnost maximální koncentrace využívá i při práci na monstrózních projektech z komiksového světa Marvelu, kde jako Stephen Strange musel vyjádřit opravdové emoce mezi zelenými plátny, senzory a jinou složitou technikou. Transformace doktora Strange z egoistického neurochirurga ve vševědoucího ochránce reality mimochodem v mnohém zrcadlí Cumberbatchův zájem o proměny vědomí.

Od Hawkinga k Turingovi

Dominantním motivem Cumberbatchových nejvýznamnějších rolí zůstává portrétování mužů obdařených mimořádným, až nadlidským intelektem, kteří jsou však zároveň emocionálně izolovaní, sociálně neohrabaní nebo uvěznění v pasti vlastního ega a geniality. Tento typ postav předznamenal již televizní snímek Hawking z roku 2004, kde ztvárnil mladého Stephena Hawkinga na prahu vědecké kariéry a počínajícího boje s těžkou nemocí, za což si vysloužil nominaci na cenu BAFTA.

Mezinárodní superhvězdu z něj učinila moderní adaptace Sherlocka na BBC. Cumberbatch vtiskl slavnému detektivovi moderní, chladnou a asociální tvář „vysoce funkčního sociopata“. Seriál zaznamenal tak masivní úspěch, že na internetových platformách vedl ke vzniku jednoho z nejoddanějších fanouškovských kultů v historii moderní televize. Vrcholem této tematické linie se pak stalo jeho ztvárnění matematika Alana Turinga v historickém dramatu Kód Enigmy. Vytvořil studii tichého, traumatizovaného génia, čelícího krutosti tehdejších britských zákonů kriminalizujících homosexualitu.

Cumberbatch v souvislosti s podobnými rolemi často zdůrazňuje důležitost debaty o mužské emocionální negramotnosti a zranitelnosti, což reflektují i jeho další projekty – ať už to byla role politického stratéga Dominica Cummingse ve snímku Brexit, sebedestruktivní titulní hrdina minisérie Patrick Melrose, nebo postava ovdovělého otce v psychologickém dramatu Křídla smutku. 

Související

Cumberbatch jako zoufalý muž, který truchlí. Do kin jde emotivní drama Křídla smutku

Mimo záři reflektorů Cumberbatch systematicky využívá svůj společenský vliv k politickému, lidskoprávnímu a charitativnímu aktivismu. Dlouhodobě působí jako ambasador organizace The Prince's Trust, podporuje charity pomáhající znevýhodněné mládeži skrze umění a je patronem asociace bojující proti nemoci motoneuronu, k níž má blízko od dob natáčení Hawkinga. Jako hrdý feminista a zastánce práv LGBT+ komunity osobně oddal své přátele stejného pohlaví a inicioval otevřený dopis, v němž požadoval plošné omilostnění všech homosexuálních mužů odsouzených podle někdejších britských zákonů. 

Ostře vystupoval také proti válce v Iráku a v roce 2015 neváhal přímo z divadelního jeviště Barbicanu po děkovačce Hamleta emotivně kritizovat britskou vládu za její liknavý přístup k uprchlické krizi. Pro uprchlíky pak vybral přímo od diváků přes 150 tisíc liber. Jeho politická angažovanost nepolevila ani v nedávné době, kdy se připojil k více než třem stovkám britských kulturních osobností v otevřeném dopise premiérovi Keiru Starmerovi, v němž požadovali okamžité ukončení britské spoluúčasti na genocidě v Gaze. 

Související

Drsná manželská Válka Roseových je zpět. S Cumberbatchem a Colmanovou v čele

Uprostřed tohoto permanentního společenského tlaku, kyberstalkingu, náročného rodinného života s manželkou Sophie Hunterovou a třemi syny a neúprosného kolotoče komerčních závazků – jako jsou kampaně pro luxusní značky Prada či Jaeger-LeCoultre – si letošní jubilant uchovává onen vnitřní klid, který kdysi našel v klášterní samotě v Darjeelingu. Na otázku po podstatě lidského štěstí odpovídá s odzbrojující věcností zbavenou jakýchkoliv frází: štěstí je pro něj pouhá schopnost čistého bytí v přítomném okamžiku. Jakékoliv křečovité hledání ideálu nás totiž od skutečného prožívání reality jen odvádí.