Poté, co se poslední film Paula Thomase Andersona Lékořicová pizza (o křehkosti dospívání na pozadí proměňujícího se filmového průmyslu v 70. letech) nedostal do české distribuce, přichází k nám jeden z nejrafinovanějších amerických režisérů s extatickou novinkou Jedna bitva za druhou. Andersonova filmografie neustále osciluje napříč žánry, přičemž všechny jeho snímky působí originálně a autorsky. Tvůrce chce na natáčení bavit především sebe, což se mu dokonale daří přenést i na diváky.

Dějově se často obrací do minulosti, jeho příběhy jsou však výsostně univerzální, hledají klíč k porozumění dneška. Ať už šlo o snímek Až na krev (tragédii rozkladu člověka vepsanou do ropné fresky zachycující počátky bezcitného kapitalismu), takřka biblickými motivy prostoupený kaleidoskop Magnolia, chladnou analýzu posttraumatického syndromu Mistr nebo významovými vrstvami protkanou Nit z přízraků.

Zobrazit 11 fotografií

Nevíme dne ani hodiny

Jedna bitva za druhou je pravděpodobně jeho nejsoučasnější titul, byť časově nespecifikovaný. Film se opět zaměřuje na velký mýtus amerického snu a tentokrát i všudypřítomnou společenskou paranoiu, kdy nevíme, co nás čeká zítra. Volně adaptuje knižní předlohu Městečko Vineland od amerického postmodernisty Thomase Pynchona, od nějž si vypůjčuje střídání žánrů, roztodivné postavy a absurdní podstatu přítomnosti. Snímek otevírá energický a hudbou poháněný segment, kdy sledujeme počínání revolucionářské organizace French 75.

Skáčeme ze scény do scény, nemáme čas utřídit si myšlenky. Hudba vykazuje arytmické tóny, jako by skrývala neustálou hrozbu. Děj zaostřuje na postavy Boba v podání vynikajícího Leonarda DiCapria a afroamerické Perficidy ztvárněné Teyanou Taylorovou. Ona je rebelujícím a živelným motorem, on podporujícím specialistou na výbušniny. Postupně se mezi nimi rozvíjí vztah, který vyústí v početí dcery Willy.

Perficida během jedné z akcí sexuálně poníží plukovníka Lockjawa, kterého hraje Sean Penn ve své takřka životní roli. Ten ji od té doby pronásleduje. Nadřazený rasista Perficidou opovrhuje, ale láká ho i zvrácená představa být ovládán pro něj "nečistou" rasou. Úvodní sekvence napumpovaná adrenalinem nás neustále vyvádí z komfortní zóny a záhy se vše mění v ostrou deziluzi - to když jsou revolucionářské snahy potlačeny.

Ocitáme se o 16 let později. Bobův zápal vyhasl, pod novým jménem teď v ústraní sám vychovává dceru Willu. Proplouvá životem, možná bojem už trochu znavený, neustále bafající jointa či crackovou dýmku. Willa je soběstačnou a svéhlavou studentkou. Ozvěny minulosti a hon na revolucionáře však znovu zasáhnou do jejich zdánlivě poklidného života. V jádru vyprávění se najednou ocitá vztah otce a dcery, opředený výraznými melodramatickými konturami.

Anderson nás po chvilce spočinutí opět zavádí do koloběhu nejistot a prudkých dějových zvratů. Perspektivy se střídají mezi pohledy Willy, plukovníka a Boba, jemuž pomáhá lokální sensei Sergio, kterého hraje jako vždy excelentně stoický a nonšalantní Benicio del Toro. Postavy jsou ustavičně v pohybu. Stále více prosakuje groteskní podstata provázaná s rodinnými motivy, černou komedií a thrillerem.

Vykořeněný svět, v němž jeptišky střílí ze samopalů

Stejně jako ve všech filmech od Andersona i zde sledujeme nezařaditelné postavy, nesoucí takřka sisyfovský úděl v podobě hledání klíče k sobě samým i realitě. Anderson spoléhá na jednoduchost i výtvarnou stránku filmu, ale se stejnou genialitou předvádí také akční scény. Jmenovitě jedna z automobilových honiček po silnici vedoucí napříč rozpálenou pouští je odzbrojujícím způsobem hypnotická. Vidíme vykořeněný svět, v němž střílejí jeptišky ze samopalů a probíhá systematická likvidace revolucionářů, i to, že největší vliv na společenské dění mají puritánští rasisti vyznávající svatého Mikuláše, zatímco někteří jedinci neváhají kvůli osobním mindrákům mobilizovat armádní složky a rozbořit jakoukoli komunitu či infrastrukturu.

Mezi řádky se film ptá, zda už ze samého boje nejsme unavení. Má však daleko od rezignace, naopak, drží se naděje na lepší zítřky, což ztělesňuje především postava Boba. DiCaprio pobíhající v županu a užívající různé tlumící látky je skvěle zahranou tragickou i groteskní figurou.

Související

„Můj život už vašemu Bohu nepatří!“ Temný Dracula ožije v očekávaném Bessonově filmu

2:13

Sean Penn pak svoji maniakální figurku pojímá jako výsměch všem autoritářským uzurpátorům, i když u něj kořeny zla a zklamání chápeme. Mezi obrazy pak subtilně proniká odkaz historie, kterou psali a píší bílí muži u moci, řídící se iluzorním a bizarním kodexem, neváhající potlačit a vymazat takřka cokoli. Film trefně zachycuje přesycenost nejen mediálního prostoru dneška. A nad tím vším se tyčí otázky ohledně nejisté budoucnosti postav, nás i světa.

Jedna bitva za druhou je film o odvěké válce za správnou věc, která pro každého znamená něco jiného, a zároveň jde o niterně humanistický příběh, jenž s každým dalším zhlédnutím odhaluje nové vrstvy a formální genialitu. Paul Thomas Anderson opět dokazuje, že málokdo vnitřním rozporům a kultuře (nejen) své země rozumí tolik jako on.