reklama
 
 

Je těžké být milován tupci, říká film z Jednoho světa

17. 3. 2009 21:00
Dokument o soudním sporu ohledně karikatur Mohameda

Recenze - Velkou část filmů festivalu Jeden svět představují díla, která ukazují, jak v zemích třetího světa trpí nevinní lidé materiálním nedostatkem a pod vlivem kulturní zaostalosti - či naopak jak v západní společnosti trpí obyvatelé kapitalistické společnosti pod nemilosrdným diktátem výroby a konzumace a nezbývá jim místo pro duchovní život.

Výjimečným se proto stane film, který pro jednou hájí výdobytky západní civilizace a pomocí kultivovaného dialogu se brání proti nedemokratickým tendencím, které přicházejí v rámci multikulturní globalizace.

Kauza s karikaturami islámského proroka Mohameda, která se udála během roku 2006, ukázala, jak jsou západní média v rámci politické korektnosti přespříliš opatrná a podléhají zbytečné autocenzuře.

Karikaturistické soutěžní kolečko

Není přitom velkých pochyb, že rozhořčení si většina muslimských demonstrantů způsobila vlastním nedostatkem smyslu pro humor, negramotností, neznalostí cizích jazyků a tím, že podlehla mnohdy lživé propagandě.

Součástí kampaně proti dánským novinám Jyllands-Posten totiž byly i fotografie muže s prasečím rypákem či kopulující psy, které přitom vznikly při úplně jiných příležitostech a nebyly součástí stránky s ostatními karikaturami.

Jen málo západních médií vyjádřilo jednoznačnou solidaritu s dánským deníkem a odvážilo se karikatury přetisknout. Jako zásadní čin to ovšem pochopila redakce francouzského politicko-satirického týdeníku Charlie Hebdo, která uspořádala ještě další karikaturistické soutěžní kolečko.

Čtěte také:
Dánové v Černého díle vidí Mohameda. Protesty nečekají
Usáma hrozí Evropě kvůli karikaturám Mohameda
Dánské deníky znovu otiskly Mohamedovu karikaturu

Jistě lze namítnout, že cíl mohl být i komerční - a vskutku „mohamedánská" čísla se prodávala třikrát více, než byl běžný náklad časopisu - nicméně primárně tu šlo o morální princip.

Následovala předpokládatelná žaloba ze strany francouzských muslimských organizací a dlouhý soudní spor. Režisér Daniel Leconte se jej rozhodl zaznamenat od počátku, přestože nebylo jisté, jak pře dopadne, a navíc nedostal žádné prostředky od televizních kanálů, které od neobvyklého dokumentu s příliš kontroverzním tématem daly ruce pryč.

Výsměch libovolné myšlence

Výsledný film Je těžké být milován tupci poskytuje možnost vidět, jak fungují demokratické instituce v praxi, a přináší úlevné zjištění, že ve Francii umí lidé i nad citlivými tématy velmi věcně diskutovat. Těžko si představit, že by se na podobné úrovni odehrávaly veřejné polemiky u nás.

Snímek poskytuje víceméně vyvážený prostor oběma stranám a rozvíjí řadu úvah různými směry. Je zjevné, že hlavním tématem je svoboda projevu a nezávislost tisku, kdy zákon umožňuje vystavovat libovolnou myšlenku výsměchu. Předmětem líčení tedy bylo, že kritika terorismu, není kritikou islámu jako takového, ale výsměch deformaci islámu, kterou provádějí sami teroristé.

Zároveň se tu rozebírají i všechny přilehlé problémy. Tím prvním je rasismus a islamofobie, dalším obecná rozprava nad tím, co pro nás znamená náboženství, a konečně také to, zda může západní civilizace vnucovat svá měřítka jiné civilizaci - zvláště tehdy, má-li kvůli kolonialistické minulosti máslo na hlavě.

Během dvou hodin zaslechneme ve velmi dynamickém a napínavém sestřihu snad veškeré možné argumenty pro a proti. Jednotliví účastníci se prokazují jako velmi vzdělaní, kultivovaní a se zájmem o věcné jádro sporu.

Rozebírá se podstata fungování vtipu, hledají se možné hranice humoru, kladou se otázky, zda jádrem karikatur je urážka jednotlivců, etnika, náboženství, nebo prostě jenom pitomců a fundamentalistů všeho druhu.

Nechybí rozbor základů islámské věrouky a kromě zjevných rozdílů mezi různými skupinami (šíité umožňují Mohameda zobrazovat, sunité nikoli) se narazí i na problém, že ani případná urážka Mohameda není útokem na pilíř tohoto náboženství, poněvadž tím je pouze Bůh.

Zdá se tedy, že uraženost muslimů souvisí i s tím, že nejsou dobře obeznámeni se základy své víry a jejich vztahovačnost je nesmyslná.

Nejpalčivěji působí zmínky o tom, že Francouzi se nicméně k muslimům chovají dlouhodobě nadřazeně a neváží si ani toho, že za ně bojovali v alžírské válce, kdy nevadilo, zda mají na své straně fundamentalisty.

Tato teze je sice logicky zpochybnitelná - jak to souvisí s tím, jestli humor poukazuje na extrémy? - ale člověku dojde, že v sebelépe definovaném soudním sporu jde vždy o velmi osobní věci a o to, do jaké kulturní či sociální skupiny patříte. Pravda ohledně významu kreseb není absolutní, ale bohužel kulturně relativní.

Zvláštní forma diskriminace

Nicméně hlavní body, jimiž se redakce Charlie Hebdo bránila, zůstávají nezpochybnitelné. Jednak se podaří dokázat, že fundamentalisté nemají smysl pro humor, jejž zcela vytěsnili ze svého života, a tudíž nemohou rozhodovat o tom, co je vtipné, či nikoli.

Dále, že i v islámské kultuře existuje satira, a tudíž západní média neprovádějí žádný zákeřný útok neznámým a nepřípadným stylem, a především, že se i sebehůř naladění lidé musejí smát, když si začnou listovat stránkami dotyčného časopisu. Stačí si to v soudní síni empiricky ověřit.

Obhájce se v jedné chvíli zeptá na zásadní věc: mají muslimové pocit, že se s nimi zachází jinak než s ostatními, nebo se naopak chtějí povyšovat nad ostatní a mít speciální privilegia? Copak Charlie Hebdo neotiskuje karikatury o křesťanech a papeži, copak tu nejsou narážky na židy, buddhisty a další? Nebyla by naopak zvláštní forma diskriminace, kdyby se nesmělo vtipkovat jen na účet muslimů?

Snímek končí triumfálním vítězstvím rozumu nad iracionalitou a naznačuje, že celý proces byl důležitý nejenom pro obhajobu západních hodnot, kam patří i sprosťačiny na účet autorit), ale byl velmi užitečný pro samu muslimskou komunitu, která konečně začala mluvit o věcech, o nichž se dosud muselo mlčet.

Film Je těžké být milován tupci (název pochází z bubliny, kterou vypustil na obálce časopisu sám Mohamed s hlavou v dlaních) by neměl zůstat jen v oběhu menšinových festivalů, ale měl by být zakoupen některou z našich televizí a odvysílán v hlavním vysílacím čase.

Musím říct, že něco tak napínavého a zásadního, jsem neviděl už dlouhou dobu.

C'est dur d'être aimé par des cons (It's Hard Being Loved by Jerks), Francie, 118 minut. režie: Daniel Leconte. Festival Jeden svět.

autor: Kamil Fila | 17. 3. 2009 21:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama