"Já narcistka nejsem," hájí se v úvodu třicátnice Signe, v hlase ani náznak pochybnosti. Temná komedie debutujícího režiséra Kristoffera Borgliho v následujících 90 minutách mnohokrát doloží, že opak je pravdou. Plavovlasá servírka z oselské kavárny netouží být jen středem pozornosti, ale rovnou vesmíru.
Ostatní jsou pro ni pouze zrcadly potvrzujícími její existenci. K ničemu jinému je nepotřebuje. Ani svého přítele, umělce Thomase, jenž vytváří instalace z ukradených křesel. Pár spojuje toxicita, ve které se podporují navzájem. Každé setkání s rodinou či přáteli i obyčejnou cestu autobusem berou jako klání, kdo k sobě strhne víc pohledů. Ať lhaním, předstíráním alergie na ořechy, nebo krádeží luxusního vína.
Thomas je již zkušený hráč, Signe se zprvu ostýchá. Brzy jí ale dojde, že pokud nehodlá zůstat ve stínu čím dál úspěšnějšího partnera, což při své žárlivosti vážně nechce, bude muset přitvrdit.
Příležitost se naskytne, když do kavárny vpadne zakrvácená žena, kterou pokousal pes. Zatímco druzí zděšeně přihlížejí, Signe jí zachraňuje život. V traumatické události nachází perverzní potěchu. Na chvíli je hrdinkou, připadá si důležitá. Dokonce i Thomas se k ní chová soucitně, když partnerka přichází domů v zakrvácené košili, kterou si strategicky nechala na sobě.
Slastný, návykový pocit uznání protagonistka opětovně navozuje už méně zdravým způsobem. Přes dealera objednává několik balení ilegálních léků proti úzkosti, jejichž užívání způsobuje vyrážku. Servírka je zobe nejdřív po pilulkách, pak po hrstech. Záhy má celou horní část těla včetně tváře posetou ekzémem a krvácejícími boláky.
I když se Signe dostane do nemocnice, se zafačovaným obličejem si nejdřív pořizuje selfie. Konečně dosáhla svého. Se znetvořením je zajímavá, aniž by si neustále musela něco vymýšlet. Stačí přesvědčivě hrát oběť. Thomas ovšem nechce připustit, aby jeho ego zastínilo cizí neštěstí.
Tímto způsobem film čím dál víc stupňuje projevy patologické sebestřednosti. Když jde o vyvolání lítosti a pocit viny, pro aktéry není tabu nic. Ani smrt. Hrdinčiny narcistní rysy jsou sice zhuštěné a komicky přehnané, ale pořád uvěřitelné díky herečce Kristine Kujath Thorp, která předloni zazářila v jízlivé těhotenské komedii Ninjababy. Za absurdními výstupy stále vnímáme nejistou ženu s narušeným vnímáním vlastní osobnosti.
Snímek balancuje mezi černou komedií a vážnou charakterovou studií. Signe a Thomas jsou současně psychologicky uvěřitelné postavy i zosobnění nejhorších symptomů nemocné doby, jež vyrábí narcisy jako na běžícím páse.
Dnes už nežijící americký sociolog Christopher Lasch psal koncem 70. let minulého století o kultuře narcismu jako jednom z průvodních jevů konzumní společnosti. Ten ještě nabral na síle s boomem sociálních sítí, kde si každý může najít publikum, svůj zdroj srdíček a lajků. Spatřujeme-li ovšem smysl hlavně v tom, jak se jevíme navenek, investujeme víc do sebe a vlastního uspokojení než do druhých.
Snímek zachycuje nejen tyto mechanismy, ale v pozdější části také fungování módního a reklamního průmyslu, což zdůrazňuje satirický rozměr a ještě víc poukazuje na dvojí tvář Signe. Svou situaci si způsobila sama a díky ní má částečnou kontrolu nad okolím. Kvůli zachování přízně ovšem tají pravdu a "prodává" přesně opačné hodnoty jako smutek, bezmoc či strach.
Přesvědčení antihrdinky, že se jí všechno musí přizpůsobit, demonstruje její denní snění. Svět, který si pro sebe vybájila, stále víc splývá s realitou a Signe se také na veřejnosti začíná chovat, jako kdyby na každém rohu číhal zástup paparazziů. Instagramové pózy předvádí, i když se nikdo nedívá.
Nikdo kromě kamery Benjamina Loeba. Ten herce často zabírá z dálky, objektivem s velkou ohniskovou vzdáleností, a pomalu na ně najíždí, jako když voyeur z úkrytu šmíruje oběť.
Nezvyklý styl odpovídá vyšinutému uvažování protagonistů, stejně jako možná některých influencerů z YouTube či TikToku. V této podobě je zkrátka život jedna velká reality show. A vyhrává ne ten, kdo je talentovanější, ale kdo na sebe všemi myslitelnými prostředky strhne víc pozornosti.
Film
Je mi ze sebe špatně
Scénář a režie: Kristoffer Borgli
Film Europe, česká premiéra 16. února.
