Je hodně těžké narodit se jako Rom, říká režisér Petr Václav

Jan Gregor Jan Gregor
28. 5. 2014 11:49
Rozhovor s Petrem Václavem, který natočil snímek Cesta ven v českých ghettech a s jejich obyvateli. Zkoumá tak vztah Čechů k menšinám i stav celé společnosti.
Režisér Petr Václav na festivalu v Cannes.
Režisér Petr Václav na festivalu v Cannes. | Foto: Šimon Šafránek

Rozhovor - Režisér Petr Václav se právě vrátil z festivalu v Cannes, kde představil svůj nový film Cesta ven - drsně a autenticky působící příběh Romky, která se snaží vymanit z nepříznivých životních podmínek.

Filmař, který žije léta ve Francii, se do českých kin vrací třináct let po svém posledním celovečerním snímku Paralelní světy. A jedná se o silný film, který v kontextu tuzemské kinematografie vypadá jako zjevení.

S Petrem Václavem jsme si nepovídali jen o filmu, který v těchto dnech vstupuje do kin, ale také o našem vztahu k menšinám a stavu naší společnosti jako takové.

Podívejte se na ukázku z filmu Cesta ven.
Podívejte se na ukázku z filmu Cesta ven. | Video: Aerofilms

Aktuálně.cz: Jaké jste měli v Cannes na váš film reakce?

Petr Václav: Největší mediální publicitu má samozřejmě hlavní soutěž, takže ze strany novinářů nebylo publikovaných reakcí zatím příliš. O našem filmu budou média referovat především až v rámci distribuce. Publiku se Cesta ven líbí, alespoň tak usuzuji z toho, co lidé říkají přímo nám, i z tiché pošty, která tady v Cannes docela funguje. Ta ovšem zároveň říká, že nejsme komerční titul, jelikož sázím spíše na pravdivost než na citový kalkul. To mi bylo jasné. Pozitivní je, že se na náš film nedívají lidé jako na zprávu z cizího a vzdáleného světa. Problematika je jim blízká a i přes svou tvrdost je prý Cesta ven zároveň nositelkou světla, poezie a naděje.

A.cz: Máte výhodu jistého nadhledu nad naší realitou, protože žijete většinu času ve Francii. Jak hodnotíte skutečnost, že se tu nikdo v posledních letech nepokusil o sociálně realistické drama z prostředí sociálně vyloučených lokalit? Nebyl i to impuls pro natočení Cesty ven?

Režisér Petr Václav při natáčení Cesty ven.
Režisér Petr Václav při natáčení Cesty ven. | Foto: Aerofilms

Samozřejmě, film typu Cesta ven v české kinematografii chyběl. Když jsme s producenty diskutovali o tom, že bych měl v Čechách něco zrežírovat, téma mi bylo od začátku jasné. Řekl jsem si, že sám pro sebe znovuobjevím situaci Romů v Čechách a budu o ní referovat. Zjistil jsem, že je to daleko horší, než jsem si představoval. Romové se za poslední léta propadli do bídy životního minima, do pasti zadlužení. Nemají šanci se z něj dostat.

A.cz: Máte pocit, že se za komunismu měli Romové lépe?

V žádném případě nebudu obhajovat komunismus. Ten ničil Romy známou sovětskou metodou: výhody i výprask zároveň. Přidělování bytů, odebírání dětí do ústavní péče. Povinná pracovní docházka, nebo vězení. Dnes se vše změnilo, ale ne k lepšímu. Nemají práci. Jsou téměř všichni zadlužení.

Většina Romů, stejně tak jako celá řada dalších českých občanů se ocitla tváří v tvář naprosto nepřiměřeným pokutám, finančním sankcím a exekucím. I kdyby dostali práci, jejich platy budou celá léta zadržována exekutory, kteří jim nechají jen jakési životní minimum.

Většina Romů, stejně tak jako celá řada dalších českých občanů, se ocitla tváří v tvář naprosto nepřiměřeným pokutám, finančním sankcím a exekucím. I kdyby dostali práci, jejich platy budou celá léta zadržovány exekutory, kteří jim nechají jen jakési životní minimum. Přitom k tomu vůbec nemuselo dojít, kdyby zákonodárci nebyli bývali zkorumpovaní a propojeni s exekutorskou lobby. Měl byste chuť vysvětlovat zadluženému Romovi v ghettu, kterému chodí pod okna křičet Češi, ať jde do práce, kterou nedostane, že komunismus nebyl fajn?

A.cz: Stav romské komunity je pro vás ukazatelem stavu naší společnosti?

Bezesporu. Osud Žanety, hlavní postavy mého filmu, je navíc o to zajímavější, že ukazuje, jak nesmírně těžké je narodit se dnes jako Rom. Nejedná se o téma pouze sociální a politické, ale i antropologické. Identita Romů je dnes pekelně složitá. Prožili genocidu, asimilaci, ztratili často i jazyk, protože mnozí ani romsky vlastně neumí. Nesou si s sebou zbytky romské kultury, ale rozmlácené. Přesně tak jako mnoho dnešních aborigenních obyvatel všude na světě.

Klaudie Dudová a Mária Ferencová-Zajacová na festivalu v Cannes.
Klaudie Dudová a Mária Ferencová-Zajacová na festivalu v Cannes. | Foto: moloko film

Dali jsme jim těžce zabrat a oni v tom teď kličkují. Jejich prožívání sebe sama je velmi složité. Jsou hrdí na své romství a zároveň se za něj občas stydí. Často přesně nevědí, v čem spočívá. Vědí, že jsou nenáviděni a že si zároveň dovedou ubližovat sami, a mezi sebou samými. Často sami sebe obviňují, stěžují si na své chyby, na svou neschopnost se dobrat dobrého života. A zároveň vědí, že nemají šanci žít lépe, protože o ně společnost vůbec nestojí. Přesně jako Kukačka v Cestě ven, které nezastaví autobus a ona z toho činí závěr, že ji nechtějí ani ve škole. Perou se se životem. Dostávají do držky od cizích i od svých vlastních.

A.cz: Jaká očekávání máte od uvedení filmu u nás? Nebojíte se xenofobních nebo odmítavých reakcí?

Myslím, že film takové reakce nevzbudí. Nikoho nekritizuje a vůči nikomu se nevyhraňuje. Sleduje postavy a jejich zápas se životem. Ti, kteří by se nedokázali do hlavní hrdinky vcítit, nebo jí dokonce nepřát, když sledují její příběh, by museli být poměrně záštiplní. I ti, kteří nemají Romy jako celek rádi, mohou mít rádi Žanetu. Nebo ji alespoň chápat. Zrovna tak nemají co vyčítat klukovi, který se potýká s problémy, jak uživit rodinu. Samozřejmě, dovedu si představit, že určitá část publika může nepocítit empatii k mladému muži, který má problém v životě obstát a koketuje se zločinem. Kdo by ale chtěl nepřát mladé ženě, matce, která bojuje o obyčejně důstojný život?

Cesta ven.
Cesta ven. | Foto: Aerofilms

Samozřejmě, mohu se mýlit. Možná jsem naivní a přijetí či nepřijetí mého filmu, názory na něj, budou větší informací o stavu české společnosti, než si v tuto chvíli myslím.

A.cz: Neřeknou vám, že taková Romka neexistuje, že jste si ji vymyslel?

Na to mohu odpovědět pouze to, že jsem si ji nevymyslel. Vycházel jsem z několika postav, které se jí podobají.

A.cz: Měl jste o příběhu od počátku jasnou představu, nebo se vyvíjel při rešerších v terénu a jasnější vizi mu vtiskli až herci?

Na samém počátku jsem věděl, že celým příběhem nás budou provázet dvě postavy, on a ona, a budou propadat do všech sociálních prostředí, ve kterých dnes Romové žijí. Že se přes domek z katalogu, panelák a vyloučenou lokalitu dostaneme až na ubytovnu. Věděl jsem, že v jednotlivých prostředích budou i příslušné typy postav. Potom jsem hodně cestoval po různých českých městech, setkal jsem se s mnoha lidmi. Pak jsem velmi rychle napsal scénář, ale zase jsem dalších šest měsíců hledal obsazení. Obcházel jsem zábavy, zvonil na dveře, kombinoval jsem všechny způsoby, jak objevovat lidi.

Režisér Petr Václav při natáčení Cesty ven.
Režisér Petr Václav při natáčení Cesty ven. | Foto: Aerofilms

Také mi velmi pomohl Člověk v tísni a jeho nízkoprahová centra, která nám pomáhala organizovat castingy. Viděl jsem asi tři tisíce lidí. Každý mi řekl nějaký příběh, vyprávěl o své situaci, a z toho vznikl bohatý materiál, kterým jsem obohacoval už hotový scénář. Ten se měnil také podle herců, které jsem našel. Pro některé z nich jsem roli lehce rozšířil, protože jsem je chtěl lépe využít. Domek z katalogu a jiné scény jsem naopak musel vyškrtnout, protože nebyly peníze a před natáčením jsme museli redukovat počet natáčecích dní.

A.cz: Jak jste spolupracoval s Terezou Kučerovou, která je kostýmní výtvarnicí vašeho filmu?

Nafotil jsem spousty lidí. Měl jsem bohatě zdokumentováno, jak se lidé, kteří se podobají našim postavám, oblékají. Z toho jsme vycházeli a o žádnou stylizaci či o šperkování jsme se nepokoušeli. Tereza odvedla skvělou práci. Přesně pochopila ducha současného romského odívání. Oblečení, které sama sehnala, jsme kombinovali s oblečením našich neherců.

Některé herce jsem dokonce angažoval i s tím, co měli na sobě a absolutně jsme nic neupravovali. To je například případ bratra, který si hraje pořád s telefonem. Jak jsem ho našel v červnu, tak musel přijít na natáčení v únoru, ve stejné soupravě a ve stejných botách.

Některé herce jsem dokonce angažoval i s tím, co měli na sobě, a absolutně jsme nic neupravovali. To je například případ bratra, který si hraje pořád s telefonem. Jak jsem ho našel v červnu, tak musel přijít na natáčení v únoru, ve stejné soupravě a ve stejných botách. A nebyl sám. Proč převlékat neherce, který má hrát sám sebe? Ten se přeci ohákne a učeše a namaluje sám, maskér se k němu někdy vůbec nepřiblíží. Sám jsem se zamiloval do Kukaččiny růžové soupravy. Jakmile jsem v ní Natálii poprvé viděl, říkal jsem si, že je to kostým, který má mít. Samozřejmě, tato reakce byla podřízena debatě s Terezou a hledání dalších možností, než jsme toto rozhodnutí definitivně učinili.

Samozřejmě, proběhly debaty o tom, zda ta loga nejsou v rozporu se směrnicemi České televize, která film koprodukuje. Jenže já jsem si na tom trval, protože vy dnes nemůžete natáčet film ze současnosti a gumovat značky. To by bylo stejně tak stupidní jako zakazovat hercům kouřit, jak se k tomu dnes uchylují mnohé televize, které jsou dnes schopny například chtít natočit film o Sartrovi a zakázat, aby kouřil. Jděte na web a najděte tam fotku, na které Sartre nemá cigaretu nebo dýmku v ruce.

Cesta ven.
Cesta ven. | Foto: Aerofilms

A.cz: A podobně jste pracoval i s dekorací?

Ano, s Janem Pfeifferem jsme objeli různé lokace, měl k disposici fotografie bytů, které jsem pořídil při castingu. Tam, kde jsme netočili ve vypůjčených bytech, jsme se inspirovali naší zkušeností a fotografiemi. Do vytváření dekorace jsme zapojili i naše herce Klaudii, Davida a Natálii.

A.cz: Už jste film pouštěl v Ostravě všem svým hercům. Jaké byly reakce?

Měli jsme soukromou projekci a mohu říci, že se jim film velmi líbil. Hodně se smáli, ale říkali, že měli pocity jako na houpačce. Od smutku až po legraci ze sebe sama a z té své situace. Ulevilo se mi, když potvrdili, že neměli pocit, že ten film natočil někdo zvenčí. Že jsem popsal, jak to v jejich životech chodí a jak se v těch prostředích smýšlí. Pro mě jsou herci a spolupracovníci první a nejdůležitější divák.

A.cz: V Cestě ven se bílá majorita objevuje v podstatě jenom v rolích lidí za přepážkami, doktorů, sociálních pracovnic. Všichni vlastně představují sami sebe. Jak jste je přesvědčoval, aby vám ve filmu zahráli - někdy v poněkud nelichotivých situacích?

Pro ten typ autenticity, o který se v Cestě ven snažím, prostě nešlo, aby herečka hrála pošťačku. To by nešlo dohromady s neherci. Navíc jsme ani na dobré herce neměli peníze. Všichni byli velmi vstřícní a dobře obstáli, hráli to, co velmi dobře znají: práci na přepážce, ženy v továrně, novinářku nebo třeba doktora.

Petr Václav (1967)

Cesta ven Petr Václav
  • Vystudoval dokument na FAMU. Školní film Paní Le Murie (1993) zvítězil na Mezinárodním festivalu filmových škol v Mnichově a byl nominován na Oscara v kategorii studentských filmů.
  • V roce 1994 natočil pro společnost Febio dva dokumenty z cyklu OKO - Pohled na současnost: O rasismu a Bory šumí po skalinách.
  • V roce 1996 vzbudil ohlas celovečerním debutem Marian, který pak získal několik festivalových cen a neproměnil čtyři nominace na Českého lva.
  • Velmi kladně přijala kritika i diváci jeho druhý snímek, vztahovou studii Paralelní světy (2001). Film vyhrál na festivalu Finále v Plzni Zlatého ledňáčka a opět neproměnil nominace na Českého lva v kategoriích nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli a nejlepší kamera.
  • Od roku 2003 žije ve Francii. V roce 2006 tam natočil hodinový televizní dokument Un automne evenk (2006) o kočovném sibiřském národě. V letech 2007 až 2008 vytvořil pro televizní cyklus Les visages d´Europe (TV Arte) čtyři středometrážní dokumentární snímky.
  • 29. května přichází do kin jeho třetí film Cesta ven.

A.cz: Z konkrétních motivů ve filmu mě zaujala submisivita romské komunity, ukazující se třeba v ubytovnách, kdy lidé v nedůstojných podmínkách nejsou schopni prát se o svá nejzákladnější práva. Čím to je?

To jsem rád, že to říkáte. Každý nepřítel Romů vám hned cituje, jak ho někde zmlátili jako dítě nebo okradli. Ale málokdo si všimne, že u nich ve skutečnosti panuje velká podřízenost. Asi to bude taková odvěká záležitost. Romové museli po celá staletí umět obelstít gádže, kteří je odháněli, nedovolovali jim stavět si poblíž jejich měst a vesnic tábory, anebo jen na velmi omezenou dobu. Romové museli z mnoha důvodů umět skvěle lhát, aby jim například nevzali děti nezletilých matek, museli umět všelijak kličkovat, aby přežili. Museli si z toho částečně udělat i hru a zábavu. Ale nikdy neměli šanci jít do boje, do sporu se světem gádžů. Při konfliktu s gádži hrozila smrt. Když byl konflikt vyhrocen, Romové museli prchat. Nikoli se stavět na odpor. Myslím, že to asi hraje roli i v dnešním postoji k autoritě. Raději uhnou a myslí si své. Nebo řeknou ano, znamená to ne, a zařídí se k vašemu překvapení nějak, jak jste nečekali. To je prostě umění vypěstované staletou tradicí pronásledování. A dále bych řekl, že obecně každý chudý je spíše submisivní než odbojný. Nevěří si, protože se za sebe stydí. Na tom je přeci založen princip veškerého vládnutí: nechat lidi dostatečně chudé, aby byli neznalí a žrali vám z ruky, a ne úplně hladové, aby se nezačali bouřit.

A.cz: Nedávno jste publikoval otevřený dopis ministru školství Marcelu Chládkovi, který se vyjádřil pro větší represi chovanců výchovných ústavů po návštěvě nechvalně známého zařízení v Králíkách, které jste vy dobře poznal zevnitř. Co vás na jeho postoji nejvíc rozčílilo?

Cesta ven.
Cesta ven. | Foto: Aerofilms

Mě na jeho postoji nic nerozčílilo. Kdyby mě měli politici rozčilovat... Pouze se mi zdálo, že se vyjádřil velmi nešikovně k tématu, který mě trápí, protože jsem výchovné ústavy kdysi poznal a považuji za velmi tristní, že tam po tolika letech i nadále panují surové poměry. Připadalo mi tedy, že ho mám na jeho neznalost tématu konstruktivně upozornit. Neodpověděl a na premiéru nepřijde. Někteří lidé se domnívají, že se zastávám vrahů. Samozřejmě že se jich nezastávám. I mně z nich stydne krev v žilách. Nesnáším však represi a odmítám to, aby státní instituce vyráběly citově deprivované zrůdy, které vlastně ke zločinu nabádají.

 

Právě se děje

před 30 minutami

Trump připustil, že možná podstoupí kongresové slyšení kvůli ukrajinské kauze

Americký prezident Donald Trump překvapivě připustil možnost, že by podstoupil kongresové slyšení v ukrajinské kauze, která by teoreticky mohla vést až k jeho odvolání z funkce hlavy státu. Trump to napsal na Twitteru s tím, že by se pak Kongres mohl soustředit na jiné problémy.

Veřejná slyšení ve Sněmovně reprezentantů začala minulý týden a od úterý do čtvrtka mají pokračovat slyšením dalších osmi vládních úředníků a diplomatů. Opoziční demokraté se jejich prostřednictvím snaží dokázat provinění prezidenta, který podle nich nutil Ukrajinu, aby mu dodala kompromitující informace na jeho pravděpodobného volebního soka Joea Bidena.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 45 minutami

Na jihu Francie se zřítil visutý most, do řeky spadlo několik aut. Nejméně jeden člověk zemřel

Nejméně jednoho mrtvého a několik zraněných si v pondělí ráno vyžádalo zřícení mostu nedaleko jihofrancouzského města Toulouse. Několik dalších lidí se stále pohřešuje, informovala s odvoláním na zástupce místních úřadů agentura AFP. Do řeky Tarn se zřítilo osobní auto, nákladní vůz a možná ještě dodávka. Příčina neštěstí zatím není známa.

Visutý silniční most, který se zřítil, spojoval obce Mirepoix-sur-Tarn a Bessiéres, které leží zhruba 25 kilometrů severně od Toulouse. Byl dlouhý 155 metrů a široký 6,5 metru.

Zdroj: ČTK
Další zprávy