Bývalý kaskadér a dnes velmi ambiciózní osmačtyřicetiletý režisér Jákl, autor hororu Ghoul či thrilleru Kajínek, je především schopný producent. Z projektu s plánovaným rozpočtem okolo 90 milionů korun se mu podařilo vytvořit půlmiliardový, hvězdně obsazený mezinárodní artikl.
Účast dvojnásobného držitele Oscara Michaela Cainea v podstatné roli udělala z Jana Žižky dílo, jež je třeba brát vážně. Ben Foster známý ze série X-Men v hlavní roli též představuje uznávanou veličinu, nadto na snímku pracovali zkušení střihači hollywoodských děl jako Logan: Wolverine či Statečné srdce. Druhý jmenovaný titul byl přitom pro Jákla zásadní inspirací. Režisér a autor scénáře chtěl natočit příběh o zrodu hrdiny, snímek z dob, kdy se Češi ukázali jako hrdí válečníci.
Vybral si dobrou látku. Jan Žižka byl velký stratég a inovátor, nikdy neporažený vojevůdce. Tak praví závěrečné titulky. No a pak je tu ten více než dvouhodinový snímek před nimi. Začíná velkými slovy o odvaze a dalších ctnostech. Načež se ponoří do tuctového příběhu, jehož jediným cílem je nejspíš ukázat, že středověk byl opravdu nehostinný.
Petr Jákl zná současné drsné historické a fantasy filmy či seriály od Hry o trůny po Vikingy. Také v jeho novince najdeme dostatek scén, v nichž jsou lidé nabodnuti na kůl, červi lezou z vypíchnutých očních důlků a hlavy se odřezávají velmi tupým mečem. Poslední jmenovaný příklad je zároveň příznačný pro povahu celého filmu.
Když Ben Cristovao v roli kumánského válečníka přijde o hlavu, je to opravdu bolestivá podívaná. Nejprve se protivník dlouhé vteřiny na mnoho tahů pokouší využít svou zbraň a dekapitovat asijského bojovníka technikou, kterou by asi nejvěrněji šlo popsat jako pižlání. Poté přijde milosrdný střih, hlava je oddělena od trupu a divák vysvobozen.
Přesto si klade otázku. Je to úplné neumětelství, jemuž by odpovídala absence jakékoli choreografie soubojů a akčních scén, kde se prostě jen míhají různí lidé před kamerou, která je snímá povětšinou velmi zblízka a velmi nepřehledně? Anebo se Jákl naopak pokouší vyobrazit realitu, jež není vždy fotogenická?
Jsou to asi nejvíce vzrušující otázky, jaké lze nad snímkem mít. Jinak se autoři rozhodli vyprávět o mládí slavného českého hrdiny, o němž toho zase tolik nevíme, a tak bylo možné pojmout to velmi volně. Vznikl až příliš jednoduchý, tuctový příběh o partě žoldáků, která se únosem snoubenky nejbohatšího velmože v království Jindřicha z Rožmberka zaplétá do velkých dějin.
Těch ovšem ve snímku příliš není. Skupinky bojovníků se potulují krajem, přetahují se o nebohou dámu a sem tam někdo zemře krutou, bolestivou smrtí. A tak je třeba natahovat čas. Když například kdosi skoná, je třeba postupně zabrat pět hrdinů, jak trudně civí do země či do nebes, a poté přidat ještě celkový záběr, kde podobně zírá větší množství lidí.
Ta skloňovaná půlmiliarda korun je v přepočtu něco přes 20 milionů dolarů, což v Hollywoodu vystačí na skromnější dílo béčkové kategorie, nikoli na historický akční velkofilm. Ani tak však na tuzemské poměry nevídané peníze nejsou příliš vidět. Dost jich jistě spolkly honoráře hvězd a zbytek zůstal ukryt kdesi v lesích, mimo dosah kamery, která s hrdiny bloumá přírodou a snaží se především navodit dojem, že doba byla drsná, temná a zlá.
Jan Žižka neumí říci o dějinách prakticky nic. Rozhodně ne zámořskému publiku, které o Evropě přelomu 14. a 15. století mnoho neví. Ale to málo zase říká dostatečně jasně. Jan Žižka je tak především držitelem hned několika paradoxů. Je to nejdražší snímek, na němž se podíleli respektovaní zahraniční herci a tvůrci, přitom mnohdy působí jako fanouškovské, až amatérské dílo.
Především je to však titul, který přes všechny své úsměvné aspekty zvládá něco, co se jiným českým dramatům daří málokdy. Tuzemské historické či životopisné snímky s ambicemi ovládnout České lvy a prodrat se do oscarových klání často pohoří na snaze stvořit dostatečně ambivalentní hrdiny. Snímky jako Masaryk či Toman vypráví o hrdinech tak komplikovaných, že do jejich hlav nelze nahlédnout. V každé scéně se chovají trochu jinak, nelze si o nich prakticky nic myslet.
U Žižky je to jednodušší. Vypráví o chlapíkovi, který přišel o oko a brzy bude se svými vozovými hradbami čelit vojskům celé Evropy. Vozové hradby se sice ve filmu vyskytují jen ve stopovém množství, ale každý, kdo viděl alespoň epizodu Hry o trůny, porozumí scénám, v nichž havrani se stoickým klidem vyklovávají mozky z lebek padlých.
Jáklův Žižka tak paradoxně může být světový. Ale je to vítězství, za kterým není inovátorství a um, tak jako u hrdiny, o němž vypráví. Je to spíše vydřený snaživý triumf, na který lze hledět pouze se soucitem.
Pokud jste se přejedli na efekt setnutých hlav v opulentních soubojích, Jan Žižka místo nich nabízí dlouhé chvíle strávené u pižlání pomocí tupé sečné zbraně.
Film
Jan Žižka
Režie: Petr Jákl
Bioscop, v kinech od 8. září.
