Smrtelné historky jsou trikový celovečerní film, který kombinuje hrané akce s 3D a 2D animací, loutky a zadní projekci. Ještě dva dny před premiérou na Febiofestu neměl hotovou postprodukci. Vývojáři totiž do poslední chvíle přicházeli s novými a lepšími nápady, jak provést náročné triky. "Ale stíháme," ujišťoval v úterý producent Ondřej Trojan.
Film se skládá ze tří příběhů - Antonio Cacto, natočený již v roce 2010, Maják a Velkej chlap. Téma je společné. Slovy tvůrců, "vždy se někdo velice malý setká s někým velice velkým a ač projeví značnou míru hrdinství, nepřežije". Tři díly oddělují předěly, v nichž se maličký rytíř v brnění vydává na draka. Tak jako všichni ostatní hrdinové ani on nikdy nepřežije.
Film sází na zahraniční publikum. "Od zahraničních diváků si hodně slibujeme, doufáme, že je toto svébytné dílo osloví, již se začínáme připravovat na festivaly," říká producent Ondřej Trojan.
"Přemýšleli jsme, kudy se vrtnout od české klasiky. Hledali jsme cestu, jak v dnešní době v České republice v lokálních podmínkách udělat film, který budeme schopni převézt přes hranice bez ostudy a neblahého puncu lokálnosti. Nicméně nechceme soupeřit s americkou či francouzskou animovanou produkcí, snažili jsme si najít vlastní cestu," objasňuje tvůrce a režisér Jan Bubeníček.
V každé povídce je použita jiná technologie, leckdy novátorská, nebo v České republice nepříliš používaná. Došlo i na tvorbu filmu v prostředí počítačových her.
Dědek z kaktusu a Budař jako Glum
"Antonio Cacto, neboli Dědek Kaktusák, je klasicky natočený film s Janem Budařem a Pavlem Landovským a je k tomu přidělaná 3D figurka. Chtěli jsme si dokázat, že i v Čechách umíme snímek technologií motion capture - naanimovat, vyrendrovat a zkomponovat charakter, který bude vypadat pěkně, myslím, že se to povedlo,“ objasňuje Jan Všetíček ze společnosti RUR, která dělala snímku postprodukci.
Jan Budař si tak zahrál hlavní postavu a navléknul si i speciální oblek pro zachycení pohybu v rámci techniky motion capture a stal se jakýmsi "českým Glumem". Ztvárnil totiž i malinkého "dědka Kaktusáka", skřítka bydlícího v mexickém kaktusu, s nímž se hlavní hrdina pronásleduje.
"Strašně ho bavilo, že tam dělá show s nějakým neviditelným trpaslíkem, kterého si pak nota bene zahrál sám," vzpomíná na natáčení režisér Bubeníček. "Skákal do krabic, válel se po podlaze, nechal na sebe shazovat skříň a byl výborně připravený," dodává.
Landovského poslední role
Kromě Jana Budaře se ve Smrtelných historkách vyskytuje již jen jediný herec - Pavel Landovský. Zahrál si malou roli dědečka, jenž starému skřetovi zajistil vysněné letenky zpět do Mexika. Náhle však umírá a letenky mu spadnou do zapálených svíček narozeninového dortu.
Jak potvrzuje producent Ondřej Trojan, jedná se o úplně poslední snímek, v němž se Pavel Landovský objevil.
"Docela ho snímek zaujal, takže nebylo tak těžké ho přemluvit. Jednalo se o takový ten klasický výlet k němu do domečku za Prahou. Problematičtější bylo spíše ho na to natáčení skutečně odvézt. Následovaly klasické výjevy, které jsme očekávali, bylo to docela zábavné. Vyslechli jsme si, co by nám na to řekl režisér Krejčík a tak. Máme toho strašnou spoustu materiálu," vzpomíná režisér.
Landovského totiž netradiční snímání filmu velmi zaujalo a nechal si vše dopodrobna a několikrát ukázat a vysvětlit. "Přestože ta role je velmi malá, tak nechtěl jen přijet, zahrát si tam pět vět a odjet. O vše se velmi zajímal. Bylo to s ním fajn," dodává Bubeníček.
Maják a svítící píďalka, co je profesor odjinud
Druhý snímek komponovaného filmu, Maják, je asi nejsložitější co do techniky, příběhu i diváckého pochopení. "Píďalka" se svítilnou a fotoobjektivem místo obličeje komunikující s nadřízeným na jiné planetě a posílající mu vzorky zvířat ze Země skrze žaludek psa není zrovna z nejlehčích témat.
Tuto část filmu viděli novináři na projekci ještě v silně pracovní verzi. Technologie, kterou byl vyroben, byla uvolněna až na podzim minulého roku. Jedná se o software, s kterým se dělají počítačové hry.
"Každý záběr zabere dny a dny času. Ta technologie je velice živá, vyvíjí se každý den. To, co ještě před třemi týdny nebylo možné, tak dneska už to možné je. Když je nějaký problém, napíše člověk vývojářům a oni vám za měsíc dají vědět, že našli řešení a pro vás něco vyvinuli. Ladíme to až do poslední vteřiny, kterou na to budeme mít," objasňuje zdržení Jan Všetíček z postprodukční společnosti RUR.
Poslední část filmu, Velkej chlap, o dvou gangsterech, kteří mají dopadnout Velkého chlapa, ale nevědí kdo to je, natočil tým pomocí loutek a klasické zadní projekce. Vše doplnil údajně stovkami postprodukčních věcí.
Že nejde udělat v Česku pořádný animák? Výmluvy
Janu Bubeníčkovi vadí, že čeští tvůrci animovaných filmů většinou poukazují na nedostatek financí a zázemí, které v Česku mají a tím vysvětlují, proč jejich animáky nedosahují světových kvalit. S tímto postojem ale nesouhlasí.
"Kdykoliv se řekne česká animace, hned se k tomu zmiňují peníze. Jenže film může vzniknout i za menší peníze, v omezení se pozná mistr. Důležité je, co vznikne, ne jak to vzniká."
Inspirací v improvizování za méně peněz mu je legendární režisér Karel Zeman. "Vzal jsem si od něj, že nic není problém, vždycky to nějak jde. I když je na to pár peněz a dělá se to na koleni s pár lidmi. Člověk zkrátka musí přemýšlet a udělat to jinak.“
Producent Ondřej Trojan, který má přehled o tom, kolik snímek stál, však jeho tvrzení trochu korigoval: "Bez peněz se fakt film vyrábět nedá. Ale určitě to neděláme za balíky, za které se to dělá venku."
Jan Bubeníček má velké plány na originální snímky i do budoucna. "Divnějších námětů bych měl tak na dva životy. Jenže když každý můj film bude trvat sedm let, tak jich stihnu pět, no, maximálně šest,“ uzavírá.
