Ruský rodák Vitalij Manskij natočil pozoruhodný portrét bývalého sovětského prezidenta a muže stojícího za pádem socialismu v Evropě. Snímek nazvaný Gorbačov. Ráj uvede letošní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, který začíná příští úterý 26. října.
Devadesátiletý Michail Gorbačov je navzdory tomu, že sotva vstane z křesla, stále vnitřně vitální intelektuál, rovnocenný, ba až vzdorovitý partner k dialogu. Někdy až trochu v duchu hesla: Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím. Jenže nikdy v tom není pouhé vykrucování, ale úvaha, pocit, že je třeba říci věci přesněji. A zároveň boj s tím, zda a jak o nich vůbec mluvit.
V podobném rozpoložení na Gorbačova nedávno narazil režisér Werner Herzog, když se snímek nazvaný Setkání s Gorbačovem pokoušel osnovat po svém, jak má tento charismatický a urputný filmař ve zvyku. Hned úvodní úvahu na komplikované téma, že Gorbačov po zkušenostech z druhé světové války musí nesnášet Němce, když ho jeden voják údajně chtěl zastřelit, ruský stařík vyvracel opačnou historkou. V ní mladý Gorbačov zašel k německým sousedům, okusil jejich koláčky a pomyslel si, že to musí být dobří lidé.
Nyní se pokouší vést historicko-politický rozhovor se slavným státníkem jiný Rus, a tudíž je zacílení jasné. Jak Gorbačov vnímá svou roli v pádu Sovětského svazu? A jak vnímá dnešní Rusko? Diváci jihlavského festivalu tak mohou po třech letech porovnat, zda se Gorbačovovi víc „pod kůži“ dostal Vitalij Manskij ve snímku, který díky společnosti Hypermarket Film vznikl v české koprodukci.
Herzog musel bojovat s jazykovou bariérou. Vedle několika setkání a autentických rozhovorů pracoval s archivy a chronologicky vyprávěl příběh muže, který se roku 1985 stal sovětským vůdcem s cílem zreformovat komunismus. S potměšilostí sobě vlastní německý režisér zužitkovával historii, která místy připomíná satiru, třeba když došlo na líčení inscenovaných scén vládnutí Gorbačovova těžce nemocného předchůdce Konstantina Černěnka z nemocničního pokoje.
Manského portrét příliš neodbočuje z potemnělých místností Gorbačovova prostorného domu, který dostal „na dožití“. Je temnější a osobnější. „Jestlipak víš, že jsem div nepošel?“ zní jedna z jeho prvních vět.
Gorbačov, často snímaný v detailu a pološeru místnosti, vzpomíná nikoli na vlastní hrdinství či na to, že pomohl přinést svobodu mnoha zemím v bývalém područí Sovětského svazu, za což ho uznávají lidé po celém světě.
Spíše vidíme zlomeného muže, který nežije ve světě podle vlastních představ. Nebojí se říci, že je stále socialista, který má Lenina za hrdinu. Sice věřil v reformu, ale v jinou, než jakou přinesla demokracie. Přitom se nikdy nepouští ani do přímé kritiky demokracie, ani současného ruského režimu. Jen občas mu z televizní obrazovky na záda „dýchá“ současný prezident Vladimir Putin, na jeho adresu ale zazní jen drobné „poznámky pod čarou“.
Manskij se pokouší dobrat jasných odpovědí, avšak z intelektuální debaty většinou sejde. Gorbačov je přitom vnitřně při síle, denně se probírá desítkami novin, stále zpaměti cituje básníky Puškina či Jesenina. A opravuje Manského v nepřesném verši, který se týká ruské povahy, čímž režisérovi vyráží „trumfy“ z rukou. Změnou osoby z „máme“ na „máte“ se náhle mění význam úvahy. Podobných kliček je ve snímku povícero.
Werner Herzog se ve svém dokumentu dotkl tragické podstaty Gorbačova, který snil o společném evropském domově. A dnes připouští, že neuspěl.
Vitalij Manskij neinterpretuje a nedostává přímočaré odpovědi, těží takřka čistě z toho, co se odehrává před kamerou. Ale ten neúspěch jako by doslova zhmotnil v osudu smutného muže, nakonec nejvíce nešťastného z toho, že už přes dvacet let je na světě bez své ženy Raisy Maximovny. Bez níž prý život ztratil smysl.
Manského Gorbačov často zpívá ruské či ukrajinské lidové písně, protože s manželkou byli oba částečně ukrajinského původu. A celý snímek je uhrančivou, poněkud tklivou písní, epitafem, tečkou za historií, která však neskončila.
„Ať dělám, co dělám, stáří bere vrch,“ přiznává Gorbačov. Později dodává: „A čas přitom neodkapává, ale teče proudem.“ Dost možná poslední z jeho filmových portrétů se jmenuje Gorbačov. Ráj. Přitom jeho teskné vyznění spíše upomíná, že ráj je podobně utopické místo jako většina velkých politických představ o lepším světě. Chybí jim lidský rozměr, který se s odchodem manželky vytratil také z Gorbačovova života.
Gorbačov. Ráj
Režie: Vitalij Manskij
Artcam Films, snímek bude k vidění na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a od 4. listopadu v kinech.
