Reklama
Reklama
Film

Jako kdyby byl v Hollywoodu nedopatřením. Cillian Murphy si žije po svém

Martin Šrajer
Martin Šrajer
Martin Šrajer

Letos slaví padesátiny. Má doma Oscara za Oppenheimera, status globální ikony a tvář, kterou si režiséři půjčují pro různá historická období. Přesto Cillian Murphy působí, jako by do světa zábavního průmyslu zabloudil omylem.

Reklama

V srpnu roku 1996 se v životě dvacetiletého studenta práv z Corku protnulo několik osudových siločar. Cillian Murphy tehdy propadl u zkoušek na univerzitě, potkal svou budoucí manželku Yvonne McGuinnessovou, jeho acid-jazzová kapela Sons of Mr. Green Genes dostala nabídku na smlouvu na pět alb a on sám získal roli v divadelní hře Disco Pigs.

Hudební vydavatelství tehdy odmítl – s bratrem se nechtěli upsat labelu za málo peněz a vzdát se tím práv k vlastním skladbám. Hra o dvou neklidných teenagerech z irského maloměsta ovšem zaznamenala velký úspěch. Tak začala kariéra jednoho z nejpozoruhodnějších herců současné kinematografie.

Cillian Murphy a Elaine Cassidyová ve filmu Kirsten Sheridanové Disco Pigs (2001).
Cillian Murphy a Elaine Cassidyová ve filmu Kirsten Sheridanové Disco Pigs (2001).Foto: Renaissance Films

Hledáme-li leitmotiv Murphyho třicetileté dráhy, je to neochota přizpůsobit se pravidlům Hollywoodu. Místo toho, aby se stal produktem své doby, přinesl do současné kinematografie cosi bezčasého. Jeho tvář se hodí do téměř jakékoli dekády 20. století. Může být asketickým fyzikem, aristokratickým gangsterem i citlivým outsiderem.

Probuzení z hudebního snu

Narodil se roku 1976 v Corku do rodiny učitelů. Vyrůstal v prostředí, které podporovalo vzdělání, ale jeho imaginace směřovala k hudbě, literatuře a divadlu. Katolická škola, již navštěvoval, byla vhodná spíš pro sportovní typy než introvertního chlapce fascinovaného uměním. Murphy sport nesnášel. Herectví naopak popsal jako okamžik probuzení.

Reklama
Reklama

Přesto se dlouho domníval, že bude hudebníkem. V kapele The Sons of Mr. Green Genes psal písně, skládal hudbu a zpíval. Muzika pro něj dodnes představuje jiný typ tvorby než herectví: něco syrovějšího, osobnějšího, míň zprostředkovaného. „Když píšete hudbu, vzniká něco nového,“ srovnává své dvě umělecké polohy. „Herec interpretuje práci někoho jiného.“

Možná právě odtud pramení jeho interpretační pokora. Murphy nikdy nepůsobil jako herec, který by chtěl skrze roli předvádět sám sebe. Je spíše průvodcem cizími bolestmi a úzkostmi. Jeho nejlepší postavy spojuje cosi neklidného a narušeného. Hraje muže, kteří se pod tlakem okolností rozpadají zevnitř, ale navenek se snaží udržet si kontrolu. Právě proto nikdy nebyl prototypem hollywoodského „leading mana“.

V postapokalyptické sci-fi Dannyho Boylea 28 dní poté (2002) si Cillian Murphy zahrál Jima, který se v nemocnici probudí z kómatu do vylidněného Londýna.
V postapokalyptické sci-fi Dannyho Boylea 28 dní poté (2002) si Cillian Murphy zahrál Jima, který se v nemocnici probudí z kómatu do vylidněného Londýna. Foto: 20th Century Fox

Když Danny Boyle v roce 2002 obsadil tehdy neznámého Murphyho do postapokalyptického hororu 28 dní poté, důvodem byl právě jeho lehce dezorientovaný výraz. Murphyho Jim, který se probudí z kómatu do vylidněného Londýna, nemá být typickým akčním hrdinou, ale ztělesněním zranitelnosti. Teprve pod tlakem okolností objevuje svou odvahu.

Širší publikum se zde poprvé seznámilo s Murphyho specifickou metodou. Hraje spíš skrze pohledy než akci. Jeho ledově modré oči vypovídají o samotné postavě stejně tak jako o úzkosti světa, který ji obklopuje. Christopher Nolan přiznal, že během natáčení filmu Batman neustále vymýšlel záminky, proč herci v detailech sundávat brýle.

Reklama
Reklama

Anatomie vnitřního sváru

Daná metoda Murphyho předurčila k rolím mužů, kteří jsou zkoušeni dějinami i osobní minulostí. V historickém dramatu Zvedá se vítr (2006), za které režisér Ken Loach obdržel Zlatou palmu na festivalu v Cannes, hraje mladého lékaře, jenž je soukolím irského boje za nezávislost dohnán ke střetu s vlastním bratrem.

Murphy kvůli roli prošel šesti koly konkurzů, motivován rodinnou a regionální vazbou k rodnému Corku, kde se natáčelo. Kritika jeho výkon ocenila jako soustředěnou studii zarytosti a postupného vyhasnutí. Kenneth Turan z deníku Los Angeles Times napsal, že Murphy dokáže mistrovsky ztvárnit fanatismus, pod jehož povrchem je stále patrné bolestné zpytování a lítost.

Právě Murphyho schopnost zhmotnit na plátně vnitřní svár postavy drcené tíhou vlastního intelektu či dějinných zvratů fascinovala Christophera Nolana. Jejich dvacetileté tvůrčí partnerství, započaté psychopatickým Dr. Cranem ve zmíněném Batmanovi, lze charakterizovat jako hlubokou autorskou symbiózu.

Za roli slavného teoretického fyzika a „otce atomové bomby“ Roberta Oppenheimera ve filmu Oppenheimer (2023) získal Cillian Murphy Oscara. Na snímku s Mattem Damonem.
Za roli slavného teoretického fyzika a „otce atomové bomby“ Roberta Oppenheimera ve filmu Oppenheimer (2023) získal Cillian Murphy Oscara. Na snímku s Mattem Damonem.Foto: Universal Pictures

Dosavadním vrcholem jejich spolupráce se stal Oppenheimer, za kterého Murphy obdržel Oscara. Pro mnohé hercovy vrstevníky by zisk pozlacené sošky představoval kariérní vrchol, k němuž směřovali veškeré své úsilí. Murphy oproti tomu dál působí jako člověk, který se ve světle reflektorů ocitl vlastně nedopatřením.

Reklama
Reklama

Prostě žít normální život

Herec se netají tím, že propagační turné, zahrnující vedle talk shows i roztomilá videa se štěňaty, jsou pro něj martyriem. Drží se hesla Joanne Woodwardové, které rád cituje: „Herectví je jako sex – dělej to, ale nemluv o tom.“ Spíš než o pózu arogantního umělce jde o sebezáchovný instinkt. Murphy tvrdí, že nejlepší hereckou přípravou je „prostě žít, mít normální život a pozorovat lidi v jejich každodennosti“. Pokud se člověk uzavře do bubliny filmových festivalů a večírků, může o schopnost vnímat realitu rychle přijít.

Civilní postoj se odráží i v hercově životním stylu. Po čtrnácti letech strávených v Londýně se s manželkou a dvěma syny vrátil zpět do Irska, kde žijí u moře. Jeho běžný život má daleko k hvězdnému lesku: moderuje autorský hudební pořad na BBC Radio 6 Music, kde pouští raritní nahrávky, venčí psa Scouta po západním pobřeží a během léta zásadně netočí. Nevadí mu být „nezaměstnaný“ a čekat na scénář, který ho osloví.

Není na sociálních sítích. Nesdílí svůj soukromý život. Neprodukuje skandály. Nevypadá jako člověk, který by chtěl být celebritou 21. století. Snad proto kolem něj vznikla zvláštní aura. Internet z něj udělal meme, módní svět z něj vytvořil nečekaný sex symbol. Jenže Murphy se všem těmto projekcím stále trochu vzpírá. Působí dojmem člověka, který vlastní image nikdy úplně nepřijal. Jako by pořád zůstával mladíkem z Corku, jenž si v knihkupectví čte texty divadelních her.

Do temných hloubek existence

Murphyho filmografie je celkově skoupá na jednoznačné hrdiny. Přiznává, že ho nezajímají postavy v pozici moci a nasycenosti. Vyhledává lidi rozbité, poškozené nebo morálně ambivalentní. Tuto polohu dovedl k dokonalosti v postavě gangsterského bosse Tommyho Shelbyho v seriálu Gangy z Birminghamu. Shelby, válečný veterán trpící posttraumatickou stresovou poruchou, je v Murphyho pojetí bezskrupulózní, ale taky zranitelný a osamělý.

Reklama
Reklama

Inklinace k temnějším vrstvám lidské existence souvisí s Murphyho analytickým zájmem o lidskou křehkost a houževnatost. „Identifikuji se s uměním, které zkoumá, jak je kurva těžké vstát z postele a zvládnout den,“ nechal se jednou slyšet. Lidská mysl je podle něj neuvěřitelně robustní mechanismus, který se s vědomím vlastní smrtelnosti vyrovnává pomocí humoru, alkoholu a kofeinu. A právě toto „překonávání gravitace žití“ ho zajímá.

V irském dramatu Takové maličkosti (2024), natočeném podle stejnojmenného knižního bestselleru Claire Keeganové, podal Cillian Murphy skvělý herecký výkon, Ve filmu ztvárnil oddaného otce rodiny Billa Furlonga, obchodníka s uhlím.
V irském dramatu Takové maličkosti (2024), natočeném podle stejnojmenného knižního bestselleru Claire Keeganové, podal Cillian Murphy skvělý herecký výkon, Ve filmu ztvárnil oddaného otce rodiny Billa Furlonga, obchodníka s uhlím. Foto: Alfa Pictures

Pokud zisk Oscara něco umocnil, pak hercovu potřebu vracet se k vlastním kořenům a ohledávat irskou identitu skrze kritickou analýzu vlastních dějin. To ho spolu s Alanem Moloneyem přivedlo k založení nezávislé produkční společnosti Big Things Films. Jejich prvním počinem byla adaptace minimalistické novely Claire Keeganové Takové maličkosti (2024), v níž Murphy ztvárnil zamlklého otce rodiny, který je konfrontován se systémem zneužívání v magdalénských prádelnách.

Murphyho irskost se tak v jeho práci neprojevuje jenom přízvukem. Irská kulturní zkušenost je v něm přítomná jako určitý druh odporu vůči okázalosti. Sám mluví o tom, že irská kultura nedovoluje přílišnou teatrálnost a egoismus. Hvězdné manýry se tam netolerují. Murphy si tuto mentalitu evidentně přenesl i do Hollywoodu.

Na prahu padesátky zůstává imunní vůči korporátnímu tlaku a odmítá role ve franšízách typu komiksových filmů od Marvelu. Raději riskuje v nízkorozpočtových nezávislých snímcích, jako je komorní drama Steve, kde ztělesnil učitele zápasícího s vlastními démony i specifickými nároky svých žáků.

Reklama
Reklama

Christopher Nolan kdysi poznamenal, že Murphyho kariéra dává největší smysl tehdy, když o něm člověk přemýšlí jako o umělci, nikoliv jako o pouhém herci. Jeho dráha je tvořena uvážlivou sérií tvůrčích období, vnitřních proměn a tematických návratů. Sám sebe dodnes popisuje jako plachého solitéra, který v sobě nosí nutkavou potřebu tvořit. Tato vlastnost může být pro život břemenem. Pro kinematografii se však stala darem.


Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj
Reklama
Reklama
Reklama