Je to výsada mistrů, jimž stačí pouhé vteřiny, aby zaujali publikum. Když kamera vpluje do jednoho z oken, spatří nahou dívku asijských rysů, kterak svému partnerovi v nenucené, napůl milostné hře zpívá do mikrofonu věty, jaké jsou běžně k slyšení spíše ze sluchátka operátorky call centra.
Právě tak se třicátnice Émilie živí, k nelibosti své matky: v zaměstnání, na které je až příliš vzdělaná a které nesnáší. Přivydělává si pronajímáním volného pokoje. Když se do něj přistěhuje charismatický učitel literatury Camille, přeskočí mezi nimi jiskra. Ta však nevede k romanci, jen k příležitostnému sexu bez závazků.
Takřka sedmdesátiletý odchovanec festivalu v Cannes Audiard, kde získal několik cen včetně té nejvyšší, Zlaté palmy za drama Dheepan, natočil snímek o nezávazném životě třicátníků. Unikavý, tak jako vztahy mezi mladými. Obyčejný, bez velkých témat, jakým bylo vyobrazení uprchlické komunity v Paříži ze snímku Dheepan.
Možná i proto z letošní, velkými jmény nabité canneské soutěže Audiard odešel bez cen. Ale jeho novinka o romancích, smutcích a frustracích mladých lidí tím spíše září jako ukázka úžasné režijní lehkosti.
I za pomoci dvou výrazně mladších spoluscenáristek Léy Misiusové a Céline Sciammaové se režisér skvěle napojil na to, jak svět prožívají lidé o generaci či dvě mladší. Dlouho si vystačí s vykreslením souznění i napětí mezi Émilií a Camillem, po čase do děje přizve další hrdinky. Nejprve třicátnici Noru, která se po mnoha letech vrací ke studiu. Poté, co si ji spolužáci spletou se ženou živící se erotickým chatem a zesměšní ji, ale školu zase opouští. A nakonec se objeví i ta žena, se kterou si Noru spletli.
Osudy postav se rozcházejí a protínají se stejnou přirozeností a samozřejmostí, s jakou se kamera odklání od jejich tváří ke starým věžákům pařížského 13. obvodu nebo mezi větve stromů v okolních parcích.
Tvůrci zachycují prchavou povahu svazků, které prozatím nejsou ani partnerské, ani přátelské. Přitom film nekončí jen u banálního konstatování, že mladí žijí nevázaně.
Audiard vypráví o nejběžnějších potížích, o zákrutách lásky či přátelství, o trnitých cestách mezilidského soužití, o různých podobách sobectví a neschopnosti pustit si druhé k tělu, o potlačované bolesti. O tom, o čem už byly tisíce filmů. Přesto nikdy nepřijde na mysl pocit: tohle už jsme viděli tolikrát, proč znovu?
Hlavně díky tomu, jak Audiard snímek vede. Podobný říčnímu toku, meandruje mezi povídkovou formou a uceleným příběhem - však také vznikl adaptací tří komiksových povídek. A proto zápletka utíká od jedné postavy k druhé a až časem zúročí to, co předtím jen načrtnula.
Bolest a smutek z nedávných tragédií dokáže ve správnou chvíli, v jediné krátké scéně, dokreslit povahu protagonistů, jejichž předchozí jednání se náhle vyjeví v novém světle.
Audiard pozvolna nahlíží do mysli hrdinů. Byť od začátku vzbuzuje pozornost svým režijním umem, teprve když se odloupne prvotní slupka povrchního, zkratovitého počínání většiny zúčastněných, získává si i srdce diváků. Především díky empatii, s níž na postavy hledí a kterou dovede přenést na publikum.
Také ve 13. pařížském okrsku, kde chybí dominanty centra nejromantičtějšího města Evropy, uprostřed té betonové anonymity, jejíž charakter podtrhuje černobílá paleta filmu, může vzniknout romance. Audiard kolem ní dlouho krouží. O to větší uspokojení a čistší emoce poté přináší.
Stane se něco až magického, když v závěru do dosavadního světa spoře vybavených bytů a prázdných vztahů, kde se velká část mezilidských interakcí odehrává skrze obrazovky, chatovací aplikace a během pudového, byť jemně a nenásilně nasnímaného sexu, vstoupí vřelý hlas. Pár prostých slov. Pomocí technologie, která najednou působí jako z pravěku. O to však stabilněji, lidštěji.
Víc se nesluší prozrazovat. Snad jen, že Audiard natočil jeden ze svých nejlepších snímků, který jen na malou chvíli, kolem první třetiny, trochu poleví ve vtahujícím tempu. Ale to je jen drobné klopýtnutí. Možná si ho ani nevšimnete.
Paříž, 13. obvod
Režie: Jacques Audiard
Film je k vidění na karlovarském festivalu.
