Ambice francouzského bankéře, milionáře a filantropa ale zahradou neskončily. Roku 1909 se rozhodl zaarchivovat celý svět. Pomocí nového média: barevné fotografie.
O rok později najmul první fotografy a ti následujících 20 let putovali po světě s prvními aparáty schopnými zachytit takzvané autochromní fotografie. A také s filmovými kamerami. Kahnův velkolepý projekt nazvaný Archivy planety letos představuje Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava.
Muži operující s novými filmovými i fotografickými přístroji vynálezců kinematografie, bratří Lumièrů, byli různorodou směsicí. Jako první "dokumentátor" se připojil zručný Auguste Léon schopný pořizovat jak černobílé snímky, tak prostorové stereoskopie i barevné autochromy. Vedle profesionálních fotografů tu však byl voják se srdcem dobrodruha Stéphane Passet, který při práci pro Kahna procestoval mongolské stepi i různé oblasti Indie.
Kahnovi fotografové a kameramani zdolali 50 zemí a shromáždili okolo 72 tisíc fotografií, 4000 stereoskopií a 183 tisíc metrů filmového pásu. Zdokumentovali tak svět předtím, než ho zničila první světová válka, zachytili exotické končiny v době, kdy neznámo začínalo kousek za hranicemi Paříže.
Už první cesty do francouzských regionů ukazovaly, jak se zvyky i jazyk mění každých pár desítek kilometrů. Na fotografiích a filmech, dnes postupně digitalizovaných, se tak otiskoval pestrý svět, jejž tehdejší nacionalističtí politici chtěli zrušit a místo něj propagovat jednotnou národní kulturu.
Kahnův projekt archivoval planetu v době, kdy za novou kulturou nebylo třeba jet do Beninu. Stačila Bretaň. "Francie byla koláží jazyků, kultur, rozdílných náboženských praktik," říká historik Jay Winter z Yaleovy univerzity, autor knihy Sny o míru a svobodě: Utopické okamžiky 20. století, jež se také zabývá Kahnovým projektem. Ale jak Winter dodává, Francie té doby byla také zemí s nejmenší porodností v Evropě. Kahnovy fotografie tak často ukazovaly rurální krajinu, kde chyběli lidé.
Albert Kahn přijel do francouzské metropole jako židovský chlapec z obchodnické rodiny a začal pracovat u banky coby poslíček. Protože to ale uměl s čísly, vypracoval se, zbohatnul a začal se věnovat bohulibým aktivitám - vedle Archivu planety zakládal a financoval výbory či cestovní stipendia. Až do počátku hospodářské krize v roce 1929, která ho dovedla k bankrotu a zastavila jeho sen o archivu obsahujícím celý svět.
Do té doby do svého bouloňského sídla a zahrady zval elity ze všech končin a vysvětloval jim dokumentární význam nasbíraného materiálu.
Podle Kahnova přítele, filozofa Henriho Bergsona, šlo "o přední muže všech zemí, především ty, kteří živili sny o lepší a lépe organizované společnosti". Krásy své zahrady i archivů z druhého konce světa jim ukazoval s jediným cílem: prohloubit porozumění mezi odlišnými kulturami.
Jihlavský festival letos představuje pásmo filmů, které Kahnovi spolupracovníci natočili v letech 1913 a 1927. V jednom z nich, z června 1920, se usazují tribuny diváků za přihlížení prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a na stadion vstupuje 12 tisíc sokolů.
V jiném, o rok starším snímku záběry pořízené ze vzducholodě ukazují bývalá bojiště severní Francie a Belgie, krajinu zdevastovanou válkou. Další obrázky natočené ze vzducholodi představují sídlo Alberta Kahna či tržiště ve čtvrti Notre-Dame.
Jindy naopak kamera zblízka hledí na muniční dělnice, které vyrábějí granáty. Je to pelmel výjevů: od nevěstinců v libanonském Bejrútu přes palác marockého sultána po indická panoramata, kde krávy beztrestně přežvykují karafiáty obětované bohu Šivovi.
Kilometry filmových pásů Alberta Kahna představují kinematografii v prapůvodní podobě. Nestříhaný, nezpracovaný materiál je syrovou dokumentaristickou matérií. Jednotlivé krátké filmy nenaplňují nic víc než prvotní schopnost filmového média: zachytit skutečnost. Ale projekt archivu jako celek měl cíle mnohem větší. Albert Kahn chtěl svět nikoli jen archivovat, ale také změnit.
