Praha - „Výborně," zakřičí spokojeně režisér. „A teď ještě jednou, ale jako v Základním instinktu." Soustředěná Tatiana Vilhelmová kývne hlavou, že není problém. V tom samém okamžiku jí ale přes obličej přelétne stín pochybnosti. „Jak jako v Základním instinktu?" zeptá se a Petr Jákl vyprskne. Chytila se.
„No, tu nohu přes nohu si přehodila moc hezky, ale něco tomu chybělo," směje se a spolu s ním většina mužů ve štábu, zatímco ženy pohoršeně kroutí očima. Tatiana okamžitě zkontroluje, zda jí krátká sukně nikde neodléhá, ale debutující Jákl je už dál. „Ne, bylo to výborný. Ale teď se zkus přitom tolik neusmívat, nech si úsměv až na úplný konec."
Herečka přikývne, režisér doladí pohledy obou kamer při následujícím jetí a jde se znovu točit. Už poosmé. Klapka, kamera, akce!
Obnovte proces s Kajínkem!
V pražských Vysočanech, ve studiích nejmenované loterijní společnosti, se pro potřeby filmu právě natáčí televizní debata. Proč obnovit proces s Kajínkem, ptá se moderátor diskuse a filmový ministr spravedlnosti žoviálně rozhodí rukama: „Protože každý občan této země má nárok na spravedlivý proces."
Tatiana Vilhelmová v roli Kajínkovy advokátky dodává: „Všichni, kteří vypovídali před soudem v neprospěch mého klienta, své výpovědi odvolali s tím, že původní tvrzení si na nich vynutila policie." Je ve své roli milimetrově přesná. Profesionální, odměřená, neúprosná. A kameraman F. A. Brabec, zřejmě inspirován předchozí debatou o Základním instinktu, ukazuje, že i proklatě hezká.
Záběr začíná na jejích naleštěných střevících a přes obnažené lýtko a část stehna stoupá s kamerou výš. Úsměv profesionálky sedí na konci záběru jako třešnička na dortu. „Stop, perfektní!" neskrývá nadšení debutující Petr Jákl, „ale sjedeme si to ještě jednou."
Jede se ovšem nejen devátá, ale i desátá, jedenáctá a dvanáctá klapka, až se z toho herečce začnou všechny ty přesné právnické termíny plést natolik, že na konci všichni vybuchnou smíchy.
F. A. Brabec tu na filmaře nebývalou velkorysost během natáčení vysvětluje úplně jednoduše: „Netočíme na filmovou surovinu, proto nemusíme šetřit s materiálem jako obvykle, můžeme se víc odvázat, zkoušet víc úhlů, hledat odvážnější záběry."
Je to vůbec poprvé, co trojnásobný držitel Českého lva (Jízda, Král Ubu, Kytice) točí na digitál: „Nerad sedím na vypolstrované židli, pořád zkouším něco nového a možnost dělat se špičkovou digitální technikou pro mě byla výzvou." K čemuž jedním dechem dodává: „Stejně tak jsem nikdy netočil akční film."
Bombastický film za 55 milionů
Jiří Kajínek byl 23. června 1998 Krajským soudem v Plzni odsouzen na doživotí za dvojnásobnou vraždu, nedokonanou vraždu a další méně závažnou trestnou činnost. Podle rozhodnutí soudu 30. května 1993 kolem osmé hodiny večerní v zatáčkách pod plzeňskou věznicí na Borech nejméně dvanácti výstřely zastřelil plzeňského podnikatele Štefana Jandu a jednoho jeho osobního strážce, přičemž toho druhého vážně zranil.
Proces trval přes čtyři roky, spis obsahoval více než deset tisíc stran a rozsudek s odůvodněním zabral stran sto třicet. „Když mě Petr Jákl oslovil, abych napsal podle Kajínkova případu scénář, odmítnul jsem ho," vzpomíná scenárista Marek Dobeš. „Nelákalo mě psát o nějakém drbanovi jenom proto, že se mu povedlo utéct z vězení," říká.
Nakonec ale scénář napsal. „Jednak mi Petr nabídl víc peněz než poprvé a jednak jsem v Kajínkově příběhu našel téma, které mě nejen bavilo, ale které mi přišlo i zajímavé a nosné - boj se systémem."
Se Štěpánem Kopřivou postavili kostru příběhu a začala čtyřletá odysea roubená nejedním více či méně slavným jménem. K projektu postupně přicházeli a potom od něj zase odcházeli režiséři Filip Renč, Ivan Fíla, Miloš J. Kohout a Tomáš Řehořek; až dobešovu poňoukání podlehl Petr Jákl a vedle produkce se ujal i režie.
„V životě jsem s nikým nepracoval tak tvůrčím způsobem a s takovou kreativní lehkostí jako s ním," chválí Dobeš Jákla. „Zatímco já jsem šílený, „on je intuitivní, směje se režisér Choking Hazardu, který chystá nový autorský počin Zítra vstanu a zachráním svět,
„Ambice někdy v budoucnu režírovat jsem měl," připouští sám Jákl, „ale rozhodně jsem neměl v úmyslu do toho skočit rovnýma nohama, jak se nakonec stalo. Čtyři roky jsem tím příběhem žil od rána do večera, vznikly desítky verzí scénáře, mluvil jsem o nich s řadou režisérů, ale u žádného z nich jsem neměl dojem, že by látku chápal tak, jak podle mě chápána být měla."
Prý hledal někoho, kdo se nebude bát a nebude uhýbat před fakty, někoho, kdo celou kauzu do nejmenších podrobností zná. „Nakonec jsem to vzal do svých rukou s tím, že to udělám s tím nejlepším přesvědčením, jak to tehdy asi bylo," říká vysoký svalnatý muž, kterého český film zatím znal spíš jako kaskadéra a herce (Krysař).
Jeho celovečerní debut prý nemá popisovat jen slavný útěk, má být především portrétem polistopadové České republiky. Jak u nás funguje podsvětí a jak u nás pracují soudy? To vše v thrilleru za 55 milionů korun.
Tu roli jsem prostě chtěla!
A jak si debutant vede? Tatiana Vilhelmová říká: „Petr je na debutanta obrovský kliďas, točí s přehledem a velkým citem pro detail. Navíc nabádá herce k jinému přemýšlení, což mě baví." Slova chvály má i pro Marka Dobeše se Štěpánem Kopřivou. „Scénář má rytmus i napětí, četla jsem ho doslova jedním dechem a to se mi stává málokdy."
Přesto obsazení držitelky jednoho Českého lva a dalších šesti nominací nebylo jisté. „Všichni ji známe ze spousty filmů a víme, že je výborná, ale já nechtěl, aby diváci našeho filmu viděli Táňu, kterou znají z toho a toho filmu. Jenže ona mě překvapila tím, že dokázala být jiná. V praxi to vypadalo tak, že proběhlo několik kamerových zkoušek, ovšem bez jasného výsledku. „Ačkoliv jsem na Petrovi viděla, že je nadšený z toho, jak jsem si vedla, dlouho se neozýval a já propadala beznaději, protože tu roli jsem fakt hodně chtěla."
Vilhelmovou prý lákalo nejen hvězdné herecké obsazení, ruský držitel Zlaté palmy z Cannes Konstantin Lavroněnko v roli Kajínka a jeden z nejoblíbenějších polských herců Boguslaw Linda, českým divákům známý jako titulní představitel filmu Je třeba zabít Sekala, ale i řada oříšků, která na ni čekala.
„Zatím jsem hrála spíš ve filmech, které byly jednoduché na promluvy a náročné na emoce, tady jsem se musela vypořádat s dialogy nabitými jmény, fakty i odbornými termíny, navíc jde o hodně akční film vyprávěný ve vysokém tempu," popisuje.
Zdaleka nejtěžší pro ni bylo natáčení ve věznicích. „Za zdí jsou skuteční vězni, pořád vás někdo kontroluje, navíc celý den nesmíte telefonovat, což jsem já osobně hodně těžce nesla, protože jsem nemohla zavolat ani dětem."
Filmová karavana se mezitím z Vysočan přesunula do centra města na Senovážné náměstí. V budově bývalé Investiční a poštovní banky se chystá scéna, v níž jde Kajínkova advokátka (Táňa Vilhelmová) uložit do bankovního trezoru důležitý důkaz, který může usvědčit spoustu lidí, přitom je přepadena a…
Jak všechno dopadne, bude jasné příští rok. Podle Marka Dobeše film všechny překvapí minimálně tím, jak velkorysý je: „Nejsou to žádné mluvící hlavy, troufnu si říct, že takový film tu v popřevratové době ještě nebyl, skutečný thriller s akčními prvky."
