Recenze - Dalo by se říct, že kdo viděl jeden film Petera Greenawaye, jako by viděl skoro všechny. Je pro ně typická až fascinace obrazem ve spojení se silnou hudební složkou, přes časté líčení řady zvrhlostí i odporností jsou vlastně malebné - a jaksi elegantně plují vpřed.
Diváky zpravidla ohromí a vtáhnou tak, jako by jim Greenaway podal obzvlášť silné hypnotikum. Nejnovější Rembrandtova Noční hlídka ale v tomto ohledu není tak přesvědčivá - paradoxně přesto (nebo právě proto), že je to opět ten "starý dobrý Greenaway".
Osudy malíře Rembrandta van Rijna už došly mnoha filmových ztvárnění, v poslední době například v devět let starém francouzském filmu, kde ho ztvárnil Klaus Maria Brandauer.
- Greenaway v Praze: České filmy neznám, ale chci natáčet v Praze
Greenaway z Rembrandtova života vyjmul období, kdy pracoval na slavném obraze Noční hlídka. Ale jeho film z velké části není ani tak portrétem autora jako spíš filmovou interpretací obrazu.
Prostřednictvím zdánlivě obyčejného skupinového portrétu amsterodamských měšťanů vypráví příběh jedné vraždy a zprostředkovává osobní - nijak pozitivní - charakteristiky portrétovaných.
Podle Greenawaye, který pražskou premiéru filmu uvedl, skrývá obraz 51 tajemství; alespoň některá ve filmu chtěl odhalit.
Rembrandt tu postupně vystřídá několik žen, setká se s andělem zrození, namaluje titulní dílo, kterým vyvolá vlnu nevole, a ještě předtím pozvolna proniká do společenství portrétovaných měšťanů plného intrik, antipatií, tajemství a hříchů.
Odhalí přitom i zrůdnou podstatu místního sirotčince, který vede jeden z měšťanů a jehož chovanky nemají na růžích ustláno.
Jako v řadě předchozích Greenawayových snímků i tady má velkou roli tělesnost hrdinů. Rembrandt tu je vylíčen jako excentrický, potměšilý a poživačný chlapík, který velký talent vyvažuje úzkostí ze života zaháněnou prostřednictvím velkých gest i sexuální rozkoše.
Ta nabývá na síle zvláště poté, co je obraz dokončen - v okamžiku všeobecného opovržení se malíř vrhá do náruče prostopášné služebné a obcování jejich těl dává Greenaway (možná až zbytečně) velký prostor.
Sama práce na obrazu v Rembrandtově podání připomíná - a nelze se ubránit dojmu, že jde o (sebe)ironický záměr - spíš práci posedlého režiséra, který herce navlékne do kostýmů podle svého vkusu a stylizuje je do groteskních póz.
Podobně jako ve slavné Umělcově smlouvě, je i v Rembrandtově Noční hlídce příběh jednoho malíře obalen detektivní zápletkou.
Tentokrát ale nikoli v nádherných exteriérech zámeckého parku, ale převážně v pustých prostorách Rembrandtova sídla, což filmu propůjčuje až divadelní rozměr.
To platí především pro scény s obří postelí, v které její vlastníci krom častého souložení a spánku i jí, přijímají návštěvy nebo jen tak pozorují dění, zatímco ji posunují po místnosti.
V úvodu Rembrandt vzývá "ty nekonečné míle temnoty", která ho obklopuje a která halí tváře portrétovaných na jeho obrazech. Techniku šerosvitu Greenaway přenesl i na plátno, prostřednictvím náročného svícení i detailně dohlížené postprodukce.
Hrdinové jsou prakticky neustále poloskryti ve stínu. Což jejich tvářím propůjčuje dramatický výraz a jejich osudům fatální rozměr. Film je obrazově opulentní stejně jako předchozí Greenawayovy filmy.
Jednotlivé záběry a jejich kompozice jsou aranžované stejně puntičkářsky jako malířská zátiší nebo Rembrandtův skupinový portrét, který je ústředním bodem filmu.
Přesto se nelze ubránit dojmu, že Greenaway tu jen replikuje svou velmi úspěšnou metodu, ale nepřináší nic, co by film činilo originálnějším a vyčnívajícím z početné řady jeho děl.
Dlouhé úvahy o umění, malířství a přijetí umění nezakryjí svou rafinovaností to, že občas působí až příliš rozvlekle, dokonce užvaněně. Herci hrají velmi stylizovaně - ovšem často to znamená tu sklony k patosu, jindy náznaky hysterie.
Občasné promluvy Rembrandta a jeho žen na kameru působí spíše afektovaně stejně jako hrdinovo hýření vulgarismy, kdy slovo fuck je opravdu nejmírnější.
Vášeň často nahrazuje exaltovanost a místo tělesnosti nastupuje vulgarita a oplzlost. Na diváka to často působí až iritujícím dojmem; hlavně v závěru, kdy už je „domalováno" a prostor zbude jen pro sexuální orgie.
I tempo filmu poněkud klopýtá, což může být i důsledkem tentokrát nijak výjimečné hudební stránky, která bohaté obrazy neobaluje tak dokonale jako kompozice Michaela Nymana či Phillipa Glasse.
V řadě scén film pořád dokáže uhranout a tehdy je to „náš" Greenaway, kterého je nutno milovat už proto, jak láskyplně si vyhrál s detaily. Celek už tak jednoznačným „obrazem" není.
