Recenze - U filmu Předčítač jeden neví, kam dřív skočit a co vytáhnout dřív za argument, který by ukázal, jak strašlivý kýč a srandovní blábol to byl nakonec podle románu Bernharda Schlinka natočen.
Při vědomí, že snímek byl nominovaný na několik Oscarů a jednoho z nich získala za hlavní ženskou roli Kate Winsletová, to dává do ruky jen další zbraně ke konstatování, jakou nesoudností a náchylností k sentimentalitě trpí přestárlá Akademie.
Předčítač dokonale naplňuje parodickou vizi z filmu Tropická bouře či muzikálu Producenti. V tom prvním mnohanásobný držitel Oscara, Zlaté Palmy a Ceny plačící opice hraje v tklivém melodramatu If I Could Hear What I See o hluchém nacistovi, kterého učí znakovou řeč slepá židovka a on se do ní zamiluje.
V tom druhém potrhlý dramatik napíše hru Jaro pro Hitlera, kterou divadlo uvede proto, že potřebuje zkrachovat, ale omylem se z toho stane hit.
Jaká perverze!
Předčítač je založený na stejném principu uměleckého ospravedlňování nacismu pomocí ubrečené psychologizace a základní neschopnosti nahlédnout, že o určitých věcech se točit a psát nemá. Některé scény v něm jsou tak legrační, že by ani nemusely být parodovány.
Mladičký hlavní hrdina se po většinu času tváří jako tumpachový kačírek, kterému spadla kachnička do kanálu, a hrdinka při procesu obžalovaná ze zločinů proti lidskosti, jež páchala v Osvětimi, je nejprve popisována jako úchylná lesba, která si láká k sobě do domku mladé hezké dívky, jež tam pak nutí - … a pozóór, teď to přijde - aby jí četly! Jaká perverze!
Než se dostaneme k tomu, v čem je Předčítač nefalšované úchylný, bylo by dobré říct něco o tom, proč nefunguje na základní úrovni jako filmové vyprávění.
Domnívám se, že neprozrazuji nic zásadního, když řeknu, že hlavní hrdinka opravdu je zodpovědná za smrt nevinných lidí, a že v podstatě každý, kdo na snímek jde, musí předem vědět, že toto „odhalení" přijde.
Pokud nejdete jako nepopsané desky pouze na „film s Kate Winsletovou", nelze zápletku zredukovat na nic jiného než „mladíček klátí třicetiletou ženskou, o níž po letech zjistí, že byla dozorkyně v lágru".
Tudíž nechápu, o co se hraje první hodinu, když druhá (a jediná) podzápletka je natolik průhledná a primitivní (a navíc vtělená do názvu), že na ni víceméně každý musí přijít po několika minutách - a nepotřebuje, aby mu ji za polovinou stopáže film podával jako šokující objev. V tu chvíli mi v hlavě bleskl verš od Nohavici „A silničáři - tak jako každý rok - sú překvapeni velice, že sníh zasypal jim silnice!"
Slzy ze sebe můžete vydolovat snad jedině tehdy, pokud vám připadá, že půvabnou Kate Winsletovou trápí zařezávající se ošklivé prádlo, které si proto tak často svléká. Tupost mladíka, jemuž mnoho let nedojde zjevná skutečnost, na niž se dokonce ani není schopný zeptat, je zarážející, a film tím ztrácí jakékoli napětí.
Jen duté zírání
Nejprve nás mučí jeho nedovtipnost a potom jen kroutíme hlavou nad jeho dalšími nelogickými kroky a podivnými hnutími mysli, kdy film minimálně půl hodinu nehodlá skončit, přestože už není o čem hrát. Potíž zkrátka je, že oba dva hrdinové jsou mělce definované postavy, o nichž nevíme téměř nic. Pokud kniha dovedla nahlédnout do nitra postav, film jen ukazuje jejich duté zírání.
Ani údajné trauma, které hrdinu postihne, nepůsobí uvěřitelně. Při scénách v první půli ani nevypadá, že by ty dva bavila aspoň jedna z těch dvou věcí, co spolu dělají. A poté, kdy vyjde pravda najevo, mladík ani není rád, že si splnil jednu ze základních sexuálních fantazií - být zasvěcen starší dominantní ženou, Ilsou-Vlčicí SS. Důvod, proč soucítit se slabochem fixovaným na jednu nijak bystrou ženu, mi uniká.
Snímek přenáší hlavně pocit hrozné vykalkulovanosti na efekt a projevuje se to i na detailech typu, že kdykoli jde hrdina do bytu hrdinky, v pozadí průjezdu vždycky přesně načasovaně projede auto.
Úhledná je tu nahota, souložení, prapodivné zestaršující masky, listování knihami, každé odložení hrnku s kávou. I ty kosti v Osvětimi jsou docela hezky poskládané, nicht wahr? A na tabuli ve škole se skví anglické právnické pojmy, knihy ve věznici jsou výhradně v angličtině…, inu, Německo v plné kráse. I tahle "snadnost čtení" zapadá do celkově líbivého stylu.
Režisér Stephen Daldry přitom není špatný řemeslník, naopak; základní problém s Předčítačem je v tom, že je až příliš dobře natočený. Ale nepřijatelná je na něm až snaha být za každou cenu umělecký a umění si vykládat ve smyslu - být krásný a ušlechtilý. Teprve to je skutečná perverze: udělat dílo o holocaustu tak, aby dojímalo svou nádherou.
Podobenství o nevědomosti?
Předčítač zkrátka irituje svou přecitlivělostí, svou ochotou naslouchat každému, každého politovat a každého pochopit - a tím ovšem podivnou oklikou začíná i omlouvat (respektive zlehčovat) nacismus jako takový. Nejde tu přitom o agresivní neonacismus a popírání holocaustu, ale o vedlejší a (doufejme) nezáměrný efekt toho, že se nepopsatelná hrůza a zlo dané naprostou neosobností, mechanickou strojovostí a banalitou zabíjení přesune na osobní úroveň. Snaha za vším hledat člověka tu ale selhává.
Holocaust se totiž svou hrůzností vymyká pochopení jako celek a nelze ho nijak přiblížit tím, že budeme chápat jedno kolečko v soukolí a učiníme z něj chybujícího člověka, který se navíc bizarně vykoupí tím, že se zkultivuje četbou.
Můžeme jistě chápat Předčítače jako podobenství o „nevědomosti německého národa" a o tom, že lze zpětně dosáhnout vědění a uvědomění, což umožňuje právě literatura.
Bohužel, problém je nejen v tom, že většina nacistů na vrcholných postech byla špičkově vzdělaná a nebránilo jim to spustit „konečné řešení", ale i v tom, že jakákoli lítost vůči jedné blbé ženské není na místě. Pokusy o vykoupení či vyvinění by v případě tohoto tématu měly být tabu - a to nejen z morálního hlediska, ale i z hlediska vkusu.
Známé heslo „po Osvětimi už nelze psát básně" nemusíme přijímat doslova. Lze psát básně, lze psát o Osvětimi, je dobré o tom mluvit a nebát se historických výzkumů. Ale nikdy nevykutáte umění z toho, že budete dělat chudáky z nacistů, kteří údajně nevěděli, co činí, a mohli to pochopit teprve tehdy, až vstoupí do kontaktu s uměleckou literaturou.
Jak, kdybyste na rozpoznání toho, co je špatné, musel číst Dostojevského nebo - jako hrdinka - Čechova. Absurdní. A pokud po nás film chce, abychom plakali nad tím, že bývalé dozorkyni po letech dojde, co prováděla, tak na to se dá reagovat buď jen větou "no a co?", anebo "no, to je dost", ale obě oči zůstanou suché. Jestliže pláčete, nechali jste se zmanipulovat nesmyslem.
V Předčítači je „banalita zla" typická pro všechny ochotné vykonavatele příkazů zbanalizována do podoby sebeparodie oscarového filmu. Dokonce ani sami tvůrci si nebyli schopni uvědomit základní protimluv.
Když jedna z postav na konci říká „v lágru nehledejte katarzi, na to si jděte do kina", nedochází jim, že film o lágru taky žádnou katarzi nepřinese: můžou se přitom klidně stavět na hlavu, nechat Kate dělat nahou roznožky a vůbec cokoli, katarze nepřijde. A přitom se budeme tvářit, že přišla.
Předčítač je vrcholem pokrytectví a hry na umění. Kýč s nebezpečným podtextem v plné kráse. Ještě, že nás od něj může očistit ironický smích. Ten je nad všechny zákazy a cenzuru, která opravdu není potřeba.
| Předčítač | |
| The Reader | |
| Žánr: | Drama, Romantika, Válečný |
| Režie: | Stephen Daldry |
| Obsazení: | Kate Winslet, David Kross, Ralph Fiennes, Karoline Herfurth, Max Mauff, Hannah Herzsprung, Lena Olin, Linda Bassett, Bruno Ganz ad. |
| Délka: | 123 minut |
| Premiéra ČR: | 23.04.2009 |
