Jak jsou umělci odtržení od reality. Ukazuje to satira s Cruzovou a Banderasem

Martin Šrajer Martin Šrajer
13. 5. 2022 17:24
Herci Penélope Cruzová, Antonio Banderas a Oscar Martínez si v jízlivé komedii nazvané Film roku utahují ze systému, který z nich udělal hvězdy. Protagonisty jsou umělci neschopní opustit své role.

Snímek, jejž od čtvrtka promítají česká kina, začíná záběrem na velký portrét smutného klauna. Měl by rozveselit, nešťastný výraz však vyvolává pocit nepohodlí, trapno a rozpaky. Stejná dvojznačnost charakterizuje i filmy argentinských režisérů Mariana Cohna a Gastóna Duprata. Při jejich sledování se člověk s lehkou škodolibostí směje těm, jejichž počínání by v jiném kontextu vyvolávalo lítost.

Cohnova a Dupratova novinka tematicky navazuje na předchozí tituly Umělec, Muž odvedle a Vážený občan, které satirizovaly svět designu nebo literatury. Kudy vede hranice mezi pravdou a předstíráním, respektovaným umělcem a pouhým řemeslníkem nebo populárním a vysokým uměním? Film roku klade podobné otázky v prostředí, kterého jsou tvůrci součástí.

Obraz klauna dostal k osmdesátinám milionář Humberto Suárez. Podnikatel ve farmaceutickém průmyslu vnímá, že se jeho život brzy uzavře, a dumá, jaký po sobě zanechá odkaz. Rád by, aby na něj lidé vzpomínali s úctou. Dochází k závěru, že chybějící prestiž si koupí investicí do umění. Konkrétně do filmu.

Předpoklad, že diváci si budou s výsledným dílem spojovat zrovna producenta, ne tvůrce, možná není úplně domyšlený, ale budiž, jsou to jeho peníze. Suárez ovšem kinematografii vůbec nerozumí. Má jasno akorát v tom, že chce ten nejlepší štáb. A tak kupuje práva k románu vyznamenanému Nobelovou cenou a na režisérský post dosazuje uznávanou držitelku festivalových cen Lolu, která má podle jeho asistenta "poněkud zvláštní" metody.

Bratrská řevnivost

Vybraný román, příhodně nazvaný Rivalita, vypráví o řevnivosti dvou bratrů. Jednoho ztvární Iván, slavný divadelník a ctěný učitel herectví. Toho druhého pak Félix, mezinárodní filmová star, playboy proslavený tupými blockbustery.

Iván je elitářský intelektuál s vytříbeným vkusem a vybraným chováním, který 28 let žije s jednou partnerkou. Z Félixe, jenž má pět dětí se čtyřmi ženami, vyzařuje agresivní maskulinita. Každý jako by žil v jiném vesmíru.

Od jejich prvního setkání je zjevné, že v následujících minutách bude umění mnoha nemilými způsoby imitovat život a opačně. Jestli protagonisty přece jen něco spojuje, tak nutkavá potřeba dokazovat, že jsou lepší než druzí. Ke klidu mezi soky navíc nepřispívá neortodoxní pracovní přístup režisérky Loly, která jim například zavěsí pětitunový kámen nad hlavu.

Film roku promítají kina od čtvrtka. | Video: Bontonfilm

Většina filmu se odehrává v průběhu devítidenních hereckých zkoušek v rozlehlém konferenčním centru, připomínajícím spíš sídla padouchů z bondovek než prostor pro tvůrčí činnost. Betonové monstrum plné prázdných, neprakticky velkých sálů, v nichž design drtivě vítězí nad funkčností, až parodicky zdůrazňuje, jak moc jsou někteří lidé z kultury odtržení od reality.

Antonio Banderas a Oscar Martínez jako Félix a Iván i Penélope Cruzová v roli Loly hrají modelové karikatury extrémně sebestředných umělců, kvůli vlastnímu zbytnělému egu neschopných vnímat cizí názory a potřeby. Očividně si užívají možnosti znevažovat vlastní veřejnou image i výstřední požadavky kolegů, kteří patologicky lpí na obdržených cenách a odmítají pozřít cokoliv jiného než lokální makrobiotickou stravu.

Studenti to ocení

Film, jehož prosté a přímé zápletce by slušela krapet kratší stopáž, baví především výkony tří vynikajících herců. Linii s podnikatelem snažícím se zlepšit svou reputaci víc nerozpracovává. V závěru se nedozvíme, čeho Suárez svým sponzorstvím dosáhl. Dějový rámec tak vyznívá především coby vachrlatá záminka, proč příběh situovat do netradičního prostředí a nechat herce rozehrávat velkolepé etudy.

Díky delším nehybným záběrům, které nenarušují střihy ani exhibice kameramana, můžeme v "přímém přenosu" opakovaně sledovat proměnu emocí, potažmo nálady v místnosti. Banderas, Cruzová a Martínez jsou přesvědčiví v nejmenších výrazových nuancích, ať už reagují na kolegy, nebo sebereflexivně koukají do mnohých zrcadel, jež představují dominantní rekvizitu. Film tematizující umění performance slovem i obrazem tak mimo jiné nabízí cenný materiál pro studenty a studentky herectví.

V jedné scéně se Oscar Martínez snaží vložit do výroku "dobrý večer" všechny emoce, které po něm požaduje perfekcionistická režisérka, jindy Antonio Banderas znázorňuje rozličné stupně opilosti. Podobné scény jsou dobrým důvodem, proč filmu odpustit chudý děj, polopatičnost a repetitivní strukturu, vršící opravdu jen volně provázané komické epizody.

Félix a Iván hrají pro diváky, a zároveň se snaží obehrát jeden druhého. Tvůrcům se zpočátku daří vytvářet podnětné napětí mezi různými rovinami této situace, mezi hercem a jeho maskou. Ve druhé polovině ovšem vesměs pouze variují stejné, čím dál předvídatelnější schéma. Když už víme, že všechno je jenom hra a předstírání, dynamika mezi neprokreslenými postavami nás nepřekvapí.

S přibývajícími minutami se navíc děj zřetelněji neposouvá. Trojice se den za dnem schází v okázalém architektonickém skvostu a vzájemnými naschvály, excesy i neupřímnými komplimenty dává vyniknout svým neměnným charakterovým rysům. Vývoj spočívá zejména v tom, že antihrdinové nacházející sadistickou zálibu ve zraňování druhých působí stále prázdněji a méně sympaticky.

Kdo za tím stojí

Režiséři Mariano Cohn a Gastón Duprat filmové prostředí holt neromantizují, jak mají ve zvyku jejich američtí kolegové, ani si nepotrpí na jemném humoru. Film roku sice natočili s chladem, vážností a vizuální sofistikovaností severského psychologického dramatu, odehrávají se v něm ale situace jako z lidové frašky. Temperamentní postavy nosí extravagantní kostýmy a do svého slovníku pro humorný efekt začleňují narážky na mužské či ženské pohlavní orgány.

Zdánlivý nesoulad formy a obsahu však zviditelňuje ústřední téma duality. Félix chce lidem nabídnout nenáročnou zábavu. Podbízivost vnímá jako součást své práce. Iván naopak věří, nebo to alespoň tvrdí, že umění může kultivovat publikum a měnit svět k lepšímu.

Penélope Cruzová jako Lola.
Penélope Cruzová jako Lola. | Foto: Bontonfilm

Snímek, jenž vypráví především o prolínání a splývání životních rolí s těmi uměleckými, nabízí obojí: zábavu i otázky k zamyšlení. A podle dosavadních ohlasů se mu daří oslovovat jak širší divácké vrstvy, tak náročnější festivalové dramaturgy. Dílo, jehož náplň lépe vystihuje původní název "Competencia oficial", mělo premiéru v hlavní soutěži benátského festivalu. Dvojici režisérů se tak ironicky podařilo dosáhnout stejného přijetí uměleckou scénou, o které usilují postavy jejich kousavého filmu.

Komedie ukazující výrobu umění jako prostředek k cynickému uspokojení ega navenek "nastavuje zrcadlo" hercům, filmařům a důvěřivým divákům. Její pravý cíl se ale možná skrývá jinde a je ještě podvratnější. Snímek totiž vznikl v produkci společnosti Mediapro, založené španělským mediálním magnátem Jaumeem Rouresem: ve vlasti nepříliš oblíbeným mužem, který nedávno oslavil sedmdesátku.

Film roku

Režie: Mariano Cohn a Gastón Duprat
Bontonfilm, česká premiéra 12. května.

 

Právě se děje

Další zprávy