Jak Chytilová účtovala se socialismem. Film Kopytem sem, kopytem tam je opět v kinech

Na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary byla uvedena nově digitalizovaná verze filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, jenž měl původně premiéru v březnu roku 1989. Dekadentní freska unavené a často rezignované společnosti, kde lázeňské město hraje ústřední úlohu, se teď dostává i do široké kinodistribuce.

Koukat skrz sluneční brýle na československou televizi připevněnou na střeše auta! Kopytem sem, kopytem tam na ploše dvou hodin přes zhýrale líbezné scény neřízených pitek a sexuálních eskapád trojice mužů, která se prohnilosti systému brání rezignací na morálku, směřuje k paranoidní pointě, v níž tehdy tabuizované AIDS nabývá metaforických kontur společenské hrozby.

Konec 80. let se začal tehdejšímu socialistickému režimu pomalu vymykat ze spárů. Marasmus, bezčasí a prohnilé společenské podhoubí marně se skrývající za vyprázdněnou oficiální kulturou začala reflektovat i kinematografie. Ta se stala drsnější, nevybíravější a umocňovala všudypřítomnou špinavost. Vzpomeňme třeba na gangsterskou variaci tuzexové šmeliny Bony a klid, analýzu brutality fotbalových fanoušků Proč? nebo experimentální povídkový film Pražská 5, jenž kromě poetických segmentů nebo výletní grotesky obsahuje i ostrý výsměch budovatelským titulům.

Právě Pražská 5 v režii Tomáše Vorla se opírá o sklepáckou poetiku a úderný trojlístek Tomáše Hanáka, Davida Vávry a Milana Šteindlera, které si pro svůj poslední předrevoluční snímek Kopytem sem, kopytem tam vypůjčila temperamentní Věra Chytilová. Šlo o tah, na nějž Vorel později hořce vzpomínal, protože svěží povídková Pražská 5 vznikala takřka souběžně s Kopytem a kvůli schvalovacímu řízení odpremiérovala až po něm.

Věra Chytilová byla tehdy na prahu šedesátky a rozhodla se spolupracovat s o půlku mladšími herci, navíc ze zcela jiného světa. Tuto skutečnost (snahu o hledání nových, progresivních cest) dobová periodika u Chytilové oceňovala ze všeho nejvíce. Sklepácké trio odvíjelo svůj humor od hravosti, nelogičností, novotvarů a rozverně poťouchlé rétoriky. Citují Muže z Acapulca a mění záběry v pekelně vtahující chaos, z něhož alkoholové promile přímo sálají. Humor rezignoval na smysl v nesmyslné době, což je asi nevyhnutelný vývoj v době, kdy normalizace razila tupé satiry. Impulzivita a improvizace herců šla ruku v ruce s dravě energickou, byť rafinovaně promyšlenou režií.

Berou úplatky, svádí kolegyně, vše je zkažené

Trojice má před ruční kamerou možnost naplno uplatnit svůj pohybový talent. Postavou vytáhlý Vávra s Hanákem čarují s takřka vykloubenými končetinami a očima obmalovanýma černou barvou, jež podtrhuje démonicky éterický zjev pozemských pekelníků, zatímco Šteindler přináší bodrou rozpumprlíkovanost. Muži prahnou po pomíjivých slastech. Práce je pro ně únavnou překážkou, kde seberealizaci ani nemá smysl hledat. Dominuje prospěchářství a korupce. Kdo by chtěl takový systém vůbec budovat?

Hrdinové berou úplatky, na drahých strojích porcují ředkvičky a hlavně svádí kolegyně. Jakkoli později vidíme, že jeden z trojice zdánlivých přátel začne budovat kariéru, stále jde o jakýsi princip hry bez pravidel. V podstatě sledujeme duchovní nástupce Sedmikrásek, které na zkaženou dobu reagují tím, že jsou zkažené. Svět bez jistot Chytilová s kameramanem Brabcem umocňuje pokřivenými úhly a decentralizovanými kompozicemi. Jinak načančané ornamentální prostředí karlovarského luxusu v tomto filmu vyzařuje především vyprázdněnost. Jde o dekadentní kulisy, kde je dovoleno vše a zároveň nic.

Každý kope za sebe, na ničem už nezáleží

Trojice si vytvořila alternativní identity, nosí křečovitě extravagantní masky, pod nimiž lidství a ona člověčina už úplně zmizely. Stejnou měrou degraduje i svět okolo nich. Všudypřítomný nevkus zhmotňují videokazety, svaz socialistické mládeže, aerobik, lascivní plakáty nebo nábytek. Tvůrci také zrcadlí oblíbené dovolenkové zimní lokality, silně propsané v národní identitě. Nejde však pouze o film účtující s minulostí a přítomností, ale také o hořkou reflexi budoucnosti. Bulvarizující kultura kapitalismu, které se za pár let otevřou brány, je totiž stejnou měrou zkažená a morálně pustá.

Filozofie spočívající v tom, že každý kope za sebe, vykutáleně proplouvá systémem a sobectví i prospěchářství bere jako pevné pilíře své identity, zůstává. „Hodiny bijí na věži, vždyť na tom hovno záleží,“ prozpěvuje si trojice při bonvivánských jízdách, čímž je tak nějak řečeno vše. Přátelství přežívá pouze v alkoholovém oparu, jakmile přichází tvrdé vystřízlivění s tváří AIDS, vazby se rozpadají. Podpora se stává nucenou, rozpadá se pod tíhou paralýzy, až zcela vyhasne. Všichni se stáhnou do soukromých světů prodchnutných nihilismem, kde už ani šampíčko a ženy nepomohou.

Film v kinech vidělo více než 1 600 000 diváků. Chytilová v něm nesmlouvavě zúčtovala se socialistickou érou, v níž si navzdory cenzurním řízením dokázala prosadit svérázně autorské projekty. Sklepáci byli tehdy teprve na začátku a jejich poetika zrozená v době marasmu byla i v 90. letech svobodným ostrovem. Jejich krédo ctící humor pro humor je univerzální v každé době, navíc chtě nechtě nastavuje zrcadlo pokryteckému okolí právě díky své apolitičnosti.